Příběh čtyř stý dvacátý - Sladkobolný kytarista
Byl to takový náš milý zvyk. Vstal jsem, zatímco moje milá ještě spala a šel jsem připravit snídani. Krásné chvilky, kdy jsme nemuseli nikam vstávat a mohli si poležet. Jen my dva, knížky a muzika. Dlouhé procházky, tanec v ulicích. Byl jsem zamilovanej až po uši a moje blondýnka taky. Měli jsme si toho tolik říct. Opláchnu si obličej a natáhnu kalhoty. Vezmu si pánev a několik vajec, že udělám anglickou snídani. Ale když vylezu na chodbu, zaslechnu nějaké kňourání. Nejdřív si myslím, že je to pes nebo nějaký raněný zvíře, ale jak jdu blíž, tak mi dochází, že je to člověk. Respektive mladý kluk. Navíc s kytarou. Pozdravím a on nic. Jen kouká do zdi a pláče. Něco si brnká. Trošku mě naštve, nemám rád, když někdo neumí pozdravit a tak si začnu připravovat pánev. Co to děláš, zeptá se a mě se uleví, že už neběduje.
Snídani a ahoj, říká se hergot ahoj. Sorry, ale měl jsem inspiraci. Teprve teď si všimnu, že má kolem zápěstí různé řemínky z kůže. Rozklepnu vajíčko a on se mě zeptá, co poslouchám za muziku. Hodím do místnosti pár kapel, naschvál hodně tvrdejch, protože už se s ním nechci bavit. Bohužel, chytne se. Ale všechny moje deathové oblíbence zkritizuje. Má vcelku přehled, encyklopedické znalosti a ihned mi vysvětlí, že je to jenom blití a že zpívají o hnusných věcech. Jsem na tenhle názor vcelku zvyklý, i když je fakt, že od někoho, kdo se ohání metalem, jsem to nečekal. Olej praská, slanina se pomalu kroutí. Víš, já jsem hlavně umělec. Studuju teda na technice, ale srdcem jsem metalista. Řeknu ok a chci odnést jídlo svojí holce, musí mít už hlad. On mi ale chce něco zahrát, abych jako věděl, že je dobrej. Zabrnká. Je to pomalý, takovej začátek ploužáku. Pak se opře do strun. Nahodí pózu okoukanou z MTV. Pak zase začne plakat, pardon, zpívat. Co to je tady za komedii, ozve se od dveří. Stojí tam moje budoucí žena a děsně se směje.
To už se neudržím a začnu se taky řehtat. Štěpáne, Štěpáne, jsi dobrej, ale prosím tě, mohl bys jí hrát někam jinam. Jednak si nás vzbudil a jednak máme hlad. Hodí po nás naštvanej pohled a pak se podívá takových tím zasněným pohledem na blondýnku. Vypadá to, že si o sobě děsně myslí. Ego vyteklo na podlahu, jako vajíčka z pánve. Spálím se a řeknu do prdele kurva fix. Když vše seberu a začnu po sobě uklízet, tak se skoro leknu. Hledí, co říkám, čumí na ní jako by ji chtěl zhltnout. Jsi moje múza, začne blábolit a mě nezbývá nic jiného, než mu vynadat a pohrozit tím, že mu přerazím kytaru o hlavu. Nedá se, začne zpívat zbrusu novou skladbu. O dívce s plavými vlasy. Děsně u toho vyje. Se smíchem si jdeme sníst vajíčka raději na pokoj. Dojíme, chvilku si lebedíme v posteli a máme z našeho trubadúra srandu. Když jdeme ven, zahlédneme spolubydlící z vedlejšího pokoje, jak stojí proti němu a tváří se zamilovaně.
Holt, na některý holky to platí. Mají rády romantiku. Copak o to, když se to umí a není to trapný, tak je to krása, ale tohle, co to zase bylo? Štěpán je heavy metalistou. Nosí rozhalené košile, řemínky, vypasovaný kalhoty a kadeří si vlasy. Nemá přímo trvalou, ale pohazuje krásně vzdušnými vlnkami. Jaký to rozdíl proti mě. Odrbanej vágus, dělá si ze mě manželka z budoucnosti srandu. No dovol? Jsem vždy čistý (tedy, pokud nekalíme několik dní v kuse) a triko mám sice starý, ale památeční. Sázel jsem v té době jen na to, co mám uvnitř, já takový to, šaty dělají člověka, moc nemusím. Z různých šampónků jsem měl jen srandu, sorry, ale mě to přijde zženštilý. Vlastně celé odpoledne z toho máme legraci. Zajdeme na koleji na bar a jak už se známe, tak si nahazujeme vtípky. Jeden je i o našem ránu a bědujícím kytaristovi. Hele, vy taky znáte Štěpána? Zeptá se nás Blanka. No, on si myslí, že je nejlepší kytarista na světě a že umí skvěle zpívat.
