Příběh čtyř stý dvacátý druhý - Metal si musíš vybojovat
Odpoledne jsem už do školy nešel. Přednáška z matematiky mě tak unavila a vyšťavila, že jsem nemohl. Prostě to nešlo. Šel jsem s pár holkama na pivo. Kousek od Sadů pětatřicátníků. Slečny štebetají a jsou z přednášky taky úplně na nervy. Mě ale trápí něco trošku jiného. Když jsem jel do školy, tak na mě začal v tramvaji nějakej strejda děsně řvát. že sem smažka, že mám dlouhý vlasy a prej zlatý komunisti, za těch nebyl takovej bordel. Nic jsem neodpovídal, moc dobře za ty roky vím, že to nemá cenu. Ale pohlavek jsem si dát nenechal. Došlo ke strkanici, kterou pán nevyhrál. Zkroutil jsme mu ruku pákou, kterou jsem se naučil na karate. Sípal a byl sprostý, prý měli takový jako já, nahnat do plynu. Ostatní cestující se raději dívali jinam. Nikdo se mě nezastal, nikdo, vůbec nikdo. Mě, mladýho, hubeňoučkýho studenta. S velkými brýlemi na nose. Jasně, měl jsem křiváka, čínské kecky a dlouhé vlasy. Ale byl jsem čistý a nikomu jsem neubližoval.
Byl jsem z toho zpruzelej. Nějak jsem nechápal, co se děje. Jenže ve společnosti zrovna vládla blbá nálada. První tunely v ekonomice, mafie, lidi po revoluci střízlivěli. Po takovém to nadšení, které trvalo pár let, se dostavila srážka s realitou. Některé firmy krachovaly, spousta podnikatelů musela ukončit svoji činnost. Kolem jako dravci kroužili zahraniční investoři, mnohdy jen s účelem zničit potencionální konkurenci. Vše začalo být divoké a značně nepřehledné. O politiku jsem se nezajímal, stejně se v ní jen hádali paňácové. Slovíčkaření, žádná kultura projevu. Vítězili ti sprostější, neomalení. A tohle všechno se samozřejmě promítlo i na školu. Někteří kluci začali podnikat, lépe řečeno, hledali cestičky a skulinky v zákonech. Jak někoho vochcat, o to šlo. Legislativa byla děravá a vypadalo to, že je to záměrně. Byli jsme mladí, tak nás ještě nestihli znechutit, přesto jsem se raději uzavíral do své metalové bubliny.
Jenže Plzeň není Morava nebo Východní Čechy. Tady bujely spíš zábavovky a těch pár extrémních metalových kapel to nevytrhlo. Neměl jsem vlastně nikoho, s kým bych metal probíral. Pravidelně jsem sice potkával v Music records stejně prokleté, jako jsem já, ale to se většinou jen kývlo na pozdrav. Navíc, mladší už poslouchali něco jiného. Zvláštní, bylo mi dvacet a často jsem si připadal děsně starej. Možná, kolik toho člověk prožil, všechno bylo tak rychlý. Ale nestěžoval jsem si. Měl jsem své časopisy, psával jsem dopisy do fanklubů, cvičil se tím v angličtině. Miloval jsem napětí, které jsem míval, než vyšlo nové album mé oblíbené kapely. Objevoval jsem se sluchátky na uších i mě dosud neznámé. Ale je fakt, že obyčejný pokec o muzice na pivu mi chyběl. Ani nevíte jak. Spousta metalistů mého věku se ostříhala, nosila kozí bradku nebo se na to úplně vybodla a aktivovala se jenom v případě, když vydali něco jejich oblíbenci. Poslouchali pasivně, nevyhledávali. Nebo začali poslouchat úplně něco jinýho, protože měli holky, manželky, přítelkyně.
