Je kolem deváté ráno a jdu z bazénu. Chodil jsem tenkrát na Radbůzu, protože to bylo blízko koleje. V neděli tam plavalo jen pár důchodců, co nemohli spát. Staré kachličky, pach zatuchliny, pokaždé jsem byl rád, když jsem vylezl ze stoletých sprch, o kterých jste nevěděli, jestli z nich poteče voda nebo plyn a nadechl jsem se na Chodském náměstí čerstvého vzduchu. Mám dobrou náladu. Těším se na blondýnku, která je dodnes velký spáč. Až si k ní zalezu pod peřinu. "Jdi od nás Satane": ozve se z boku. Ohlédnu se a tam stojí několik věřících před kostelem. Nejdřív nechápu, co se děje. Pak mi docvakne, že je pravděpodobně štve moje nové tričko Marduk. K téhle smečce jsem se dostal teprve nedávno. Začal jsem demem z roku 1991, Fuck me Jesus. Dnes je zatvrzelí blackeři nemusí, pánové hráli ještě death metal. Přiběhne přede mě nějaká paní kolem čtyřicítky, zakřičí na mě, že se nestydíš a odplivne si. Ukážu jí fakáče, nechápu, co si to dovoluje.
Na lidi to bylo zkrátka moc, spousta jich to nevydýchalo. Z mé strany to samozřejmě byla provokace. Taky se v novinách poprvé objevila zpráva o zneužívání dětí církví. Klasika. Morava, huba plná odpuštění a spousta zničených životů. To mě na křesťanech vždycky vadilo nejvíc. Pokrytectví. Po revoluci se ale objevily i jiné odnože. Jehovisti, kterým bohužel propadlo poměrně dost jedinců. Postávali na rozích s časopisy a vnucovali se lidem. Běžně se mi stávalo, že jsem si četl někde v hospodě, byl ponořený do příběhu a najednou si přisedly dvě dívky. Jen tak. Zpočátku se bavily normálně, ale pak začaly mluvit o bohu, o ráji a podobných věcech. Většinou jsem je odpálkoval s tím, že já už svoji víru mám. A když se zeptali jakou, tak jsem jim řekl, že věřím v Satana. Odešly, křižující se několikrát po sobě a vyškrtly si mě ze svých notýsků. Dorazím na kolej, zalezu do postele a pak u snídaně o všem řeknu své milé. Zbytečně provokuješ. Zeptám se proč? Hele, máme svobodu ne? Ale je fakt, že to poslední dobou vypadá, že jen pro někoho.
Pro mě osobně bylo kolem dvaceti vystřízlivění ze sametové revoluce hodně silné. Všechny ty krásný ideje, svoboda, láska, působilo tak krásně, mile, chtěl jsem v takovém světě žít. Pak jsme ale padli na hubu. Prachy vládly vždycky světu a zatímco my jsme se rozplývali nad tím, jak se budeme mít dobře, jak doženeme během pár let Rakousko, jak tu bude stejně čisto jako u nich, jak budeme cestovat, budovat, tak někteří kradli a znásilňovali svět. Na povrch začaly vyplouvat první kauzy. Někdy se mi chtělo zvracet, že všech těch bílých koní, mučení podnikatelů, drog, obchodu s bílým masem. Zavírali jsme před tím oči a říkali si, že to je problém těch starých, že my už přece takoví nikdy nebudeme, protože nejsme zkaženi socialismem. Možná jen trošku, že jo soužko učitelko. Přednesl jsem to na naší nepovinné a zcela dobrovolné schůzi, kterou jsme pořádali každý večer na baru na kolejích. Všimli si toho i ostatní. Společností začala vládnout blbá nálada. My Češi, si vždycky najdeme něco, na co můžeme nadávat, ale teď už prskali skoro všichni. Vystřízlivěli jsme. Spousta firem se chovala jak hovada. Ve svých mateřských základnách by si to nikdy nedovolili, ale my jsme pro ně byli jen otroci.
Znal jsem to z brigády, říkali jsme tomu ranný kapitalismus, protože to se tady fakt dělo. Utahaný ženský, který stály dvanáct hodin u pásu a nemohly si dojít ani na záchod. Odbory byly podplacený a slabý. Zase začalo být šedo. Promítlo se to ještě do jedné věci. Zase začali vadit kluci a holky jako já. Kteří nebyli stejní a vystupovali z davu. Nemáš patku a výbrus? Nemáš gel a košili? Jsi vágus, jsi špína. Měl jsem na sobě boty, džíny a křiváka, co stály majlant. Poctivě jsem si na ně sám vydělal. Ono i to triko Marduk bylo drahý až běda. Prostě, s takovými jako já se nechcete ukazovat. I někteří studenti, co jsem je považoval za chytré, nad námi ohrnovali nos. Kolikrát jen slyšela blondýnka, jak může chodit s někým, jako jsem já? Kolem je přeci tolik milých a slušných chlapců. Jenže ona vydržela. Hrozně si jí za to vážím, někdy to nebylo lehké. Ve vlaku si babičky odsedávaly, dědkové měli blbý kecy. Jako když jsem byl na základce, před revolucí, kdy každýmu vadil centimetr vlasů navíc. Zase na druhou stranu, mělo to i jeden pozitivní účinek. Povrchní blbce moje triko odrazovalo. Vydrželi jen ti opravdoví. Zrno se oddělilo od plev.
