Příběh čtyř stý dvacátý sedmý - Svědomí národa
Patřil k lidem, kterých si normálně nevšimnete. Kouřili jsme třeba se spolužačkou na trávníku ve vnitrobloku a ona odhodila vajgl pod stromek. Daleké cvrnknutí, který dělali vždycky hrozní frajeři a který zasviňuje veřejný prostor. Nikdy nic neřekl, jen vytáhl lopatku a shrábl vajgl do koše. Měl tyrkysově modré oči, ve kterých byla laskavost a dobrota. Takový ten stařík z reklamy, který ukazuje, jak se dá i ve vysokém věku zdolávat hory a objímají ho o dekády mladší dámy. Jednou pršelo, nebo spíš chcalo jako z konve a já stál pod přístěnkem. Kýval jsem se do rytmu Cannibal Corpse, kteří tenkrát byli v plné síle a jak jsem byl ve svým metalovým rauši, tak jsem přehlédl, že pán začal uklízet. Výsledkem mé nepozornosti byla kolize, při které jsem ho shodil na zem a vysypal všechny odpadky. Hrozně jsem se lekl a když mi všechno došlo, sehnul jsem se a začal mu za dlouhých omluv pomáhat. Nechte toho, ušpiníte se. Nedbal jsem jeho připomínek a spolu jsme dali vše do pořádku. Ještě jednou se omlouvám, křiknu na něj a on jen mávne rukou, že o nic nejde. Vrátil jsem se na hodinu a na všechno zapomenul.
Jsou lidi, kteří nejdou s davem. Nehajlují na náměstí a nevítají Němce, nepodřídí se tupé komunistické zvůli. Roznáší letáky a ztratí u toho spoustu kamarádů, kteří jen sedí u piva a nadávají, nekonečně nadávají, jací jsou ti nahoře hrozní, jaký berou platy, zatímco oni potí krev a u voleb to hází menšímu zlu. Pro mě to jsou a vždycky budou hrdinové. Jedinci, kterým není lhostejné zlo. Seděl jsem s pánem U Darebáka už asi dvě hodiny a rozumíme si. Připomíná mi strýce, se kterým byl i nějakou dobu v Jáchymově. Původně profesor na filozofické fakultě. Rodiče jeho studentů si ale stěžovali už za války, že mluví pravdu a on si zakusil strasti výslechu na gestapu. Jeho, křehkého intelektuála poslali do škodovky, aby vyráběl zbraně. Školy pak stejně zavřely. Vyprávěl, jak to vlastně v jeho okolí nijak nevadilo. Peníze byly, Němci si výrobu zbraní samozřejmě hlídali. Sem tam nějaká sabotáž, ale tu vždycky někdo nahlásil. Jsme Češi, ne? Pro kus žvance. Povídal dál a já se musel zeptat, jestli není zahořklý, když toho zažil tolik špatnýho. Nejdřív trošku lituji, že jsem si přisedl, ale nebylo nikde místo.
Jak se dá zničit jeden lidský život? Vyloučíme člověka, označíme ho, nakreslíme na něj nějaký znak a budeme ho zesměšňovat. Ano, chápete správně, měl mámu židovku a otce Čecha. Do lágru už to nestihl, říkal mi, že měl zfalšované doklady a každý den ráno se bál vstát, protože udavači byli za každým rohem. Mimochodem, Židy neměli moc rádi ani našinci. Vypráví mi úplně něco jiného, než mě učili ve škole. Objednám panáka, protože je mi z toho děsně smutno. Ale on si nestěžuje, jen popisuje, co zažil. Jasně, některé věci asi byly trošinku jinak, je to jen jeho pohled, ale jde o celek, o svědomí. Někteří lidi jej totiž nemají, řekne mi, když dopije pivo a dívá se na mě přes tlusté sklo. Na mučení není nejhorší, že vám zničí tělo, ale ten pocit ponížení. Pokračuje a ztrácí se ve vzpomínkách. Přežil a myslel si, že je konec, že pokvetou šeříky a on se vrátí na školu. Omyl, vždyť jste nebyl ani v lágru, nemáte na nic nárok. Divoká padesátá léta, která následovala, pro něj byla také hrozná. Kam se ztratila čest a hrdost, kam češství? Bylo to tady znovu a on zase dělal chyby. Tedy, ony to chyby nebyly, ale ostatní se na něj tak dívali. Odmítl vstoupit do strany, odmítl se stát komoušem. A studentům dál vyprávěl o pravdě a o cti. Znovu ho nahlásili, kolegové z práce, žáci i jejich rodiče.
