.JPG)
Příběh čtyř stý třináctý - Vítězství ve volejbale pro dobrou věc.
Celý turnaj vznikl víceméně náhodou. Jak jinak, v hospodě. Seděli jsme s učitelkama a holky mi vyprávěly o nějaké jejich spolužačce, která už má dítě. Jak už tomu někdy bývá, tak se otec k dítěti moc nehlásil. Vadilo mu, že je pořád nemocné a také neuměl převzít zodpovědnost. A jak už tomu taky bývá, tak jí příroda nebo Bůh naložili ještě víc trápení. Její dcera měla leukémii. Opili jsme se a neustále se bavili o tom, jak bychom jí mohli pomoci. Hned druhý den jsem rozhodil sítě na strojárně. Napadlo mě, že bychom udělali nějaký menší koncert, na kterém bych všechny poprosil, aby pomohli. Jenže jsem se setkal s odmítnutím, v některých případech i hnusnými řečmi typu, co je komu do nějaký malý holky, která stejně nakonec zemře. Uvědomoval jsem si čím dál tím víc, že inteligence zaměřená na technické vědy neznamená automaticky inteligenci sociální. Nevím vlastně proč nám začalo všechno vrtat hlavou. Pořád dokola jsme rozebírali, jak bychom mohli pomoc. Něco jiného totiž je, když se jedná o úplně cizího člověka a nebo když jej znáte.
Říkejme jí třeba Marie. Byla to drobná dívka, na kterou si každý dovolí. Měl jsem chuť ji obejmout, chránit. Oči od pláče, moc nám děkovala, ale sama nevěděla, co bychom mohli udělat. Nakonec blondýnku napadlo, že bychom mohli uspořádat s peďákem turnaj. Nejdříve padl fotbal, ale protože bylo na téhle škole většina žen a dívek, byl volejbal jasnou volbou. Někde jsem viděl plážový a moc se mi líbil. Pak už to šlo ráz na ráz. Kamarádky náš návrh nadchnul. Uděláme to tak, že se domluvíme v tělocvičně, budeme vybírat dobrovolné vstupné. Musím říct, že mě mí přátelé vyloženě nadchli. Chtěl jsem hrozně moc pomoc. Byli jsme totiž na návštěvě v nemocnici a když jsem viděl ty krásný oči a holou hlavu, měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel. Svět je někdy hrozně nespravedlivej a čtenáři mých příběhů ví, jak mi zemřel kamarád v pubertě. Také si pamatují, jak jsme kdysi v Boleslavi hráli pro děti na oddělení v nemocnici divadlo.
Každý přiložil ruku k dílu. Michal si vzal na starosti propagaci. Obcházeli fakulty a byli s Blankou skvělí. Turnaj měl začít za 14 dní a oni každý den odpoledne, někdy i během vyučování vyvěšovali plakáty, rozdávali letáky. Reakce lidí nás víceméně pozitivně překvapila. Nápad s turnajem dvojic byl asi fakt dobrý, protože hodně studentů bylo napárovaných. Nastaly ale první dotazy. Ano, mohou se zúčastnit i dvě holky nebo kluci a nemusí spolu chodit. Nálada na štábu, jak jsme našim pravidelným organizačním hospodám říkali, byla skvělá. Ze všech byla cítit dobrota a nadšení. Docházelo k mnoha dojemným situacím. Třeba jeden kluk, co měl starý rezavý auto po dědovi, vozil Marii každý den do nemocnice, čekal celou dobu někde v koutě, aby ji pak zase odvezl domů, případně tam, kam potřebovala. Jen tak, pro pocit, že někomu pomáhá. Všichni ti ochlastové a pařiči dávali dopředu peníze a bylo jich tolik, že jsme si museli na koleji pronajmout trezor. Ano, pronajmout. Protože pan vedoucí nebyl příznivý naší věci.
