Příběh čtyř stý dvacátý první - Piraňa neobecná
Sedíme na baru a kecáme. Konečně máme chvilku volno. Kolem se potulují studenti s deskami a skripty. Někdo si zaleze do kouta, tam pár minut sedí, pak se zvedne, řekne, že na to nemá a dá si pivo. Já nosím v brašně raději knihy. Když čtu nějakou zajímavou, tak z nich cituji, předčítám a na potkání doporučuji. Vypadám asi divně, pár lidí mi to i řekne, ale nevadí mi to. Jsem zvyklý, asi jako každý metalista. To vaše blití do mikrofonu. Znáte to. Přesuneme se taky do jednoho rohu. Muckáme se a plánujeme, co budeme dělat o víkendu. Chtělo by to zase nějaký výlet do lesů, potřebuji chvilku koukat do zelenýho, navrhnu a moje milá ihned souhlasí. Dáme si něco malého k snědku, mají tu jen utopence a nakládaný hermelín. Je vám doufám jasné, kdo co měl. Ano, já hermelín a blondýnka se rozplývala nad nakyslou chutí utopenců. "Jak to můžeš žrát, taková pěkná holka": ozve se od vedlejšího rohu. Ihned se napružím, protože očekávám, že je to nějaký kluk, co chce zaujmout. Chci ji bránit, sejmout ho a odehnat od své samičky (dámy prominou).
Jaké je naše překvapení, když to není kluk, ale holka. Hele, děvče a co ti je do toho, co mi jíme. Bez pozvání si přisedne. A ihned na mě začne mluvit, jako bychom se znali. Asi známe, prý se mnou chodí dokonce na nějaká cvičení. Vůbec nevím. Ale je pravdou, že se oblékala jako kluk. Měla takovou tu vytahanou mikinu, maskáčový kalhoty, ze kterých jí lezla prdel a vlasy poměrně nakrátko. Možná proto jsem si ji nikde nevšiml. Ona ale nedbala a ani jí nedošlo, že bychom chtěli být spolu. Dostali jsme přednášku, kterou jsme nejdřív vůbec nechápali. Vegetariáni bývali tenkrát lidé většinou jen ze zdravotních důvodů, takových těch z přesvědčení, moc nebylo. Osobně jsem to vůbec nechápal. Jak jsem jezdil často na ves, tak mi byl tenhle názor hodně cizí. Ale ona vysvětlovala dál. I když jsem ji poslal do prdele, pořád dokola mlela něco o tom, jaký jsme vrazi, hnusáci a debilové. "Aaaa, tak tady seš!": do hry vstupuje její kluk Hauši. Představí se a taky si sedne. Když pak jdeme na záchod, tak mi dá také spoustu rad do života. Je totiž z Prahy a ví všechno nejlépe.
Jak typické, mumlám si pod vousy, protože když o něčem mluví, tak vždy nezapomene slova jako, to u nás v Praze, v hlavním městě (chvilka ticha, abychom jako čuměli) a nebo umně zakomponuje do věty metro (když jsem vystoupil na Můstku z metra...). Dobře, teď tu s vámi budu sedět, ale spíše ze zajímavosti a protože se mě nechce spát. Blondýnka, která nemá na podobné situace nervy, odejde. Tím pádem se dvojice proti mě pěkně rozjede a to dokonce tak, že mě pozve do trojky. Jak jsem naivní, tak nejdřív vůbec nevím, o co jde a když mi to docvakne, tak zdrhnu. Řeknu to mojí milé, která mi v polospánku řekne, že je to dobře, protože by mě kopla do zadku a musel bych za trest jíst jen zeleninu. Spíme jako zabití a když vstaneme, tak si u snídaně hezky zanadáváme. Občas jsou někteří studenti opravdu divní, ale tady je to už moc. Celý den se touláme po lesích a když se vrátíme, tak se nám přijdou do baru Hauši s Piraňou omluvit. A tak najednou máme dva nové známé, kteří jsou úplně jiní, než my. Oni neustále zkoušejí nové věci, hltají různé novinky. Jsou pohlceni tím, překračovat hranice.
Jestli jsem to dobře pochopil, tak Piraňa byla ráda, když jí někdo nařezal. Další věc, kterou jsem vůbec nechápal. Nikdy jsem za svůj život takovou holku nepotkal. Piraňa se směje hodně nahlas, je jí hodně a když někam jdeme, tak se za ní všichni otáčejí. Má poměrně hrubý hlas a zítra jde poprvé na brigádu, protože Hauši jí řekl, že už jí nebude všechno platit. Jedinou, kterou sehnala, tak byly lahůdky. Další den přijde s očima navrch hlavy, jak jí všichni nadávají, protože neví, jak se kterej salám jmenuje. Její kluk navíc dělá skvělý utopence, tak se vždycky sejdeme a ona kouká, že my se máme a žvejká mrkev. Nebyla nijak poznamenaná světonázorem, jen viděla v citlivém věku zabijačku, která se moc nepovedla. Vegetariánství bylo v plenkách, neexistovaly specializované obchody a některé večery jsme o tom dlouze diskutovali.