Takový jako ty tady nepotřebujeme. Odešel dělat rukama, ale to jim bylo málo. Nedržel jazyk za zuby. A tak zase mlátili, vyslýchali a nutili, aby šel do dolů. Říkal mi, že to bylo šílený. Kněží, homosexuálové a ano, i židé, všichni byli v jednom kolektivu ztracenců několik metrů pod zemí. V prachu a špíně citovali klasiky, zpívali a když nesplnili normu, tak je zmlátili. Přestal věřit ve světlo i v lidi, prý ho zachvátila šílená vnitřní bolest. Chtěl raději umřít, zhebnout za svobodu. Když si odpracoval trest, tak se mu povedlo utéct do Německa. Byl už ale starý a nikde ho nevzali. Jenom do nemocnice, jako pomocnou sílu. Tam začal uklízet. Revoluci, v kterou už ani nedoufal, sledoval s napětím a velkým očekáváním. Vrátil se a chtěl svobodu. Pane, ale vy nemáte žádnou praxi, u nás vás nechceme. Žena, která s ním všechno snášela a seznámili se kdysi v lágru, mu zemřela žalem a bolestí. Nemohla mít děti, další zničený život, číslo v davu, kterému se nikdy nedostane zadostiučinění. Nevěděl co dělat, tak začal makat v továrně. Už na něj ale neřvali. Tahal špony, ale zdraví už měl podlomené. Přes kamaráda, který s ním seděl, sehnal práci jako uklízeč u nás na fakultě. Zvláštní, hrozně divné a smutné, říkám stále dokola, protože nevím, co bych mu měl odpovědět. Ani vlastně nevím, jestli ode mě nějaký názor očekává.
Vkládá naději v mladé, ti už prý nebudou takový svině s pokřiveným charakterem. Dívá se dopředu, věří, že naše země bude jednou krásná a že v ní bude žít spousta spokojených lidí. On bojoval, nenadával, nestěžoval si. Konal. Zatímco někdo létal s anglány a bojoval, jiní si sami vyžádali průkazku do německé strany. Bylo a bude to tak vždycky. Pro nás, pro Čechy, je typické takový to komoušský připosrání. To mi řekne a já mu moc nevěřím. Pane, vždyť teď už to bude dobrý. Ale ne, mladíku, věř mi, znám lidi, znám tenhle národ. Bude to trvat úplně stejně dlouho, jako tu byla totalita, než se vše dá do pořádku. Bude to na několik generací, kteří se budou muset demokracii a zodpovědnosti naučit. To není jen tak, udělat z tupého stáda sebevědomý národ. Když se koukám právě teď (rok 1996) kolem sebe, tak zrovna moc dobrých příkladů nemáte. Podívej se kolem sebe. Mafiáni, politici, fakt mi věř, tohle je fakt na hodně dlouho. Nevím, co odpovědět. Tak dopiju, rozloučím se, poděkuju a jdu spát. Blondýnka na mě chudák čeká s jídlem, mělo to být překvapení, ale já se zdržel. Najím se a vyprávím. O pánovi, o strejdovi a padá na mě splín. Dokázal bych být čestný a hrdý, jako oni? Nebo bych se připosral?
