.JPG)
Příběh čtyř stý dvacátý čtvrtý - Struny ostré jako břitva
Vlny smutku a depresí se mi skoro už vůbec nevracely. Byl jsem sice stále mrtvý muž, který v osmnácti zůstal šíleně sám po hrozné bouračce, ale noční můry mi způsobovaly spíše vzpomínky na otce, než na moji první velkou lásku. Jsou to věci, které nikomu moc neříkáte. Většinou každý stejně jen pokývá hlavou. Pokud totiž něco podobného nezažijete, nepochopíte. A je to tak dobře. Zrovna teď o podobných věcech přemýšlím. Mám to v hlavě nějaké popletené už od včerejška. Křičeli jsme do tmy s mojí blondýnkou texty oblíbených kapel. Byli jsme na koncertě nějakých punkáčů v Divadle pod Lampou. Paráda. Samý úsměvy, nekonečný řetěz vtípků a srandy. Taky jsem tančil, lezl na pódium a vůbec dělal rotyku. Náš valčík mezi pogujícími se stal tancem večera. Strhli jsme ostatní a kapely pak koukaly jak vyoraný myši, když jim pod pódiem několik dvojic různých pohlaví ploužilo jako ve Vídni.
Asi to bylo chlastem, který ze mě pomalu vyprchával. Splín přichází znenadání. Mám pak vždycky touhu někam utéct, nejlépe do stínu, do postele, která je bokem. To ale dost dobře na koleji moc nejde. Pořád sem někdo leze, chce si povídat, kouřit, pít lahváče. Zapojím tedy baskytaru značky Hohner do komba Fender a začnu brnkat. Postupně přidávám volume, až drnčí stěny. Blondýnka je ve škole a tak se můžu vyřádit. Je snad první holkou na světě, před kterou se stydím hrát. Nikdy mi to nevadilo. Moc dobře vím, že sice držím rytmus a vypadám u toho dobře, ale co se týká techniky, tak bych měl cvičit. Jenže já chtěl vždycky raději muziku poslouchat, než ji hrát. Kdysi jsme měli nějaký kapely, většinou s jepičím životem, ale některé se staly poměrně známé. Obzvlášť tedy svými názvy a jen mezi kámošema, ale o to nám šlo vždycky. Pobavit se, nějaké větší ambice jsme nikdy neměli. Basa mě ale zase chytla. Naposledy. Nejdřív jsem ale musel mít podle čeho hrát. Také by to chtělo nějaké kámoše, se kterými bych si mohl brnknout, ale těch byl velký nedostatek.
Carlos, se kterým jsme zkoušeli párkrát ve zkušebně něco tvořit, dávno pochodoval u hradní stráže na vojně. Jeho spoluhráči se věnovali raději ženám a pivu a co se týká Štěpána, narcistního kytaristy a debílka, tam nebylo o čem. Bohužel mě tenhle démon prázdnoty párkrát slyšel. A neustále mi dával rady, co a jak bych měl dělat. Moje neustálé posílání do prdele ho vůbec neodrazovalo. "Ahoj, to bylo hezký, co to je za skladbu?": ozve se ode dveří a já si připadám, jako puberťák, kterého chytnou při onanii. "Ale nic": zčervenám a ihned začnu ukládat svoji červeno bílou krásku do pouzdra. Vypnu kombo a vedle z pokoje se ozve: "No konečně". Sousedky z práv mají problém ne s tím, že hraju, ale co hraju. Měl bych prý skládat a hrát něco hezkého, milého, nejlépe nějaké cajdáky. Jednou jsem jedné, lehce opilý, zahrál Mozarta, co jsem se tvrdě naučil a ona málem zvlhla. Ještě, že si mě blondýnka chránila. Ona zmiňovaná dívka stejně nebyla mým typem. Vůbec nepoznala, že je to Mozart a říkala něco ve smyslu: "Jéé, to je boží, jééé, to je krásný, to si složil ty? A klasické, vždycky jsem měla ráda kytaristy". Nepoznala ani, že to je basa. No hrůza.
