Příběh čtyř stý sedmnáctý - Hradišťské metalové rozjímání
Byl to vskutku zajímavý pohled. Krásná mladá holka v plné síle. Předkloněná a blijící jako ten největší alkáč. Odvrátíme obličeje a zároveň se začneme smát. To nám to pěkně začíná. Nejkrásnější byly vždycky víkendy, kdy jsme byli jen spolu. V Boleslavi nebo Táboře, nejlépe pak na chalupě. Tam jsme zakotvili dneska. Nějak jsem neměl náladu na otce a i když cesta do Mnichova Hradiště je z mého rodného města kratší, klidně jsme sedli na vlak, pojedli v Turnově na nádraží a pak se vydali na místo konání. Pozval jsem svoji holku na koncert Debustrol, protože jsem o nich neustále básnil a vyprávěl jí, jaké to bylo, když jsme jako puberťáci jezdili spoustu kilometrů, abychom je viděli. Vyprávím i dnes. Pokoušel jsem se spojit s kamarády, co mi ještě v Boleslavi zbyli, ale nikdo nechtěl jít, ani Venca. Bylo mi z toho trošku smutno, ale tak už to chodí. Pořád platí klasické, sejde z očí, sejde z mysli. Kdysi, v jiném vesmíru a rozpoložení mysli, jsme si přísahali, že se nikdy, rozumíš, nikdy neopustíme.
Stačilo pár let, noví partneři a všechna láska a kamarádství vyprchali. Každý jsme se vydali trošku jinou cestou. Já se pokoušel studovat, oni už makali a měli obyčejné starosti. My jsme pořád létali v oblacích a oni sháněli páteční nákup a těšili si, až usednou k televizi. Ono taky, na koncertech jsme už patřili k těm starším. Spousta nových tváří, které jsem neznal. Stačilo usednout do hospody kousek od kulturáku a bylo znát, že už se staré časy nikdy nevrátí. Všichni byli takoví víc nažehlení, dbali na vizáž a pořád se rozhlíželi kolem sebe, co ostatní na to, co mají na sobě. Tvářili se sveřepě a já jsem si znovu říkal, jak se mi stýská po době, kdy byl metal hlavně prdel. Inu co, jdeme hlavně na muziku. Pivko, svoji milou po boku. Hleděl jsem kupředu, do budoucna, ale je pravda, že nostalgii jsem se neubránil. Na plakátě byli i Toor a Root a tak byla česká první liga po kupě. Chyběli jen Arakain, když si to vezmu kolem a kolem, zrovna tuhle partu jsem viděl ze všech asi nejméně.
Jsem asi lehce otravnej, protože zrovna procházím obdobím, že musím každému říkat spoustu informací. Mám načteno a v Plzni žiju v úplně jiné bublině. Umím přesné datumy vydání desek, kdo kde jak hostoval, kde se nahrávalo. Zajímavé je, že časem to všechno zapomenu. Ale nepředbíhejme, teď jsem ve formě. Blondýnka na mě kouká a usmívá se. Ty seš taková moje encyklopedie, viď. Dám jí pusu a přidám několik dalších zážitků. Hospoda se pomalu plní. Vedle džínových vest se čím dál tím víc objevují mikiny a kluci s barevnýma bradkama. Většina lidí stejně jde s proudem, jde na koncert, protože jdou i ostatní. Tak tomu bylo vždycky a nevidím na tom nic špatného. Málo kritiků, víc posluchačů, platilo tehdy a bylo to super. V sále vládla velmi příjemná atmosféra. Vzduchem létaly vtípky, starý máničky zářily, že ještě můžou někam vyrazit, vesnický metly se prsily a koukaly, co ostatní na ně. Slečny se hihňaly a obdivovaly dlouhé vlasy mladíků. Byly tu ale už i ženy po dětech, často rozvedené a nadšené, že si můžou taky někdy vyhodit z kopýtka. Zrovna jsem říkal ženě, že nechápu dnešní kapely, muzika se musí lidem přivézt, nikdo nechce trávit hodiny a hodiny na cestě.
