Příběh čtyř stý devatenáctý - Děkuji, pane Brahmsi!
Nikam se nám z vyhřátého pelechu nechtělo. Konečně jsme byli zase jednou sami. Dokonce i holky z vedlejšího pokoje odjely ke svým rodinám. Bylo nám to vzácné. Už jsem měl pocit, že zbytek života strávím po brigádách a na cestách. Žádné volné víkendy, žádný odpočinek, to se nedá moc dlouho vydržet. I naše mladá těla potřebovala relax. Včera jsme obešli lesy kolem boleveckých rybníků. Zašli na dobré jídlo a pivko. Četli si a zalezli poměrně brzy do postele. Ani se nám nechtělo na bar na koleji. Michal mi říkal, že fotrovatím, ale dělal něco podobného. Mě už ty neustálé pitky nebavily. Možná, kdyby byl člověk sám, asi bych si je užíval, ale teď jsem se pokaždé přistihl, že vypínám mozek a neposlouchám řeči mých svobodných kamarádů. Tenkrát ještě nebyl kult single, když někdo neprojevoval zájem o druhé nebo stejné pohlaví, byl prostě divnej. Alespoň tak si to pamatuju já. Hele, víš o tom, že jdeme večer k Blance na tu soutěž? Cože? Já nikam nejdu. Budu dělat mrtvýho brouka a přikryl jsem se jako to dělají malé děti, které když vás nevidí, tak tak vy je také ne.
Jenže pro nás přišly, všechny budoucí učitelky. Prý je to vážná věc. Mělo se vytvořit několik družstev a soutěžit ve znalostech. Byla to hrozná móda, která k nám zase přišla bůhví odkud. Mě to nebavilo, vždycky jsem skončil na sportu a komerční zábavě, jelikož a protože oboje vůbec nesleduju a jsem tím pádem za blba. Tentokrát jsem se nechal přemlouvat poměrně dlouho. Raději bych zase vyrazil někam ven, já když nekoukám dlouho do zelenýho, tak si připadám jako zvíře chycené v kleci. Když jsem býval občas jako malej nemocnej, tak mě nejvíc štvalo, že nemůžu vyrazit ven. Někdo se rád ulil ze školy, ale to nebylo nic pro mě. Nemohl bych pak kolem stromů, kolem keřů, po trávníku, asi to taky znáte. Jsem městský živočich, ale vždy jsem žil na kraji sídliště a do lesa to měl kousek. Podle mě ideál. Začaly na mě dělat ty svý oči. Hele, víte, že tohle na mě neplatí. Michal jde taky. Fakt? Inu dobrá, co mám s váma dělat. Dostal jsem tisíc hubiček, až jsem se rděl.
Začít to mělo až někdy večer a bylo teprve odpoledne. Tak jsme šli na pivo. Budoucí učitelky připravovaly sál na pedagogické fakultě a my ladili s Michalem formu. O čem to jako bude? Nikdo jsme nevěděli. Ale prý je ta soutěž na vysokých školách docela populární. Hergot a to tam budou i učitelé? I ze strojárny? Začal jsem se cukat. Ale blondýnka mi položila ruku na tu mou a usmála se na mě. Budu tam s tebou. Tak dobře, odfoukl jsem pěnu z dalšího půllitru. Necháme to osudu, jako vždy v podobných případech. Raději jsem nadhodil jako téma hudbu a zakecali jsme se tak, že pro nás museli poslat. Za chvilku začínáme, kde kruci jste? Uvázal jsem si kolem krku puntíkovaný červený šátek, v domnění, že budu vypadat víc jako intelektuál. Mnoho studentů to tak nosilo a vypadalo to dobře. Pravdou ale je, že jsem měl krk posetý cucáky. Vyrazili jsme a už při vstupu do školy mi došlo, že jsem zase na místě, na kterém bych neměl být. Normálně se moc nestydím, ale necítil jsem se dobře. Kolem byli samí divní lidé, doslova z nich sálalo, jaký to jsou intouši. Nicméně, blondýnka usedla do hlediště a my na pódium. Bylo nás pět, já, Michal, Blanka a další dvě holky. To by mě zajímalo, co tady budu dělat, mumlal jsem si stále dokola.