Jdeme do Tylovky, kde je na fakultě ekonomiky počítačová učebna. Chci si vytisknout nějaké tabulatury. Mám v sešitku napsány názvy kapel a skladeb. Minule, za sprostých 200 korun českých, jsem si založil emailovou schránku na hotmail.com, kterou mám mimochodem dodnes. Na řadu se dostaneme po půlce krabičky cigaret. Pořád nás zdržují studenti, kteří hledají něco do školy. Když se konečně dostanu na řadu, nejdřív mě seřve nějakej umaštěnej asistent. Tady se nesmí pít. Hodím do sebe lahváče skoro na ex. A pošlu blondýnku k tiskárně, aby nám náhodou naše papíry nikdo nesebral. Hrozně to prožívám. Nahodím Yahoo.com a vyhledám. Asi patnáctý odkaz je tím, o kterém mi vyprávělo již několik muzikantů. Vole, slyšel jsem, že existují počítače, ve kterých je všechno. Krásné doby začátků, kdy se ke kompům dostávali jen zasvěcení. Kliknu a začne tisk. Ozve se křik. Stránek je příliš mnoho. Kolem pobíhá asistent umaštěnec, lomí rukama a proklíná mě. Blondýnka stojí vedle něj a děsně se tomu směje. Trvá to asi hodinu, někteří studenti pláčou. Pak, když už konečně všechno máme, platím přes pět set a odcházím zavěšen do své milé. Máš zákaz vstupu, volá na mě mladík, který to tu má na starosti.
Se ti na to můžu vysrat, nějakej internet, co to má jako bejt. Sem si to mohl okopírovat v knihovně. Tohle nemá žádnou budoucnost, vedu chytrý řeči. Lidi nikdy nedonutíš, aby seděli na prdelích a čuměli do obrazovek, taková blbost, proč by to dělali. Vedu chytrý řeči a nejhorší je, že je slyší moje budoucí manželka, která mi je dodnes v legraci připomíná. Zalezeme do hospody a já začnu rovnat tabulatury. Mám tu vše. Od Motorhead, přes německý thrash, americké heavíky. Chci začít znovu, od píky. Death metal jsem ale vůbec nikde nenašel. Vedu děsně zasvěcený řeči. Ke sportu, ke škole, k životu se svoji milou a vedlejším pracovním poměru jako metalista, k brigádě, knihám, budu ještě hrát na basu! Kouká na mě shovívavě, takovým tím pohledem zkušených žen, hlavně, když si hraje a nezlobí. Koníčky potřebuje každej normální chlap. Jinak zahyne. Amen. Dopiju pivo a dám si další. Taška plná plánů a naděje. Fantazie o tom, že v Plzni založím death metalovou kapelu se rozvine natolik, že nás vidím na pódiích. Možná nebudu slavný, vlastně jsem to ani nikdy nechtěl, ale nějakou práci odvedu.
Byl jsem ovlivněn příběhy svých oblíbených kapel. Jenže Čechy nejsou Švédsko, ani Finsko. Povídal jsem a nic nedbal na dotazy své ženy, která nelétala v oblacích, ale stála pevně na zemi. Hele a jak budeš hrát pro mě, když se normálně stydíš? Pokládala normální otázky a kazila tím jemně moje nadšení. Jdeme, musím cvičit. Na pokoj doslova vtrhnu. Je už tma, ale to mi nevadí. Jsem přeci umělec, budu jím! Musím makat a tvořit. Jsem jak šílenej a moje milá moc dobře ví, že se mnou teď nic neudělá. Je to to samé, jako když se rozhodnu naštípat obrovskou hromadu dříví na chalupě. Normální člověk by si to rozvrhl do několika dní. Ne tak moje maličkost. Sekám do půlnoci, padám na hubu, ale musím mít hotovo. Jsi dříč, ale nemáš rozum. Po letech ale moje odhodlání ocení při rekonstrukci bytu. Jsem jako buldok, který se zakousne a nepustí. Mávne nade mnou rukou a jde se učit ke kamarádce. Prý, jestli budu chtít, budou pak dole na baru. Ale mě na nějaký hezký křehotinky nenaláká. Já jdu brnkat. Zapojím aparaturu a otevřu první stránku. Bože, to je těžký.
