.JPG)
Příběh čtyř stý patnáctý - Smutek až na kost
Mám v žaludku zase jednou velkého červa. Hlodá tam a nedá mi spát. Ležím na matračce na zemi. Postel jsem přenechal blondýně. Vedle spí brácha. Už nás několikrát seřval, že je unavený, že se dnes hodně učil. Nějak mu nerozumím. Ale šel žalovat. Jako vždycky. A tak koukáme do tmy a přemýšlíme. Přijeli jsme do Boleslavi už brzy odpoledne. Přesto byl můj otec už nalitý. Musí pít i v práci, napadlo mě a měl jsem sto chutí tam zavolat a nabonzovat ho. Ale samozřejmě jsem to zase neudělal. Přišel snad desetkrát a pořád dokola se nás ptal, co chceme koupit k jídlu. Taky neustále nabízel mojí budoucí ženě tykání. Usnul několikrát na zemi u televize. Lahváč se mu vylil na koberec. Nejhorší je, že se děsně stydím. A toho červa mám v břiše už od pátečního rána. Chtěl jsem někam zajít s kamarády, ale nikdo nemohl. Sejde z očí, sejde z mysli. Tohle pořekadlo funguje snad nejvíce ze všech. Převaluji se na tvrdé zemi a přemýšlím, kdy se všechno pokazilo.
Do hlavy nikomu nevidíte. Jenže já zažil krásný dětství. Bylo zalitý sluncem a dobrotou. Velká rodina, chalupa, baráky, krásné zahrady, lesy, stráně a louky. Pro malého kluka ideální. Taky spousta bratranců a sousedů. První lásky, první polibky, všechno se mi promítá v hlavě jako vzpomínkový film. Občas usnu a chvílemi nevím, co je sen a co se doopravdy stalo. Fakt netuším, kdy se to pokazilo. Možná někdy v pubertě, v tom těžkém období každého jedince. Ještě, že jsem tenkrát objevil muziku. Měl jsem v nejtěžších chvílích aspoň místo, kam jsem se mohl vracet. Sluchátka natažené od kazeťáku, pak od věže, walkmann, discman. Poslouchám hudbu skoro pořád. Stále mi doma něco hraje. Podle nálady, vkusu, momentálního rozpoložení. "Ty pláčeš": pošeptá do tmy moje milá. Chytí mě za ruku a kousek od nás zasyčí můj bratr, buďte hergot zticha. Já moc dobře věděl, že sem mám jezdit co nejméně. To už raději na chalupu, tam není otec. A můžeme se tam toulat po lesích, schoulit se k sobě. Dýchat. Ano, tady, v malém bytě, dýchat nemůžu. Dusím se tu a odvykl jsem.
Vstáváme brzy. Čeká nás cesta do Kolína a pak do Radimy. Michalovi, jednomu z mých nejlepších kamarádů, zemřel před několika dny otec. Když se to dozvěděl, děsně jsme se opili. On měl, na rozdíl ode mě, skvělého tátu. Vyráběl náčiní pro zemědělce a byl to takový ten dobrák od kosti. Usměvavý, stejně jako jeho máma. Ideální, spokojená a schopná dvojice. Ne, bůh neexistuje, není přeci možné, aby umírali ti dobří a zůstávali zmetci, kteří si neváží ničeho. Michalův táta padl na procházce k zemi. Jen tak, s mrtvičkou zůstal ležet a jejich pes u něj zůstal. Hrozný, šílený, nepředstavitelný. Rouhám se, protože si představuju, co bych dělal já, kdyby zemřel ten můj ochlasta. Cítil bych něco? Asi bych měl, asi ano, přeci jen, kdysi býval skvělý. Každý mi mého tátu záviděl. Ale to už je dávno pryč. Všechno z jeho strany překryla temnota. Když jdeme na vlak, držíme se za ruce. Nebude to lehký víkend, ale Michal je kámoš, opravdový. Tohle pro něj musím udělat. Potřebuje oporu. V Kolíně nás přivítá Blanka. Je celá v černém. Oči od pláče. Vyrůstala bez mámy a její táta byl také skvělý. Jako ona.
