Příběh čtyř stý dvacátý šestý - Jak jsem potkal básníka
Bylo ještě poměrně brzy, ale já už měl všeho ve škole plný kecky. Možná jsem si za to mohl sám, protože jsem nešel s davem. Studenti si mezi sebou vyměňovali zkušenosti z předmětů a já stál vždycky tak nějak bokem. Na strojní fakultu chodila spousta lidí, kteří neměli vůbec žádnou fantazii. Zase jsem měl pocit, že tam nepatřím. Holky z kruhu nebyly nic moc a vlastně s nimi nebyla ani sranda. Kluci byli divní úplně. Šli si tvrdě za svým a já si takový kamarády nikdy nehledal. Asi jsem musel všem připadat jako divnej pavouk. Byl jsem o dva roky starší, už jsem pracoval, chodil s holkama. Oni byli na začátku a já měl už víceméně jasno. Všechno se mi míhá hlavou, až dojdu ke kostelu svatého Bartoloměje. Sednu si na chvilku dovnitř, ani ne snad kvůli nějakému bohu, ale protože je tu klid. Čistím si tím hlavu. Celý den jsem poslouchal neskutečný nadržený kecy kluků a slepičí štěbetání holek. Hergot, jak mě jejich názory přišly prázdný.
Každej si jen pořád na něco hraje. Uslyšel jsem z rohu hospody. Koukám, pán má nějak naváto, pomyslel jsem si a četl si dát. V kostele mi byla zima, tak jsem zalezl do podzemí a dal si pivko. Mají je tu jako křen. Popíjím a čtu si. Hlaholící chlápek vypadá jak kdyby utekl rovnou od soustruhu. Postava jak dřevorubec, velký břicho, něco mezi obrem a kolohnátem. Má před sebou sešit a po něm jezdí tenkou tužkou. Občas se podívá do prázdna. Jednou se naše pohledy setkají. Co je vole? Nějakej problém? Omluvím se. Nechci dostat do držky. Zabil by mě. Stačilo by praštit jednou. Obracím stránky, ale nějak se nemůžu soustředit. Pořád mi vrtá v hlavě, co dělám špatně. Nepotřebuji být oblíbený, ale na studentských večírcích se nudím, s dívkami nelaškuji a pořád a neustále sním. Sedávám v přednáškových sálech a koukám z okna. Jako na střední škole, kde jsem od jara sledoval hnízdící ptáky, zatímco na tabuli zářily rovnice o několika neznámých. Nakonec stejně moje myšlenky zalétnou k blondýnce.
Představuji si, co má na sobě, jak pokyvuje hlavou, naklání jí tak krásně roztomile na stranu. Jako to dělávají štěňata a nebo srny, když zaslechnou nějaký zvuk. Někdy, když mi je opravdu smutno (bez příčiny), tak si představuji její úsměv, jak se na mě dívá nahoru, jak se ztrácím v jejích očích, jak mě objímá, hladí, jak se propleteme v jedno tělo a sálá z nás teplo. Bohužel, mívám občas pak problémy a nemohu vstát. To se raději přesměruju do minulosti a vzpomínám na koncerty. Někdy si něco zapíšu, ale teď už méně, protože času je fakt málo. Měl bych počítat, dělat elaboráty, semestrální práce. Učit se, učit se, učit se, jako Lenin. Aby ze mě něco bylo. Chodíme se školou na exkurze a v plzeňské škodovce sleduji své budoucí kolegy. Vypadají, jako by se u nich zastavil čas. Šedivo, až běda. Jsou to fachmani, ale je to svět pro sebe, stejně jako v Boleslavi. Pokaždé udělám všechno, co musím, nejrychleji jak to jen jde. Opisuji, kopíruju, jako o závod, ne kvůli tomu, že bych chtěl podvádět, ale protože mě to nebaví. Jsem tu jen kvůli vojně.