Držel jsem se stále svého. Jezdil na koncerty převážně do Prahy, Liberce. Často náhodně, jen podle plakátu. Měl jsem svůj zápisník, kam jsem si psal, co chci slyšet, vidět. Ale hromadilo se to, protože jsem měl vážný vztah (to zní ve dvaceti fakt divně) a mám od malička také rád knihy a toulky v lesích. Taky jsem pořád sportoval, udržoval se v kondici. To mi šlo tak nějak automaticky. Dodnes nechápu, jak jsem mohl po třech dnech chlastání na koleji vstát v šest, jít si zaběhat, zaplavat a pak ještě koupit snídani, než se moje milá vyspala. Byl jsem na tohle šílenec. Kupoval jsem z přebytků CD a knihy a často jsme neměli ani pořádně na jídlo. Vozili jsme zásoby z domova, vždycky co nejvíc, abychom toho kupovali co nejméně. Ale bylo to skvělý, potkali jsme spoustu zajímavých jedinců, vytvořili si přátelství na celý život. Mimo mého otce alkoholika vypadalo vše růžově.
Jenže každé setkání s blbcem zabolí. Čím dál tím častěji jsme se začal setkávat s posměšky. Že nosím brýle, že mám dlouhý vlasy. Možná právě proto je držím dodnes, dokud to aspoň trošku jde. Vybojoval jsem si je. Vydržel všechny ty kecy, snažil se vysvětlovat, setkával se s tupci, s magory. Nejhorší byli chlapi tak kolem padesátky. Nasraný na celej svět. Na každý brigádě se nějakej takovej objevil. A měl kecy. Na triko s lebkou. Ty máš jako rád smrt? Hele a proč to nezkusíš? Třeba by bylo na světě bez vás, v černým lépe. Často jsem pak už jen posílal do prdele, několikrát se porval. Vzpomínal jsem na dobu, když mi bylo patnáct a každý centimetr vlasů jsme si museli vybojovat. Stejně jako metal. Jinak to nešlo. Nikdo mi nic nikdy nedal zadarmo. Dodnes potkávám fanoušky, kteří si to prožili. Stačí jen kývnout, víme své, nemusíme nic říkat. Taky čekávali dlouhé hodiny fronty na nové Megadeth. A když na ně nevyšla řada, tak si ihned domluvili s někým vepředu, že jim album aspoň nakopíruje. Žádný, stačí stáhnout, dvakrát poslechnout a ihned komentovat "zasvěceně" někde na netu.
Dopiju pivo, rozloučím se s holkama, co mi pořád říkají, že jsme nějakej smutnej. Byl jsem, ale tohle dívkám z dobrých rodin nevysvětlíte. Pro ně byla rebelie diskotéka a kus odhalený kůže. My jsme šli víc na dřeň. Byla to hlavně sranda. Nikdo nikomu nevyčítal, že se mu něco nelíbí. O mě se třeba všeobecně vědělo, že moc nemusím Metallicu. Že nedám dopustit na starý německý thrashovky, že je death metal směrem, u kterého asi už zůstanu. Ve vší jeho pestrosti. Od technického, od kombinovaného s doomem, grindem, thrashem. Přemýšlím o své milé závislosti. Dojdu na kolej a konečně se začnu smát. Blondýnka má jako vždy dobrou náladu. Pokecáme, žijeme, normální dvojice v neustále se měnícím světě. Ať si v televizi nadávají, ať si pořádají války. My si zalezeme do postele a bude fajn. Stejně s tím nic dělat nemůžeme. Možná strkáme hlavu do písku, ale byli jsme fakt mladí. Dokud je na pivo a pár kousků chleba s lunch meatem, tak je dobře. Víc netřeba. Zapálím si cigáro a nasadím sluchátka. Podupávám si do rytmu. Venku se pomalu smráká. Nepůjdeme ještě na pivko, nechce se mi spát. Kývnu, že jako ano. Jen si něco hodím na sebe. Já taky.