Tedy, jen do doby, než se oba naši známí opili a začali mít divné řeči. Ale to je jejich věc, zatím nám to není nepříjemné a jsem rád, že jsem na koleji potkal různé typy lidí. Ono vlastně, na brigádách, praxích i koncertech, člověk se pořád s někým bavil. Někdo mi sedl nebo přesněji, teď to vlastně bylo - někdo nám sedl a někdo ne. Máme podobný pohled, i když je pravdou, že já jsem podezřívavější, jen se s někým nebavím. Myslím tím navážno. Uběhlo několik dalších dní a Piraňu odvezli do nemocnice. Ženský v lahůdkách jí nadávali, znáte to, takový to, když je někdo trošku jiný, odlišný, tak ho stádo vykouše. Bílý kůň mezi všemi. A tak o svačině ochutnala po mnoha letech maso. Kousek uzeného a udělalo se jí tak blbě, že zkolabovala. Tělo už nebylo zvyklé. Pravdou ale také je, že od té doby začala v malé míře maso jíst. Jezdila do Prahy s Haušim, dokonce ji představil rodičům (rozumíš, jeli jsme metrem a vystoupili na Kačerově) a nechala si v nějakém salónu udělat tetování a byla čím dál tím víc propíchaná různými kroužky. Tím pádem spoustu učitelů štvala a vozili se po ní. Zažil jsem zkoušení nebo písemky, kdy ji mladí asistenti poměrně dost zesměšňovali. A to ti nevadí ten kroužek v jazyku, když ho kouříš příteli? Ale ty asi žádného nemáš, co, se na sebe podívej.
Stejně je to zvláštní. Po několika letech svobody, kdy najednou nevadily dlouhé vlasy a to, jak člověk vypadá, se zase začaly dělat rozdíly. Jakmile jste nebyli v košilce a s ulízanými vlasy, s výbrusem jako ty nevypatlanější fotbalisti, měli jste smůlu. Spousta starejch komoušů na vás koukala skrz prsty. Ale nejen oni, mladí byli snad ještě horší. Aniž bych chtěl, tak jsem se ve svém křiváku, vytahaném triku a džínách, zase začínal cítit jako děsnej rebel. Piraňa to nevydržela, sama odešla za školy a začala fotit. Jezdila po světě, měla spoustu výstav a vypadá to, že si žije velmi dobře. S Haušim se rozešli, jednou jí prý přidusil trošku více, než bylo zdrávo. Ale to nemůžu potvrdit, protože spoustu dalších věcí znám o téhle dvojici jen z doslechu. Zažili jsme spolu několik divokých chlastaček a zase si uvědomili, jak je naše společnost pestrá. Na koleji bylo možné opravdu potkat spoustu různých postaviček. Šprti, kteří absolutně neměli sociální inteligenci. Alkáče, kteří prolézali se štěstím opilců. Holky, co si titul doslova odšukaly. Nám obyčejným smrtelníkům nezbývalo nic jiného, než se učit. Na svoje dlouhé vlasy a metalová trika jsem si toho vyslechl také hodně. To se nestydíš nosit do školy lebky? Odpovídal jsem něco o tom, že jsou to motivy o lásce - až po smrti.
Jdeš na cigáro? Ozve se za mnou a nejdřív chci odmítnout. Mám přednášku. Vyser se na ní a pojď na pivo k Darebákovi. Taková byla Piraňa. Vyprávěla mi o tom, jak jí zase někdo nadával. Bylo mi jí trošku líto, hloupá totiž nebyla. Jen jiná a já celý život odlišné lidi potkával. Na metal jich chodí spousta, nebudeme si nic nalhávat. Jsem jeden z nich. Vždyť, kdo normální by si pod tlakem do hlavy neustále rval hlasitou muziku, hledal nové a nové nahrávky, sbíral CD a trávil dlouhé hodiny cestou na koncerty? Říkám to Piraně, když jdeme spolu do hospody. "Koukám vyměnil si tu hezkou blondýnku za pěknou příšeru": ozve se za mnou. Zase chce být někdo vtipnej. A tak si zase jednou vzpomenu, jak jsem chtěl být Vinetou. Přistoupím k debilovi (student vysoké školy, obor elektrotechnika) a dám mu pěstí do břicha. U Darebáka se na mě Piraňa směje a prozradí mi, proč jí tak říkají. Ale to mi přece dávno všichni víme. Jsem na to hrdá, no a co, že mám předkus. Jsem Piraňa, chci jí být a všechny magory pokousat. Jsem Piraňa neobecná. Pak se zasměje, až se všechny stoly otočí k nám. Zajímavé, tady se nikdo nikomu neposmívá.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):