Ještě jeden poznatek. Šprti s námi nechtěli mít nic společného a i když mám živnostníky a podnikatele hrozně rád, tak jejich děti si spíše hleděli svého. Nikoho jsme do ničeho nenutili, přišlo nám to špatně. Ale někteří jedinci mě zklamali tím, jak o nás mluvili. Ano, jsou tu zde klasické pomluvy. Kecy a kecy. Setkávám se s tím celý život. Jakmile chcete pro někoho něco udělat a snažíte se srdcem, věnujete tomu čas, tak si zapište za uši, že se objeví několik jedinců, kteří budou hnusní. Jeden kluk byl tak sprostý na moji budoucí ženu, když za ním přišla s prosbou o přispění, že jsem musel zakročit. Šel jsem a vyříkal jsem si to s ním. Prostě jsem ho vzal pod krkem a řekl mu od plic, co si o něm myslím. Ale držel jsem se. Věděl jsem, že kdybych mu dal normálně do držky, pošpinil bych naši věc. Klevety jsou hrozná věc. Dnes už to tak nikomu nepřijde, protože na tom jsou založené celé sociální sítě, ale tenkrát to fakt bolelo. Ale pojďme raději k tomu dobrému.
Pomohli nám i někteří učitelé. Často se o tom dozvěděli náhodou a přišli. Na peďáku dokonce pár z nich sestavilo týmy. Hodně se o nás mluvilo a bylo to skvělý. Lidi když chtějí, tak jsou úžasný. Blanka stála u vchodu a peníze se jen sypaly. Holčička potřebovala léky, které u nás nebyly dostupné. Mařenka seděla na čestném místě a brečela, protože když viděla všechny ty hodné dobráky, kteří nejsou normálně k zastižení a zvednou zadek jen v podobných chvílích, byla dojatá. Začalo se hrát a musím říct, že jsem si na své začátky ve sportu hodně rychle vzpomněl. Na to, že jsem už dlouho nehrál a blondýnka se ochomýtla kolem sportu jen když musela, tak nám turnaj velmi dobře odsýpal. Jednou jsem dostal od smíšené dvojice budoucí učitel a budoucí právnička takovou ránu míčem do hlavy, že jsem myslel, že nebudu moc pokračovat. Taky jsme zavedlo jednu věc, o které si myslím, že nám pomohla vyhrát. Po každém vyhraném setu jsme si dali pusu. Na lavičkách to vřelo a nás to strhlo. Vůbec nechápu, kde se v mé dívce vzaly všechny ty přihrávky, rybičky, skoky i blokování. Jsi pro volejbal zrozena. Nebýt tvého velkého poprsí, mohli jsme hrát závodně. Takhle ti vadí na síti, dělal jsem si srandu.
Možná jsme mohli chlastat a nadávat na celej svět, jako to dělali po hospodách skoro všichni, ale ne, to my se snažili, semkli jsme se pro dobrou věc. Fascinovalo mě to. Hrozně jsem lidem věřil, byl jsem nadšený a když nám předávali šek na dvacet tisíc (což byly hrozný peníze) od jednoho ze sponzorů, kteří se objevili, ani nevím kde, do mikrofonu jsem koktal. Ale žena mi říkala, že jsem byl roztomilý. Samozřejmě, na chvilku mi hlavou proběhla dovolená třeba v Paříži, ale je jasný, co jsem s penězi udělal. Stačilo se jen na sebe podívat a koutkem oka zahlédnout Marii. Blekotal jsem něco o tom, že tahle výhra je pro její dcerunku a bylo to celý hrozně hezký. Snad jí to pomůže. Odnesli jsme prachy do trezoru a šli se opít. Těch emocí bylo tolik, že nešlo jinak. Vyprávěli jsme si o jednotlivých zápasech, o tom, jak kdo hrál, jak se třeba objevil jeden dobrodinec, přinesl peníze a zase odjel. Nebo o stařence a stařečkovi, kteří přijeli přes celé město s pár stovkami. Bože, ty to vidíš! Křičeli jsme a byli děsně rádi, že se nám všechno povedlo.