Občas sem chodí i někdo, kdo tu nestuduje. Většinou to bývají partičky z nedaleké diskotéky, kteří chtějí dál kalit. Kluci v košilkách, u krku rozhalených. Dívky s vyprsenými triky. Namalované a už značně opilé. Jé, podívej, tady je nějakej vágus. Nojo, chudáci studenti, hele nechceš mu dát něco, aby se oblékl. Hlásí na mě jedna taková. Posunu si brýle na nose, abych na ní lépe viděl. Obyčejná slípka, co bude mít za pár let dva řvoucí fakany a bude ráda, když jí táta jednou za tři měsíce opráší. Pomyslím si, ale nahlas neřeknu nic. Blondýnka mi drží ruku pod stolem a dívá se na mě, abych vychladl. Být tu sám, tak se ozvu a hodně hlasitě. Ale bylo to jako vždycky. Když nedáte najevo, že jste silný, budou si z vás dělat srandu dál. Tulím se ke svý holce a vtom přijde jeden maník v košilce. Hele, smrdíš. Křikne na mě a pak do mě dloubne prstem. Hej, slyšíš mě? Nic neříkám, ale je to druhej útok na moji osobu během jednoho dne. Nejsem a nikdy jsem nebyl agresor, ale srát na hlavu si nenechám. Vůbec nevíš, o co jde. Snažím se o smířlivý tón. No, podívejte, ono to mluví. Hele, šukáte spolu? Ty musíš bejt pěkná špína, když se zahazuješ s metalistou.
Podobný kecy jsem neslyšel od základky. Ať teď, na vysoké škole v Plzni. Když máme oficiálně tu svobodu. Máme, to ano, ale ona je také o zodpovědnosti, o tom, že se musí ty komunistický manýry z lidí vyhnat. Asi musí starý komouši a jejich děti, které vychovávali vychcípat, jak říkal jeden můj kamarád. Blondýnka mě neudržela. Dal jsem mu jednu a padla krásně. Mezi oči, na nos, ze kterého, přeraženého, vytryskla krev. Kluk se lekl a pak naštval. Začala bitka. Kryl jsem se. Jeho kamarádi, vždy silní ve skupině, do mě i kopali. Bránil jsem se jako lev. A zase mi nikdo nepomohl. Jenže já jsem nebojoval už jen za sebe. Za mnou křičela moje žena, ať mě nechají a nějaký slepice jí nadávaly. Tolik hnusu, proč se s tím musím pořád potkávat. Já, který neprovokuju, hledím si svého. To se mám jako ostříhat a nosit košili? To je teda svoboda, to mi povídejte. Dostanu ránu, po které se mi zatmí před očima. Jsem pomlácenej, ale vypadá to, že mě už nechají být. Ještě zazní spousta slov na moji adresu a i holku a pak je klid.
Zalezu si do sprchy a sem tam dlouho. Zaklepe na dveře, jestli jsem v pořádku. Pozvu ji dál a prohlédne mé šrámy. Nějak mě ani nic nebolí. Tělo vůbec. Jen je mi nějak smutno z lidí. Proč se musí pořád každej srát do ostatních. Kdo dal komu právo na to, hodnotit někoho podle toho, jak vypadá. To jsou jako všichni tlustí, hubení, nosatí - doplňte sami. Metal jsem si musel vždycky vybojovat. Dokonce i dnes, když je výsadou už jen několika věrných veteránů, si občas vyslechnu své. Prosím tě, jak můžeš takovej bordel poslouchat. Hele, slyším to i z těch tvejch sluchátek. Vůbec nerozumíš muzice, protože jinak bys neposlouchal metal. A klasický satani a jezení dětí a orgie. Taky drogy a porada, na který se vás někdo zeptá, jestli se těším na smrt. Dnes už odpovídám vtipně, vím své. Vždycky jsem bral všechno s nadsázkou, s nadhledem. Poslouchám srdcem. Nemusím k tomu ještě vypadat, image je nanic. Ale zase na druhou stranu, když potkám holku, co má na obličeji desítku cvočků, neodsoudím ji. Protože vím, že ona také musela bojovat. O své místo na slunci. O respekt. Hele, co kdybychom zmizeli zase do lesů? Navrhne mi moje budoucí žena a milenka v jedné osobě. Tam bude fajn, tam nikomu nebude vadit. Pak mi dá pusu a řekne mi, že jsem jenom její vágus.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):