Nějak nevím, jak z toho ven, tak se uklidňuji čtením a muzikou. Diskuzemi a kamarády z mokré čtvrti a pivem. Na koncertech pařím v první řadě, kolem se mění osoby i místa, zůstává mi jen několik důležitých jistot. Rodina (bez otce), milovaný pes a hlavně moje jediná, laskavá a krásná žena. Mám vlastně štěstí, žiju a jsem zdravý, ale škola i brigády mě ubíjí. Je to takové kruté setkání s realitou, musím nějak žít a fungovat. Je na co se těšit, je za co bojovat, zapsal bych si do deníčku, kdybych nějaký měl. "Co to kurva čteš za kravinu?": zahřmí nade mnou a já se málem poseru, protože se leknu a to já tuze nerad. Nadaci od Asimova, byl jsem v antikvariátu. "Máš štěstí, že nečteš nějakou píčovinu, tohle je dobrý, beru": má naváto, pochopím. Vůbec na nic se mě neptá a rovnou si přisedne. Drbne půllitrem o keramický tácek, až trošku piva vyšplouchne. Dva rumy, křikne na servírku, která na mě soucitně protočí oči. Ale panáky přinese.
Něco blekotám o tom, že bych neměl, že je ještě brzy. Pošle mě do prdele. Nevím co říct, taky mě vytrhl ze snění a představ. Někdy si potřebuji srovnat věci v hlavě, ale najednou nebyl čas. Měl pomněnkové oči alkoholika. Ale po počátečním oťukávání, které bylo hrubé a sprosté, začal mluvit moc hezky. Chytl jsem se, protože jsem konečně zase potkal někoho, kdo uměl mluvit a říkal věty, které nebyly prázdné. Tak nějak víceméně kopíroval můj život. Máma udřená, otec chlastal a brácha moc nemluvil. Býval starou máničkou, která s rockem začala někdy na průmyslovce. Chtěl studovat filozofii a místo toho se učil o materiálech, o obrábění a vůbec ho to nebavilo. Sedli jsme si do noty, jen když pak začal o tom, s kým se kdy a jak popral, komu dal do držky a kdo je v Plzni největší komunistická svině, kdo je nově podnikatel, kdo má bordely, koho zná a kdo ho sere, ztrácel jsem se v tom. Pak ale otevřel sešítek a dal mi přečíst pár jeho básní.
Nikdy bych to do něj neřekl, nevypadal jako veršotepec, spíš mi připomínal ruského medvěda. Mozolnaté ruce, žádný šál, ani roláček, jak tehdy bývalo typické pro uměleckou scénu. Naopak, mezi pivem a pivem, zachvátila jeho řeč vášeň. Sloka střídala sloku, slova plynula jako řeka, jako ledový proud, kterým si sprchujete obličej. Byla o obyčejném životě, o smrti, o trápení, o poblitých ulicích. Tak trošku beatník, rozervaný romantik, ale syrový a opravdový. Normálně jsem čuměl. Básně nečtu rád, málokdy se umím naladit na básníkovu náladu. Ale tohle byl opravdu talent, moc se mi to líbilo. Najednou ztichl a tohle obrovský hovado bylo šíleně zranitelný. Otevřel mi svoje nitro, a co já prý na to. Poděkoval jsem, zahlédl v jeho očích jiskry a pak samozřejmě řekl něco o debilech, hovnech a prcinách, aby zakryl, že je děsně rád. To my chlapi někdy děláme. Vyprávěl mi o svém životě, asi se potřeboval svěřit. Nechal jsem ho, Asimov pro tentokrát počká. Vystudoval i vejšku, ale pak šel raději k soustruhu. Jedno rozvedené manželství a syn, kterého miluje, ale vůbec se nevidí.
Mohla to být taková klasika, kterou šlo zažít po hospodách velmi často. Opilci někdy pláčou nad svými osudy a nic s nimi nedělají. Někdy to ani nejde, ale tentokrát to bylo přeci jen jiné. Neuměl jsem se už na toho obra dívat jen jako na obyčejné hovádko boží, jeho básně mnou rezonovaly, trápily mě, drásaly zevnitř. Přesně jsem si pamatoval některé verše a to se mi normálně vůbec nestává. Setkali si u piva, dva milovníci knih a dali se do řeči. Měli jsme toho tolik společného. Zpočátku jsem byl opatrný, ale teď mi připadal jako starý známý, jako kdysi Sabath, jako mí kamarádi na koleji. Pokaždé, když šla okolo servírka, praštil do stolu, až půllitry nadskočily. A objednal panáka. Bylo to děsivé a šílené. Kolem osmé, když už jsem sotva trefil na záchod, vylezl na stůl a po zvyku starých bardů začal číst. Výčepák ho nejdřív okřikl, ale pak ztichl, stejně jako celý pajzl. Všichni alkáči, dělňasové i chudí studentíci ztichli. Poslouchali, někteří časem s otevřenou hubou. Mezi slokami, když se obr pokaždé napil, sem tam někdo výskl nebo zatleskal. Bylo to úžasný.