Zažili jsme ten víkend i jeden koncert, kam jsme šli s kamarády a hrál se tam heavík. A samotní metaláci, o kterých jsem si vždycky myslel jen to nejlepší, se podivovali nad Fuck me Jesus. Tohle je už moc kámo, děláš nám ostudu, pak si nemaj lidi myslet, že jsme satanisti a jíme malý děti. Přitom taková blbost, dívka s křížem v zadku. Komu to vadí? To byste se divili. Rozmlácený ksichty, vytahaný střeva, to ostatní spíš zaujme, ale kříž je kříž, nezapomínejte, že jsme jako Evropa na křesťanství vyrostli. Pařil jsem dole pod pódiem a někdo mě kopl zezadu do ledvin. Otočím se a tam stojí hromotluk. Uteču a seberu blondýnku, jdeme raději do hospody. Tam ale mají taky kecy. Následuje klub, kde je klid, ale zase se kolem mě několikrát objeví sjetí příznivci sado maso hrátek. Jsme zajímavá dvojice, asi. Já v křiváku a vedle mě moc hezká blondýnka. Máme toho plný zuby, tak si koupíme lahev vína, nějaký pivo a cinkáme až do borského parku. Tam paří nějaká partička mladých, kteří když mě vidí, tak ječí a utečou. Jako bych byl nějakej vrah nebo co.
Popíjíme, líbáme se, kecáme. Až do rána. Neustále se opilý rozčiluji nad tím, cože je to vlastně svoboda, proč celá revoluce vůbec byla. Kde je právo na názor? Vůbec nechápeme, co se děje. Nechceme se zařadit, do davu, do stereotypu. Jsme samozřejmě naivní, když pak začneme budovat za pár let hnízdo, tak je nějaká míra zařazení pochopitelná. Jinak to nejde, ale duše máme stále svobodný. Nechci zakrnět, pro mě je největší hrůza fotr s lahváčem u televize, co neustále nadává (dnes se přeneste na sociální sítě, pivo zůstává). Usneme a máme neklidné spaní. V pondělí jdu do školy a jsem hrdý na své nové triko. Voní čerstvým vypráním a říkám si, že tady na akademické půdě, nota bene na technické škole, to bude všem jedno. Není, jak překvapivé, co? Na cigáru, na chodbě, v bufetu, dokonce i v přednáškovém sálu, si vyslechnu spoustu připomínek. Od vtipných, až po hnusné. Protože jakmile je někdo jiný, je vidět a dav ho vyloučí. Připadám si divně. Fakt je mi blbě. Z reakcí. Takhle nějak se musí cítit šikanovaní.
Ale nevyměknu, nedám se. Trpělivě všem vysvětluji. Snažím se. Ale moc to nejde. Vlastně to skončí následným předvoláním na rektorát, kde mi je řečeno, že je na fakultě spousta věřících (cože, kde v tomhle národu materialistů?) a já svým trikem pobuřuju. Inu, i mladí umí bonzovat, jsem rád, že už to vím. Dobře, nakonec vyměknu, ve škole jej nenosím. Je to vlastně hloupost, nad kterou se dá jen kroutit hlavou, ale uvědomme si, že ti staří komouši nikam nezmizeli. Ani mladí členové SSM. Ve všech byla připosranost, předsudky. Jako bych já, dobrota sama, někomu ubližoval. Ale znáte to, pomluvy a hledání toho špatného, pavlačový drby, na tom je tahle společnost snad založená. Přijmout obyčejný i rozumný názor druhého, umí jen málokdo. Marduk se stávali stále slavnějšími a mě nakonec zůstaly jen vzpomínky. Uložil jsem si je hluboko do hlavy. Zase jednou poznal, jací dokáží někteří z nás být. Dávám si na ně od té doby pozor.
Začalo se říkat, že šaty dělají člověka. Bylo tomu tak vždycky. Dodnes stačí pár lebek na triku a to byste se divili, co někdy slyším. Ale nedám se. Mám sice muziku hlavně v srdci, ale to snad neznamená, že si nemůžu nosit co chci, ne? Na ples si vezmu kvádro, i když se v něm cítím hrozně, na poradu v práci volím méně provokativní oblečení, ale jen tak na ulici si budu nosit, co budu chtít. Asi už nikdy nebudu usedlý páprda, pro rodiče spolužáků mých dětí jsem ten metalista. Sem tam někdo prohodí něco o tom, jak chodil na zábavy, ale vyrostl z toho. Mám ale jednu skvělou zkušenost. Nosím metalová trika dlouhé roky. Měl jsem sice období, kdy mě všechno kolem téhle muziky štvalo a byl jsem raději za sportovce, ale vždycky, opravdu vždycky se odděluje zrno od plev. Normální zůstávají a tupci odcházejí. Funguje to s překvapivou přesností. Jen s jedním rozdílem, Fuck me Jesus už nemám. Vlastně ani nevím proč. Tak mě tak napadá, že bych si jej měl zase zakoupit. Ha!
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):