Byl tu pan konferenciér, který vystupoval velmi žoviálně a byl obzvláště milý ke slečnám. Nás během soutěžních kol trošku upozaďoval, což mi tedy vůbec nevadilo. Nechtěl jsem do světla reflektorů. Uvědomil jsem si, jaké jsem měl na základce dobré učitele a taky to, že se to moje čtení občas vyplatí. Sport a kultura mi moc nešly, ale ostatní, tam jsem byl vskutku dobrý. Otázky mi sedly a prostě jsem odpovědi věděl. Pomalu jsme se, hlavně díky tomu, že byla naše skupina velmi dobře poskládána, dostávali dopředu. Finále jsme vyhráli díky otázce o panu Brahmsovi. Znal jsem jej tenkrát nazpaměť. Gramodesky od dědy jsou dodnes na chalupě a mám jej rád stejně jako mistra Čajkovského. Následoval potlesk, krásná výhra v podobě knihy o moderním umění, kterému nikdy nebudu rozumět. Ale to nevadí, ten večer jsem měl zase o něco větší sebevědomí. Do dalších kol jsme nešli, protože bychom museli daleko cestovat a jak známo, času jsme měli málo. Rodiny na druhém konci republiky a taky jsem musel pracovat. Jinak bych nemohl na škole být.
Následoval takový zvláštní raut, na kterém jsme se potkali se svými soupeři. Trošku divné bylo, že se na nás dívali úkosem a výhru nám vyloženě nepřáli. Zrovna sportovní atmosféra, kterou jsem znal třeba z volejbalu, tady fakt nepanovala. Vydržel jsem chvilku, pak se začal nudit, mít blbý řeči a to už blondýnka věděla, že chci pryč. Někdy mám pocit, že mi čte myšlenky. Zná mě víc než já sám sebe. Hele, sorry, musíme jít, rozloučíme se, ještě prohodíme pár vtípků a zmizíme v první hospodě. Tam už je vše v pořádku. Dělňasové se tady baví o hodně víc upřímně. Možná by v soutěži neabsolvovali ani první kolo, ale zase mluví od srdce. Chvilku se bavíme o tom, co je vlastně lepší, ale to už jsou úvahy o charakteru a tak. Raději se připojíme k partičce metalistů, kteří přijeli z nějaké vsi a že prý je tu v Šeříkovce koncert. Vůbec nevím, na co jdeme, ale je jasný, že noc je ještě mladá. Po té škrobené souteži potřebuji trošku načechrat pírka a zařvat si. A je mi úplně jedno, že kapely jsou nedobré a o směšné pózy není nouze. Prostě se vykropím, až mě musí blondýnka vést domů. Jdeme podle kolejí a já si notuju Brahmse.
Nikam se nám z vyhřátého pelechu nechtělo. Moc jsme toho nenaspali. Sousedka naproti přes chodbu měla nového kluka a líbilo se jí, že jí nadává, když na to vlítli. Copak o to, proti gustu, ale to se pak fakt nevyspíte. Dokonce jsem zaregistroval nějakého jiného kluka, který na ně zaťukal a že jestli by s ní nechtěl pomoc. Ne že by byl za úchyla, ale že by se jako udělala dřív a všichni se mohli vyspat. Něco na něj zakřičela a on bouchl dveřmi. Raději si dáme kafe, sprchu a přemýšlíme co s nedělí. Chtěl bych lenošit celý den. Ale ne, jde se ven. Co doma, žejo. Obejdeme další rybníky u Plzně a vrátíme se celí nadšení. Slunce a příroda, konečně jsme nalezli klid. Moc lidí jsme nepotkali, je na ně ještě zima. Tohle jaro si pamatuju velmi dobře. Naše první společné. Všude jsou mláďata a my jsme spolu. Co na tom, že k sobě patříme teprve pár měsíců, máme neodbytný pocit, že je to navždy. Chci být jenom s ní, nechci chodit na soutěže. Zpívám jí Brahmse a snažím se dělat na pusu hudební nástroje. hrozně se mi směje a já jsem hrozně rád, protože neznám nic lepšího, než plamínky v jejich očích.
Měli jsme tenkrát pocit, že se vnášíme. Někdo by to vysvětlil chemickými vzorci a měl by určitě pravdu, ale na tohle nemohu přistoupit. Moje fantazie je o hodně víc košatější. Za týden jsme po brigádě v sobotu večer vyrazili na chalupu. Přijeli jsme dost pozdě, tady na horách byla ještě zima. Otevřel jsem lahev rumu, jen tak do čaje, to už je zvyk. Kamna hoří a ona potřebuje zahřát. Hele, vydrž, pro něco skočím. Vylezu na půdu a protože praskla žárovka, tak hledám gramodesku skoro potmě. Vyruším netopýra, který se sem zatoulal. Konečně. Nesu dolů díla klasiků. Jsem zvědavý, co na to blondýnka. Nejdříve se trošku ofrňuje, ale pomalinku, jak víc a víc pijeme, tak se začne kývat do rytmu. Povídáme si, milujeme se, chodíme topit do kamen. A nechceme, aby to skončilo. Musím pak nakoupit v levných knihách všechnu vážnou muziku na CD. Máme je dodnes a takhle někdy o víkendu, když přijdeme z venku, tak si u nich čteme. Díky, pane Brahmsi, díky za vše.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
