Příběh čtyř stý dvacátý třetí - Komouš
Na pátek jsme se oba omluvili ze školy. Čekala nás dlouhá cesta a vstávali jsme v půl čtvrté. Blondýnka nepřemýšlela ani chvilku. Byl jsem na ní hrozně hrdý. Protože na pohřby nejezdí rád nikdo. Umřela mi tetička z pátého kolene, kterou jsem viděl snad třikrát v životě, ale máma ji měla ráda. Dřív naše rodina držela víc pohromadě. Původně měl řídit otec, ale ten, jak bylo jeho dobrým pravidlem, začal den předtím vyšilovat. Takže následoval telefonát na kolej v Plzni a moje maličkost, která přikývla na souhlas. Teď jedeme vlakem do Prahy a autobusem do Boleslavi. Mám v krosně prázdno, počítám s tím, že nazpátek povezu nějaké zásoby. Abych nemusel utrácet za jídlo a mohl si koupit knížky, CD a pivo. Tulíme se k sobě a vůbec nevíme, jak bude vše probíhat. Přivítá nás rozmrzelá máma, celou noc nespala. Otec se zase řádně vyndal. Ale aspoň spí a my můžeme v klídku sbalit.
Tobě to ale sluší, řeknou mi obě ženy mého života. Kvádro a kalhoty, košile a kravata. Oblek z tanečních, maturity, černý jako uhel. Hodí se i na pohřby. Necítím se dobře, připadám si jako naškrobený panák. Jako manager, kterých najednou kolem pobíhala velká spousta. Kdejaký vedoucí v potravinách byl najednou manažer. Dusím se a když vklouznu do naleštěných bot, jsem jak panák z reklamy. Jen ty dlouhé vlasy v culíku to kazí. Blondýnka mě drží za ruku. Má na sobě černé šaty, ve kterých krásně vyniknou její obliny. Hergot holka, co na to skočit, dělám si legraci, ale slyší nás moje máma. Prý si to máme nechat na jindy. Usednu do Favorita, seřídím zrcátka i sedačku a jedeme. V Mnichově Hradišti málem na kostkách sundám cyklistu. Podklouznou mu galusky a padne. Zareaguji ale rychle a nic se nestane. Jen řeknu kurva a máma mě okřikne. To přeci slušný kluci neříkají. Kousek za městem, v malé vesničce, je už řada zaparkovaných aut. Jedna větev mé rodiny. Je šero a pochmurno. Pohřeb je v kostelíku na místním hřbitově.
Pozdravíme se a dostanu od jednoho strýčka stopičku slivovice. Všichni mě chválí, jak jsem vyrostl, jakej je ze mě fešák a jak jsem šikovnej, pane inženýre. Blondýnka ihned zapadne mezi tetky a vše vypadá na pohřeb vcelku dobře. Až do té doby, než na ulici zaparkuje stará volha. Vyleze strýc Ječmínek (opravdu, měl takové krásné jméno) a než zabouchne dveře, začne láteřit. Za komoušů by se takovej šlendrián nestal. Nikdo nevíme, o co jde, ale je to prý jedno, protože nadává na všechno a pořád. Kdysi dělal nějakýho předsedu něčeho a po převratu ho vyhodili. Odešel do důchodu, ale od té doby zahořkl a stýská se mu po starých časech. Nostalgie může být dobrá, ale v jeho případě se proměnila jen v nadávky a hnus. V kostelíku je otevřená rakev, každý se jdeme rozloučit. Tetička vypadá jako z vosku a protože jsem už nějaký ten horor viděl, mám pocit, že na mě každou chvíli promluví. Jsem vepředu a pak stojíme bokem a čekáme na ostatní. Když se pokloní Komouš, nezapomene dodat, že všichni černoprdelníci jsou kurvy. Nevhodné, řekl bych, ale lidé, kteří pořád nadávají, jsou toxičtí a negativní, zkrátka existují. Normálně se jim každý rozumný vyhne, ale tady to nejde.