Jdeme potichu, nikoho nenapadají žádná slova. Koupíme v květinářství velký věnec. Za nás, za kamarády. Držíme se stranou, nejsme z rodiny, nechceme narušovat smutek. Maminka je chudák úplně zlomená. Vesnický pohřeb s otevřenou rakví má něco do sebe. Nechápejte mě špatně, ale smrt je bohužel součástí života, není dobré od ní odvracet zrak. Položíme květiny a věnec. Obejmeme Michala. Kdybys něco potřeboval kámo, jsme tady. Jen smutně kývne hlavou. Obřad skončí a jde se na hřbitov. Jsou tu všichni ze širokého dalekého okolí. Tady přesně platí to, že vám přijdou na pohřeb opravdu jen ti, kteří vás měli rádi. A Michalův táta byl hodně oblíbený. Rakev pomalu zajíždí do hrobu. Házíme zeminu a květiny. Odcházíme pomalu do hospody a kapela začne hrát veseleji. Usedáme ke stolu a pak už se jen smějeme, vyprávějí se vtipné historky. Jak vyrobil první lopatu, co se ohnula, jak balil maminku, jak hrál fotbal, jak byl u hasičů. Sedíme v rohu a já si znovu říkám, kdo přijde mému otcovi na pohřeb? A bude ještě vůbec s námi? Zase se mluví o dalším rozvodu. Historie alkoholika. Proč, ptám se, proč? A odpověď nepřichází. Setmí se a někdo rozsvítí na fotbalovém hřišti.
Je to takový místní zvyk. Lidé, když se opijí, tak jdou a paří na hřišti. Dnes hrajou na přání Michala. Jeho oblíbené Pink Floyd. Osobně od nich mohu jenom něco, ale to vůbec nevadí. Jdeme na chladný trávník, sundáme si boty a objímáme se s Michalem. Má oči plné slz, je opilý a stále hledí k nebi. Je mi smutně za něj. Jeho tátu jsem sice viděl jen několikrát, ale byl skvělý. Rozuměli jsme si. Byl totiž opravdový, rozumný a mohl z něj být moudrý stařec. Ale nebude. Tančíme a modlíme se. Ano, my metaláci a punkáči a beatníci a studentíci, se modlíme k nějakému šedivému pánovi na obláčku, k jiné dimenzi a přejeme si klid duše a spočinutí. Přemýšlíme, co po nás jednou zůstane. Možná jen pár prchavých otisků, po někom krásné dílo a hlavně děti, ve kterých se všichni vidíme. Jsem opilý a padá na mě splín. Je mi děsně líto, jak Michalův otec skončil a taky, že ten můj je tak necitlivý. Nemám k němu vlastně žádný vztah. Všechno pokazil. Úplně všechno a nedovedete si představit, jak mi v některých chvílích v životě chyběl.
Není to jednoduché, ale je potřeba stále bojovat. Mám svoji blondýnku, pořád spoustu kamarádů, mám kolem sebe lidi, kteří stojí zato. Netřeba být v depresích. Takhle na mě mluví moje milá, protože ze mě cítí smutek až na kost. Mám pocit, že se zase jen potácím v temnotě, vrací se mi děsivé představy. Ale chytne mě za ruku, obejme a jdeme se projít. Chodíme po okolí až do rána, kdy se rozloučíme s Michalem a Blankou a jedeme zpět do Boleslavi. Máme tam totiž věci. Otevřu klíčem dveře a zaslechnu křik. Ožralý fotr řve na mámu. Je sprostý. Bouchá věcmi a nadává. Seberu bágl, hodím do něj pár CD a raději zmizíme. Nikdo si nás ani nevšimne. Vydáme se na vlak, který jede až asi za tři hodiny. Strávíme je v nádražce, kde sázíme jedno pivko za druhým. Tedy já, moje milá se drží zpátky. Nebyl to moc veselý víkend, ale zase jsme si uvědomili spoustu věcí. Nikdy totiž nevíte, kdy půjdete na procházku a upadnete mrtví k zemi. Proto je dobré stále dokola říkat svým blízkým, jak je máte rádi, že tu jste pro ně a že je na vás spolehnutí. Objímám blondýnku a šeptám jí do ucha samá krásná slovíčka.
Ve vlaku usnu a probudím se až v Praze. Přesedneme na Plzeň a povídáme si. Máme spoust plánů. Třeba se chceme už obklopovat jen hodnými lidmi. Vyhýbat se debilům. Dokáží vás totiž nakazit. I když nechcete, tak jsou jako toxický odpad. Nezbavíte se jich. Můj otec byl čím dál tím horší. Už to nešlo, prostě ne. Přesto ho máma nevykopla ještě několik let. Nechápal jsem to. Pořád dokola snášet jeho výstupy, opilecké nadávky. Všechno se točilo jen kolem něj. Nikdy jste nevěděli, jak se bude chovat. Jezdil opilý v autě, chodil tak i do práce. Moje každé další návštěvy v Boleslavi se odehrávaly vždy stejně. Dodnes se divím své ženě, že to se mnou vydržela, že stála při mě. Toho červa jsem měl pokaždé, když jsem se blížil k rodnému městu. Všechna radost jakoby se vytratila. Vrátila se až po letech, kdy se můj táta přestěhoval a po několika letech zemřel. Neměl žádný pohřeb a když jsme po něm vyklízeli věci, uvědomil jsem si, jak byl šíleně sám. Oni ty boží mlýny asi fakt melou. Pomalu, ale spravedlivě. Myslete na to každý den, až ráno vstanete.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)