Vrátím se tedy na začátek. K učebnici, ve které jsou naprosté základy. Vždycky jsem hrál jako obyčejné nekulturní hovado, spíše citem, než že bych nějak svědomitě cvičil. Na ten náš thrash, který byl spíš punk, to stačilo. Nicméně, duněl jsem o sto šest, všechny budil. A to několik dní v kuse. Struny mi připadaly ostré jako břitva. Měl jsem prsty od krve. Do školy, pak zaběhat, rozcvička v polích, kliky, shyby a honem do pokoje. Nadávali mi všichni. Ty debile, kdyby to mělo aspoň nějakou melodii, křičeli na mě na chodbách, ale já byl zaťatej. Umění musí bolet. To asi jo, ale to nemůžeš hrát jinde? Vylezl jsem tedy na střechu koleje číslo tři. Plašil jsem holuby a lidé koukali k nebi. Tramtadá, dum dum, dam dam. Zkoušel jsem příklepy, trsátkem, palcem, ke kobylce, ke krku, sem tam i slap and pop a dokonce i double thumb. Upnul jsem se na svoji Hohnerku, až mi to lezlo na mozek. Byl jsem jak dvanáctiletej klučina, co se rozhodne, že bude kosmonautem. A pevně tomu věří.
Tahal jsem basu někdy i do školy, abych si na dvoře v koutě zkoušel prstoklad. Nebyl jsem muzikant jako ostatní. Spíše jsem připomínal nadržené zvířátko. Dělal jsem divný pohyby, vše děsně prožíval. Setkal se díky tomu s pár opravdovými hudebníky, kteří mi řekli, že na začátečníka dobrý. Nadchlo mě to. Problém ale nastal, když jsem se konečně odhodlal a chtěl najít nějaké maniaky jako já. Nikde jsem na nikoho nenarazil. Death metal nechtěl hrát nikdo. Každej jen punk nebo zábavovky, protože rozumíš, na to ulovíš nějaký holky. Jednou jsem potkal v hospodě pár blackerů, ale to zase byli debilové. Nemyslete si. Kapela je něco jako rodina. Členy akorát nespojuje krev, ale muzika. Byl jsem neštastnej. Po půl roce, co jsem marně hledal a nenacházel, jsem zkusil dokonce jednu punkovou kapelu. Skvělý kluci, studenti ze všech koutů republiky. Problém byl, že bubeníka pak vyhodili ze školy a zase jsem měl utrum. Víc se chlastalo a málo hrálo. Ono taky, basa už byla v mých koníčcích přes čáru. Bylo to podobné jako se psaním. Také jsem potkal pár maníků, co měli různé časáky o hudbě a psali do nich, ale nebyl zkrátka čas.
Konečně nemáš ruce od krve. Pohladí mě a směje se mozolům. Hele, ty mám ale z brigády, lopata byla mojí přítelkyní. Já už myslela na nejhorší, že ti nestačím. Basa stojí smutně v koutě. A je tam až do doby, než musíme z koleje odejít, protože manželka dostuduje. Odvezu ji zpět do Boleslavi, kde ji po několika letech prodám a koupím si za ní svůj první mobilní telefon. Umělec ze mě tedy nebude, co? Řeknu potichu. To ale přeci nevadí, možná to není tvůj osud. Přitulím se a jsem rád, že mi baskytara aspoň pomohla od několika dalších nočních můr. Třeba můj otec nikdy neměl pochopení pro jakékoliv koníčky. Sám sice kdysi závodně běžkoval, ale to už je tak dávno. To bylo ještě předtím, než jsem se narodil. Všechno to utíká hrozně rychle. Jsme spolu s blondýnkou pár měsíců a už jsem byl muzikantem, básníkem, sportovcem i otrokem v továrnách. Mě je ale jedno, co budeš dělat, já hlavně chci, abys byl se mnou. Řeknu nějaký vtip, který ji rozesměje. Právě proto tě mám ráda. A mě je vám tak nějak teplo na duši, že na tu krásku v rohu, co mi rozedřela strunami prsty do krve, úplně zapomenu.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):