Další den strávíme přípravou na koncert. Jedeme do Prahy a neskutečně si to užijeme. Nespíme celou noc, vrátíme se prvním ranním vlakem a jdeme rovnou do školy. Mám v hlavě střepy, jsem ještě trošku přiopilý a tak raději nemluvím. Na přednáškách to nevadí, na cvičeních je to už horší. Jsem v jednom ohni, popadá mě neskutečná chuť na sladký. Z matematiky se omluvím, stejně bych tu byl zbytečný. Zajdu na cigárko, v naději, že tam pán bude a prohodíme pár slov, ale není tam. Vylezu před školu a tam uvidím dva kluky, jak do něj strkají. Co ty špíno, co tady děláš, podívej se na sebe, jak smrdíš! Mají ve tvářích hnusný výraz debilů, co rádi někoho šikanují. Zařvu, tohle snad ne. Kluci se na mě podívají a řeknou něco v tom smyslu, že na mě, na váguse tady fakt čekali. Svůj k svýmu, co? Snažím se být, i přesto, že se ve mě vaří krev, slušný. Pokusím se jim říct, že by se takhle chovat neměli. Že je to bývalý profesor a že učil filozofii. Jenže na strojích a technických fakultách z nějakého mě dodnes neznámého důvodu filozofií opovrhují. Nevím proč, ale vlastně jsem tím jen přilil olej do ohně. Podařilo se mi ale jediné, obrátit jejich vztek na mě. Dostanu pěstí, pak nějaký ten kopanec. Bráním se, ale jsou dva. Pak mi ale cvakne a začnu spíš útočit. Nakopu jim prdel a oni utečou, s takovým tím pohledem, že si mě stejně najdou a pomstí se. Tak mám zase nové nepřátele, ale nelituji toho.
Dobrý? Zeptá se mě a poděkuje. Mám rozseknuté obočí, dodnes tam mám jizvu, ale jinak to jde. Jen krve jak z vola. Jdeme do jeho kumbálu, kde má lékárničku. Co takhle pivo, mladej, mám za chvilku padla. Bodlo by, to si pište. Vypadám jako nějakej děsnej bojovník a v hubě jak vymleto. Měděná chuť krve, které jsem nemálo spolykal, mi zvedá trošku žaludek. K Darebákovi dojdeme a on se na mě tak nějak divně dívá. Zeptám se, co se děje a on jen smutně odpoví, že se mu to nestalo poprvé. Cože? No, oni jsou sice studenti vysoké školy asi chytří, ale co se týká morálky, tak škoda mluvit. Chvilku si říkám, jestli je to takhle i v jiných zemích. Jestli v nich hrdinové zametají ulice, jestli se jim posmívají debilové. Jestli je i v ostatních národech tolik hlupáků a tupců. Jsem vzteklý, mladý a říkám mu, že to není možný, že to budeme řešit, že se s tím musí něco udělat. On mi ale položí kostnatou ruku na moji a řekne mi, že si kdysi myslel, že když už je ta svoboda, že se může ozvat, ale pro většinu lidí je jen obyčejný uklízeč, který si sám posral život. Měl držet hubu a ne pořád bojovat.
Jsem z toho špatný, říkám si, že to není možný, že přeci nejsme takoví. Mám trošku problém s tím, že u nás v rodině se přeci jen hrdost a čest uznávala. Jsem prostě jinak vychovaný. Nemám rád hloupé vidláky a burany, co myslí jen na sebe. Všechno to říkám blondýnce a zajíkám se u toho, jak jsem toho plnej. Hele a ty si na těch všech svých brigádách, v práci i ve školách blbce nepotkával? A jmenuje mi, velice přesně mimochodem, kdo co bude jednou z některých mých spolužáků. Má to vůbec cenu bojovat? A jak? Co vlastně můžeme dělat? Ona, jako učitelka může, ale já s tím mám problém celý život. Nechápu, jak může někdo někomu ubližovat, vážím si obyčejných slušných hrdinů. Uteklo spoustu vody v řekách a já si na pána s laskavým pohledem často vzpomenu. Obzvlášť v poslední době, když je společnost zase nakažená čím dál tím víc průměrností a zlem, si říkám, jaké je vlastně naše svědomí? Zaplať pánbůh za lidi, jako byl on. Jinak bychom tu nebyli. Nebo možná ano, ale byly by z nás jen tupá hovada.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):