Průvod vlastně ani není průvodem, protože k hrobu je to jen kousek. Moje máma brečí, tak ji nechám, aby se o mě opřela. Tetička už byla hodně stará. Házíme květiny a vedle nás stojí její sestra. Začne se před námi odvíjet příběh, který vám vlastně chci vyprávět. Vzpomíná. Ztrácí se v minulosti, vynořuje se a je to hrozně zajímavé. Mluví o světové válce, jak ukrývala partyzány, jak ji chytili náckové, když jim nosila do lesa jídlo. Jak se stala po válce na chvilku komunistkou a po pár letech vystoupila, protože jí došlo, co jsou zač. Tahle vesnická žena, zdánlivě nenápadná, v šátku jak z pohádky, prokázala za svůj život nejedno hrdinství. Trpěla, byla zavřená za letáky, které roznášela proti komunistům. Vůbec jsem to nevěděl a byl najednou hrozně hrdý, že máme v rodině taky někoho takového. Na hostině jsem se pak díky tomu hrozně rozčílil. Pamatoval jsem si moc dobře, co mi vyprávěl strejda, který si prošel koncentrákem i Jáchymovem. Vždycky jsem měl v sobě takový zvláštní vztek, který musel ven. Nespravedlnost, lidská špína. Vypěnil jsem. A řekl komoušovi, co si myslím. A to pořádně od plic.
On totiž na hostině, která většinou bývá o tom, že se vypráví o zemřelém v dobrém, začal špinit její jméno. Starej chlap, co by už měl mít rozum. Bonzák a udavač. Donašeč, kvůli kterýmu spousta lidí trpěla. Jedna moje teta udělala velkou chybu, že si ho kdysi vzala. Láska je prostě někdy slepá. Neznal jsem detaily, nehodnotím, nebyl jsem u toho, ale přeci když už, tak radši držím hubu. Jenže on nadával, jak byla blbá, jak stála na špatný straně, a že takový jako ona, můžou za to, jak se máme blbě. Asi mu vadila svoboda, asi mu vadilo, že odtáhli Rusáci. Prostě jsem se zvedl a nenechal na něm nit suchou. Samozřejmě, byl jsem ihned mladej cucák, co o tom nic neví a že jednou uvidíme, jak měl pravdu. Faktem tedy je, že bych nečekal, že spoustu podobných lidí budu potkávat i dnes, ale to je jiný příběh. My, v té době mladý, jsme si mysleli, že podobný typy postupně vychcípají. Jenže se tak nestalo. Bohužel. Z pravdy a lásky se pro mnohé stala jen prázdná fráze. Chudí duchem stále pochodují v tupém davu. Pro kus žvance nechají umírat nevinné. Pohřební hostina pokračovala dál a já se musel uklidnit. Sestra zemřelé ke mě přišla a obejmula mě. Lépe by to prý neřekla ani ona. Moc mi děkovala.
Protože jsem pil a protože se nám nikomu nechtělo do Boleslavi za ožralým otcem, přijali jsme nabídku přespání. Den byl ale ještě mladý a tak jsme zašli do domu, kde na stará kolena trávily obě sestry stáří. Četli jsme si ve starých spisech, výstřižcích z novin a já si najednou uvědomil, kolik lidskosti, opravdovosti a poctivosti se v tetičkách ukrývalo. Obě měly dost dětí a tak je dobře, že jim předaly do života zdravý základ. Moudrost, ano, to je to, co jsem cítil z celého domu nejvíc. Svraštělé ruce i tělo, ale pořád bystrý a laskavý pohled. Jak je možné, že někdo na stáří nezahořkne a jiný se stane zapšklým nervákem? Ptám se tetičky a ona mi řekne, že se s manželem pořád usmívali. Zažili si spoustu problémů, strastí, jedné z nich dokonce umřelo jedno z dětí. A ony stále pevně hleděly dopředu. Věřily v dobré, normální lidi. Bylo to smutné a vznešené zároveň a my si od té doby vždycky s blondýnkou říkali, jak museli být tihle lidé silní. Kolik museli překonat překážek a stále věřili v dobro. A že to někdy není vůbec lehké. To mi nemusíte říkat. Nejhorší byly takový ty vsuvky, jen tak mimochodem. Jak šly ze školy, naposledy, protože je zavřely a někde cestou parta Čecháčků, co fandili náckům, jednu její kamarádku znásilnili tak, že si vzala život.