První vystupují Torr. Venku je album Moritury Te Salutant a Henych je ve skvělé formě. Je to ďábelské. Zahrané od srdce. Čeští Venom, řekl bych. Kýváme se do rytmu a na blondýnce je vidět, jak ji hudba baví. Zajdu pro pivo a když se vrátím, tak chci odehnat nějaký kluky, co se kolem ní shlukují. Hele, nech je, jsou v pohodě. Tak paříme spolu, naschvál děláme, že je ploužák, pak Horečka sobotní noci a Hříšný tanec. Hrozně se nasmějeme. Pohyb v nás probudí adrenalin a křičíme texty. Ptám se svojí holky, odkud texty zná a ona, stačila první sloka, já je slyšela od tebe. Má skvělou paměť, tohle bych nikdy nedal. Zavěsí se do mě a koncert graduje. Dáváme si další piva a řádíme ostošest. Když je konec, sedneme si stranou, ke svému stolu a k nám dvě dámy, protože chtějí mít někde klid. Pokecáme a je to děsně fajn. Zrovna takových setkání bylo vždy stovky a tisíce. Pro mě osobně jedna z věcí, které mě v tomhle prostředí vždy děsně bavily. Rozebíráme koncert, ale i život. Osudy a životy. Je nám moc příjemně. I když se to nezdá, tak Toor na mě působili vždy pozitivně.
To Root byli něco jiného. Byl to obřad, Kärgeräs dodnes patří k mým nejoblíbenějším deskám vůbec. Fascinovala mě melodičnost, vokály, vlastně všechno. Zlatý věk českého metalu, řekl bych také. Jsou ve skvělé formě. Bigboss sice opět dostojí svým proslovům, ale nepůsobí to rušivě, tenkrát to nikdo tolik neprožíval. Prostě satan a všechny ty věci okolo. Jenže ono je to podáno tak uvěřitelně, že máme pocit mrazení v zádech. Opravdu vidíme démony. Root byli vždy jako zjevení a dodnes na ně nedám dopustit. Jsem hrozně rád, že je vidíme spolu, že se objímáme a stojíme ve stínu. Nikdo neruší, nedělá bordel, to až u závěrečných, rychlejších songů. Máme pocit (a nejen my), že všichni v davu jsou jako jeden muž. Reagují na hudbu, na jednotlivé tóny, riffy, na náladu skladeb. Za touhle hudbou je obrovský talent, který přesahuje naše schopnosti vnímat. Přesto si s kapelou hrozně rozumíme. Všechno má neskutečný drive a sílu. Padáme unaveni na židle, tentokrát spíše emocionálně, než fyzicky.
Co říci k Debustrol? Snad jen, pořád je to neskutečná pařba, jsou navíc skoro místní. Tady v tomhle sále byli jednou z prvních kapel vůbec, které jsem naživo viděl. Pro mě budou vždy hvězdy. Jasně, že to jsou správný hovada, je to taky thrash metal. Pořád je poslední deskou Vyhlazení a texty umí opravdu každý. Je to takovej nářez, že máme pocit, že každou chvíli popraskají zdi. Neopakovatelné a rozhodně si to nezadá s o hodně slavnějšími světovými kapelami. Dodnes si říkám, jaká je škoda, že se trošku neodvázali a nevyrazili ven. Tehdejší podhoubí tomu myslím přálo. Místo toho dodnes objíždějí kde co a stačí jim to. Nic proti, ale tehdy dle mého měli na to prorazit. Samozřejmě si to neuvědomuju, protože jsme v kotli a vždy jen na okamžik vyskočím do okolního světa, abych políbit svoji milou. Drží mi brýle a směje se. To je nakumulovanej vztek a energie. Touha ničit hudbou. "Nemám možnost volby, Život či smrt, Čekám jen na příkaz, Umírat". Papež je vrah, to je dnes jasné úplně každému. Skáču po hlavě do mosh pitu a křičím, až mě pálí hlasivky.