Copak o to, hrát umí, dokonce chodil na klasiku, ale jako skladatel je horší než Michal Penk. I co se nestane, mi o vlku a Štěpánek mezi dveřmi. Sám s kytarou, vejde jak ve westernu, rozhlédne se kolem s výrazem nadsamce. Blondýnka se začne smát nahlas. Ale no tak, nech toho, šeptám jí, ale i na mé tváři je rohlík pořádně vypečený. Sedne si do rohu a otevře si před sebou sešit. Už zase kouká do dáli a zapisuje si noty. Ano, umí noty a jeho múza létá kolem, jako pápěří. To nemám ze své hlavy, ale od něj. Jako každý narcis, vám to řekne sám. Když jde kolem holek, tak si rozhrne košili, aby byla vidět jeho hruď. Pohodí vlásky. Ty vole, to je děvka, prohodí Michal a já koutkem oka vidím, jak ho Blanka kopne do holeně. Ale pozor, co nám připadá hloupé a trapné, je pro jiné svěží a krásné. Kolem Štěpánova stolu začnou kroužit zasněné dívky. Převážně tedy z práv a ekonomky, ale to jsou také lidé, jak mi řekne barman. Jenom moc nepijou.
Několik dalších týdnů lze spatřit různě ve výklencích pana umělce s kytarou. Vyje na chodbách, v baru, ale i na louce před kolejí. Ve stínu stromů si čechrá pírka. Špatný je, že se někde doslechl, že jsem taky hrával. Podezřívám některé své kamarády, kteří si ze mě chtěli udělat srandu. Nicméně, Štěpán chce založit kapelu, protože jeho umění potřebuje i bicí a basu. Říkám mu, ty vole, ty si vystačíš sám, si bojovník, rytíř a kdyby s tebou někdo hrál, mohl by tě zastínit. Ale on ne, že napsal už několik skladeb, co chtějí pořádné aranžmá. Nemáme klid ani v noci, protože inspirace přichází samozřejmě nejvíc ve chvílích, kdy jsem v nejlepším. Několikrát ho vykopnu ze dveří, nejdřív je to jakože sranda, ale pak jsem fakt naštvanej. Patří k tomu zvláštnímu typu lidí, které můžete poslat stokrát do horoucích pekel a oni si z toho nic nedělají a stejně se vrátí a dělají jakoby nic. Jsi omyl, jsi šílenej omyl, táhni, hovado. A on nic. Stále skládal.
U mě nepochodil, ale u jiných ano. Chodil na koncerty, já i žena jsme se mu vyhýbali, ukrývali se před ním, nechtěli jsme, aby nás někdo viděl, jak se s ním bavíme. Hodnotil totiž kapely ne podle toho, jaké do toho daly srdce, ale kritizoval je za lehké nepřesnosti. On věděl všechno a byl neskutečně vlezlý. Pár starších bardů, co už nemuseli nikomu nic dokazovat, mu hrozilo pěstí. Ale svoji vlastní skupinu si postavil. Dokonce jsme ho viděli naživo. První skladba, velké očekávání, rozhalená košile, vlasy vlající ve větru. Děsivý make up. Chvíle napětí po dohrané písni a pak se z davu ozvalo - jdi s tím do prdele, buzno. Což tedy nebylo pěkné, osobně bych volil o trošku jemnější variantu, ale zase na druhou stranu...Po třetím songu už létaly i kelímky od piva a dokonce jsem zaregistroval i nedojedený chleba. Bylo to fiasko a stalo se tak právem. Celý jeho rádoby umění bylo nafouknutá bublina a dobře mu tak. Dneska by přežíval díky sociálním sítím ještě několik let.
Nenechte se ale mýlit, že by mu to nějak došlo. Hrál po chodbách do té doby, dokud ho nevyhodili ze školy. Dokonce jsem se ho ptal, co si myslí o tom, že ho lidi vypískali a odpověděl něco v tom smyslu, že doba ještě neuzrála a všichni pochopí, až nadejde čas. Myslíš, jako po tvý smrti? Zeptal jsem se a on jen zasněně pokýval hlavou. Nedostudoval a zmizel. Tedy ze školy. Dodnes jej potkávám na ulici. Vypadá jako stárnoucí indián, jako Tašunko Sappa na detoxu (kámoš Vinetoua). Přes rameno stále kytara a brašna s třásněmi. A když je v Plzni Metalfest, můžete ho vidět, jak sedí ve stínu a zasněně kouká do nekonečna. Je v jiném světě, nikomu neubližuje. Tedy, pokud vám nezačne hrát a nedejbože zpívat. Dokonce mi někdo říkal, že pořádá heavy metalovou noc. Vystupuje na ní sám, protože není nikdo, kdo by s ním chtěl hrát. Brečí do tmy a občas se u jeho stolu objeví smutná paní. Dívky už nechodí, pro ně je děsně trapnej. To byl koneckonců vždycky. sladkobolný kytarista, který patřil k našim prvním společným měsícům jako nějaký divný stín. Pořád čeká, až to bude moc jednou pořádně rozjet. Až bude hvězda a svět mu bude ležet u nohou.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):