Musely si jejich rodiny zkusit neskutečný věci. Hroznou bolest, nenávist. Na malé vsi tohle vynikne nejvíc, to si nemyslete. Sousedský spory, pod záštitou socialismu. Osobní spory, které přerostly skoro ve vendetu. Stará paní vyprávěla, vracela se a občas mlžila, jak už to lidí v jejím věku dělají, ale i tak byly jejich příběhy hrozně zajímavé. Pak se ozval zvonek na dveřích a vstoupil Komouš. Že prý pil a nikdo ho nechce nechat přespat. Stařenka se usmála, pokynula mu rukou a zavedla ho do pokoje pro hosty. Moje máma se přesunula k ní do světnice a my s blondýnkou jsme odešli na seník. Romantické, že? Takové to mělo být, ale následoval večer, kdy jsem chtěl zapšklého dědka několikrát zahrabat na zahradě. On si vůbec nic neuvědomoval. Jenom, já, pořád jen já, já já. Ego a sobectví. Vše dělal pro vlastní prospěch. Vlastně mu to vycházelo celý život. Skoro celý, protože boží mlýny jsou jediná jistota, to mi věřte. Občas se totiž jakoby zasnil a mluvil tišeji. Díky své povaze a díky tomu, že v sobě měl kus starý komunistický svině, zůstal sám.
Manželka umřela a jeho děti k němu nerady jezdily. Neviděl ještě ani svoje vnoučata. Ale nedával to najevo. Jen sekal a útočil kolem sebe. Jeho výklad světa byl úplně jiný. On se vždycky přidával na stranu silnějších, klidně i na úkor ostatních. Ubližoval a nehleděl na to, jestli někomu ublíží. Moje máma, která je normálně vcelku kliďas, mu nakonec, po dlouhých debatách, řekla, že musí být hrozně smutný člověk. Protože když někomu ublížíte, bude vás to pronásledovat do konce vašich dní. Tenhle blbec nikdy žádný odpuštění nedostane. Na pohřeb mu nikdo nikdy nepřijde. Bude sedět, starý a nemohoucí a zůstane jen se svými hnusnými myšlenkami a činy. Usneme na seníku, šíleně vyčerpaní. Zdá se nám o válce, o komunistech, všechno se nám míhá v hlavě. K ránu jdu na záchod a když se vrátím, moje milá je celá rozvrkočená. Ihned si k ní lehnu a je nám moc fajn. Na snídani přijdeme celí červení. Tetička to, na rozdíl od mojí mámy, pozná. Podá nám ruce a popřeje vše nejlepší a že je hrozně ráda, že potkala takové normální lidi. Políbí nás a řekne nám, poprosí, abychom nikdy nenechali tyhle starý komouše vyhrát.
Nevím, jestli se nám to povedlo. Někdy si říkám, že ne, že různých podobných blbců a tupců je kolem už moc. Jenže pak potkám někoho dobrého a vykouzlí mi to úsměv na tváři. A je úplně jedno, jestli je mu devadesát nebo třeba sedmnáct, nebo jako nám tehdy dvacet. Odvezu mámu domů, ona mi poděkuje a my celou cestu do Plzně přemýšlíme o tom, jaké je to vlastně zvláštní. Člověk jede na pohřeb a měl by být smutný. Místo toho se cítíme tak nějak vznešeně, majestátně. Máme v sobě nové zážitky, přemýšlíme o budoucnosti a říkáme si, jestli bychom v některých situacích zareagovali jako tetičky. Jestli bychom na to měli sílu. Postavit se nespravedlnosti. Bojovat. Za sebe, za vlast, za ostatní. Nevíme, nemuseli jsme se bohudík v podobné situaci nikdy rozhodovat. Doufám, že tomu tak bude i na dále. A taky doufám, že všichni staří a zlí komouši skončí v pekle. Třeba jako můj strejda z pátýho kolene. Protože po pár letech zemřel vlastní rukou sám. Starý a opuštěný. Dohnalo ho svědomí? Nevím. S jedním jsem si ale jistý. Boží mlýny melou. Pomalu ale jistě.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):