Tentokrát se uklidňuji o hodně déle. Srdce mi pumpuje a mozek se vaří ve vlastní šťávě. Hladí mě po tváři a říká mi, jak se jí koncert líbil. Máme spoustu času a bágly na chalupě. Noc je před námi a pokračuje se rockovou diskotékou. Vlníme se, pijeme pivo a moje milá betony a já jí je nosím, co to jde. Ale na každého jednou dojde a musíme na vlak. Čeká nás několik hodin a je s náma jedna holka, co se nás zeptala, jestli by nemohla čekat s náma. Asi působíme sympaticky, ona je blondýnka pořád usměvavá a milá. Chodíme po Hradišti a kecáme. Vypráví nám svůj životní příběh, otevře se jako kniha. Taková pěkná panenka, která nemá štěstí na chlapy. Ptám se proč, vždyť si kočka, můžeš si vybírat. Najednou je smutná a říká nám, jak je to těžký, že by chtěla jenom někoho obyčejného, normálního. Nemá přehnané nároky, jak už to u některých svobodných bývá. Jenže je z malé vesničky, až za pár zastávek vystoupí, bude muset ještě několik kilometrů přes les. Studovala na průmyslovce v Boleslavi a teď se vrátila. A kluci okolo zkrátka žádní nejsou.
Loučí se a snažím se jí povzbudit, chlapů, těch na pohodu, je spousta. Jen nám zamává, když už svítá a mi si to teprve suneme na Turnov. Přesedneme, ale až po nějaké hodince, kterou strávíme na nástupišti, zachumláni jeden do druhého. Jsou to právě tyto okamžiky, ve kterých jsme unavení a lehce přiopilí, kdy ji miluju nejvíc. Žádná fiflena, ale ženská jak má být. Řeknu jí to ve vlaku, kdy ihned zkoušíme přidat topení. Moc to nejde, tak ji přikryji svým svetrem a klepu kosu. Drnčí koleje pod námi, jedeme děsně pomalu a krajina se teprve probouzí. Zvířata, chci jí ukázat srnky, ale podřimuje. Kde se v tobě bere tolik laskavosti? Vypadá blaženě i ve spánku. Přitom to pro ní muselo být těžký. Trmácet se z Plzně do Jizerek a pak zpátky do Hradiště. Jsme jak dva tuláci a moc dobře víme, že tady a teď je vše ohlodáno na kost, na dřeň. Tady se odhalují charaktery. Dnes si říkám, jak je dobře, že jsme se poznali na cestách, při práci, při krizových situacích. Spojilo nás to velmi pevným poutem a víme, že se můžeme jeden na druhého spolehnout.
V Jablonci jsme tak unavení, že sotva pleteme nohama. Zrovna otvírají v jednom bufáči na dolním náměstí. Dáme si něco dobrého a protože nejede nic nahoru, musíme pěšky. Budíka nařídím na odpoledne, aspoň pár hodin, než zase pojedeme do Plzně. Usneme jako dřeva, jako když nás do vody hodí. Zatemním a nevíme o světě. Budík chci zahodit, doznívá ve mě alkohol i včerejší zážitky. Za chvilku nám to zase jede, řekne mi a pleská holýma nohama o podlahu. Přivine se a nikam se jí nechce. Co takhle, že bychom tu ještě jeden den zůstali a jen tak odpočívali, četli si a zašli někam na procházku? Nemusí mě dvakrát přemlouvat. Máme jen jedinej problém. Nemáme nic k jídlu a nikde není otevřeno. Opláchneme si obličej a vydáme se na hřebeny. Děsně fouká a tak zalezeme nad Tanvaldem do jedný horský chaty. Dají nám utopence, protože nevaří a pivo. Do chalupy jdeme zase za tmy. Spíme až do rána, kdy nás čeká slunce, další den na horách a spousta věcí k probrání. Jsem zase děsnej metalista a vyprávím jí o každé druhé skladbě, kdo kde hrál a vidím na ní, že ji to sice nudí, ale nechce mi kazit radost. Hradišťský metal tak doplnilo ještě jizerské rozjímání. Bylo to hrozně fajn a dodnes na to vzpomínáme.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)