Ranní opice byla šílená. Žena vypadala o dost lépe než já, ale také měla bolehlav. Dali jsme vyprošťováka a přemýšleli, jak peníze odneseme do nemocnice. Jdu za Michalem a říkám mu, ty vole, já se stydím, musíte jít s námi a taky, je to děsně moc peněz. Potřebuju ochranku. Nesli jsme tašku a děsně se hlídali. Sice nám ještě několik desítek tisíc chybělo, ale víc jsme se snažit nemohli. Jedeme na Locháč a pořád se ohlížíme za sebe. Čtveřice mladých studentů, kteří ale zrovna nevypadali jako typičtí žáci vysoké školy. Oba dlouhé vlasy, rozdrbané džíny. Aspoň, že jsme s sebou vzali holky, ty vypadají slušně a mohli by nám věřit. na vrátnici si ale pán myslel něco jiného. Hrozně dlouho kouká na občanek, má spoustu dotazů. To jste jen tak, sami od sebe, vybrali peníze? Zrovna vy? A neukradli jste je někde? Naštval mě. To je takový ten pocit, když jste rozjetý, všichni okolo jsou dobří a pak potkáte jednoho debila. Zařval jsem na něj, že chci mluvit s primářem.
Sedíme v čekárně a kolem nás jsou rodiče nemocných dětí. Všechno je hrozně depresivní. Na některých je vidět, že se modlí. Asi jim nic jiného nezbývá. Tady by bylo potřeba tolik pomoci. Možná by stačilo pro začátek jen vymalovat, ta šeď je hrozná, pošeptá mi Blanka a já s ní musím souhlasit. Konečně nás přijme. Vyslechne nás a pak chvilku mlčí. No ale, my nemůžeme přijímat jen tak peníze. To musí být oficiální dar. Nerozumíme. S byrokracií jsem se setkal v naší zemi už tolikrát. Jasně, že jsme byli naivní. Víceméně nás vyhodí. Takovej zmetek, jak může léčit lidi, uleví si Michal. Zaslechne jej na chodbě jedna mladá lékařka. Blanka si sedne a rozpláče se. Celé jsme to dělali zbytečně? Ale ne, jak jsme byli nadšení, tak se nás drželo štěstí jako hovno košile. Paní lékařka nebo tedy ještě slečna, nám pomohla. Přinesla formulář, vyplnili jsme jej a pak už stačilo jen zajít do banky, vložit peníze na můj účet a následně je ihned převést. Všechno jsme absolvovali spolu, aby nebylo do budoucna pochyb. Znáte lidi.
Uplyne asi měsíc a jak už to bývá, nadšení vyprchá. Dokonce zaslechneme občas názory typu, jestli to vůbec k něčemu bylo. A že se máme jít zeptat a cože jsme s těma prachama udělali. Hele, bylo mi dvacet a v těchto věcech jsem byl spíš nadšený nováček se srdcem na dlani, než nějaký zkušený matador. Já se styděl, fakt že jo. Nebylo mi dobře, v nemocnicích jsem se nikdy necítil. Ale měl jsem u sebe skvělou holku. Držela mě za ruce. Kolečko přes vrátného, nepříjemný primář, vše se opakuje. Mám ale s sebou svoji šťastnou hvězdu a s ní není na náhody nouze. Potkáme Marii, jak jde proti nám. Jakmile nás uvidí, rozeběhne se a usmívá se. Najednou vypadá o hodně mladší, silnější. Obejme nás a začne líbat. Bože můj, co blázníš, dyk nás umačkáš, říkáme a ona září a překotně nám říká, že léky zabraly, že malá je čím dál tím lepší a že když to takhle půjde dál, brzy ji dokonce pustí domů. Není sice vyhráno, ale je to na dobré cestě. To už ale máme radost i my, protože konečně někde existuje spravedlnost. Vezmu holky kolem pasu a jdeme do města pěšky. Jen tak, protože se dobrá věc podařila. Hele, ale víš co jediný vůbec nechápu, zeptám se na náměstí. Koukají na mě u andělíčka, kam přišla poděkovat. No, jak jsme ten turnaj mohli vyhrát. A pak už se jen smějeme na celé kolo.
Klaním se a vždycky se budu klanět lidem, kteří pomáhají druhým. Odříkají si, odtrhují od huby, aby pomohli tam, kde je to potřeba. Jsme přeci lidi, ne? Přeji hezký den všem, kdo mají dobrou vůli. A děkuji za to, že jste!
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):