Nikdy jsem nic podobného nezažil a pak už vlastně také ne. Těžko popsatelná atmosféra, spousta emocí. Dočetl poslední sloku, dal hlavu do dlaní a když se na mě podíval, tak mu po neupravených vousech tekly slzy. Několikrát zašeptal díky kurva, díky kurva a pak si otřel obličej do flanelové košile. Zatím vypadal jako hovádko s jemnou duší, ale po několik dalších panácích, se v něm něco zlomilo. Už jsem do sebe byl schopný dostat jenom pivo. Ale on jel dál a pomalu se z něj stával šílenej děsivej démon. Bylo v něm něco hrozného, děsivého, hnusného. Měl jsem vlastně štěstí, protože si mě našla blondýnka. Trošku naštvaná, ale věděla, kde mě najít. Občas jsem jí dopředu řekl, že kdyby měla chuť, budu si v nějaké hospodě číst. Našla si mě. Jako vždycky, už mě znala. Pozdravila, sedla si vedle mě a políbila. Obr zahřměl a začal na mě řvát. Že se mi otevřel a já jsem na ženský? Co si kurva o sobě myslím? Nejdřív jsem, ve své naivitě, nevěděl, o co jde, ale moje milá mě kopla pod stolem a probudila.
Utekli jsme a šli do baru. Celý večer jsem přemýšlel o jeho básních a říkal si, jak je možné, že takový talent nevydává knížky, nepřednáší, není o něm víc vidět. Možná by ale pak nepsal tak dobře, možná by si začal hrát na to, co není. Možná by už pak nebyl upřímný a jeho slova by ztratila sílu. Opravdový básník asi musí opravdu trpět, musí si všechno prožít. Bylo mi úplně jedno, že byl teplej a asi i nešťastnej. Kamarád by se z něj nikdy nestal, s tím jsem si jistej, měl v sobě totiž až příliš běsů a bolesti. Vidíte to, stačilo jedno odpoledne a večer a já mám přemýšlet o čem i dnes, po tolika letech. Musím všechno říct Michalovi a on hned, že by ho rád poznal a něco si přečetl. Byl přeci jen víc přes básně než já a třeba by mu uměl i pomoc. Znal i nějaké vydavatele a tak. Šli jsme spát, druhý den do školy, do toho blbýho stereotypu, ale už odpoledne jsme cestou na kolej jsme řešili, na co se obra zeptáme. Moje milá se sice zlobila, protože ho poznala v momentě, kdy z něj šel strach a měla obavy o moji maličkost, ale my byli takoví nadšenci, že jsme si nedali návštěvu vymluvit.
V hospodě ale nebyl. Servírka nám o něm řekla, že je to takový hrozně smutný příběh. Znala ho dlouho, často jí šepotal nějaká krásná slovíčka, ale to víte, on byl teplej, což byla škoda, protože jinak to byl hezkej chlap. Kdyby se trošku upravil. Dáme si tedy jen pivo, probereme život a je nám smutno, protože jsme si to představovali úplně jinak. Básníka jsem už nikdy nepotkal, ani od něj nic nečetl. Zmizel. Výčepák nám pak po několika měsících řekl, že se prý oběsil, ale nemusí to být pravda. On neměl moc kamarádů, znáte to, a taky byl teplej, což nezapomněl dodat jako zajímavost. Byl to vlastně paradox. V krásných aulách a klubech bylo možno potkat velkou spoustu básníků, kteří se tak jenom tvářili. A já měl zase jednou štěstí, že jsem potkal opravdového, rozervaného, syrového obra, ohlodaného životem i těžkou prací. Psal nádherně, nikdy jsem nic takového pak už nečetl. Mrzí mě to dodnes. Ale třeba to tak mělo být. Prchavý okamžik, tucet skvělých básní a jedna opice. Je to málo? Pro mě rozhodně ne. Naopak.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):