.JPG)
Příběh čtyř stý čtrnáctý - Existují vůbec andělé?
Moc příbuzných nám už nezbývalo. Moravský Přerov je podivné město. Přesvědčili jsme se o tom už na nádraží, kde byla taková spousta různých individuí, že jsme to snad nikde jinde neviděli. Přejdeme město, celí utahaní z vlaku. Z Plzně je to fakt dálka. Babička pochází z dvojčat a sama jedny také má. Dva bratry mé tchýně. Její manžel byl plukovník v armádě a ona chodila do kostela. Stále chodí. Děda před nedávnem zemřel a jeho stín je nad celou rodinou. Nepřijel jsem zrovna v dobrý čas. Ale sázím na poctivost a zvyklý z chalupy a baráku, chopím se nástrojů a pomůžu na zahradě. Jsem jediný. Ostatní muži z rodiny jen sedí, popíjejí a halasí. Každý strýc má několik dětí s několika ženami. S divnými ženami. Je jich fakt hodně a připadá mi, že se pořád jen baví. Nikdo moc nepracuje. Tedy až na babičku, která je v jednom kole a na blondýnku. Ta je na tom jako já. Nedá jí to nepomáhat.
Babička byla tenkrát ještě v dobré formě. Otáčela se kolem plotny, obskakovala svá vnoučata, která neuměla ani poděkovat. S jedním se hned chytnu. Omylem dostal kuřecí, místo vepřových řízků. Jen mávnul rukou, že to nechce. Hergot, já bych vám dal, smradi, zakřičím a musím se jít projít. Moje milá mě doběhne a nasměřuje mě mimo cikánskou čtvrť a tím mi prý zachrání tak trošku život. Prej jsou tady dost vostrý, dávej bacha. Zalezeme do první normální hospody. Povídá mi o své moravské větvi. Musíme prý zítra navštívit všechny v okolních vsích. Uff, nechci, já si na tyhle oficiality nepotrpím. Ale jsem zamilovaný, tak pro tebe všechno. Večer jdu raději spát, nějak se mi nechce pít divně páchnoucí slivovici a poslouchat o tom, jakej je kdo Jura. To se vám to kecá u stolu, ale já mám za sebou spoustu kilometrů ve vlaku a jsem po práci utahanej.
Vzbudí mě docela brzy a nasedají do aut. Odmítnu to, všichni mi připadají nalitý. Raději si půjčíme kola a jedeme krásným okolím do první vsi. První dům, první tetička. Všichni jsou se všemi příbuzní a od všech musím ochutnat. Nemám moc tvrdej rád, maximálně rum, ale některé slivovice ujdou. Dlouhá řada sestřenic a bratranců se mi časem slije v jednu šmouhu. Pamatuji si, že v některých částech mi připadalo, že se už musí křížit mezi sebou. Alespoň tak vypadali. Každopádně, cestou zpět, když už je k večeru, několikrát spadnu do příkopu. Moje dívka se mi směje, má také notně upito. Zastavíme se v polích a zalezeme do takové malé stodoly. Prostě jen tak, z čisté lásky. Přijedeme notně rozevlátí a červení ve tvářích. A to mě čeká ještě nějaká práce. Když totiž vidím starou paní, jak se ohání rýčem, nedá mi to. Strýcové a bratranci zase sedí u stolu. Zítra jedeš s náma za moji sestrou. Řekne mi babička a působí to jako rozkaz. Už vím, kdo byl doma generálem.
Já do žádnýho kláštera nepojedu, řeknu už dost naštvaně. Původně jsem si myslel, že koukneme někde po okolí, projdeme se, zajdeme někam na pivko a třeba zase pomůžu něco udělat. Na garáži je třeba hnusná rezavá střecha a pro mě by to bylo jedno odpoledne. Bojím se navíc, když nás jeden strýc naloží do starého favorita a dodržuje asi jenom třetinu všech dopravních předpisů. Přihýbá si občas z placatky. Jímá mě děs, jsem na podobný věci z pochopitelných důvodů alergický a vztekám se. Ale není nám to nic platné. Jsme v Olomouci. Zrovna bimbají zvony. Jak příhodné, řeknu si a vzpomínám na všechny křesťany, co jsem kdy viděl a potkal. Někteří, ti chytřejší, to měli v hlavě poměrně srovnané, ale většina byla na to, jakou víru vyznávali, poměrně agresivní ve svých názorech. Taky mě vždycky štvaly ty jejich "pokorné" obličeje. Než aby konali, tak raději nechávali všechno na rukou božích.
Dvojče babičky, jeptiška jak z pohádek, sice byla své sestře podobná fyzicky, ale povahově byla úplně někým jiným. Povídáme si. Ihned mezi námi dojde k sympatiím. Je to stará žena, co toho spoustu zažila. Někdy v patnácti odešla do kláštera. Rodiče tomu tak chtěli. Možná mi teď nebudete věřit, ale z ní byla opravdu cítit neskutečná dobrota. Hodně jsem o tom přemýšlel a setkání mi zůstalo dlouhou dobu v hlavě. Celý svůj život pomáhala potřebným. V nemocnicích, skromná, její život byl posláním. Zrovna teď pracovala ve starobinci. Obětovala se pro to, aby pomáhala. Bylo to hrozně zvláštní. Cítil jsem se povznesený. Veselý. Paní se stále usmívala a mluvila velmi klidně. Působil jsem v klášteře, když nás prováděla, poměrně nepatřičně, v metalovém triku. Ale nikdo mi nic neříkal, nikdo mě nevyhazoval, jako odjinud. Na chvíli jsme zůstali s jeptiškou sami. Chytla mě za ruce, chvíli se dívala do očí a pak mi řekla, že jsem hodný člověk. Jen tak, ale takovým způsobem, že mi ta věta zněla v mysli pořád dokola.
Rozloučili jsme se a když jsme odcházeli, potkali jsme pána, sotva chodícího, který šel řádovým sestrám poděkovat. Doslova zářil. Chytnul jsem svoji budoucí ženu za ruku a řekl ostatním, že chceme být sami. Procházeli jsme se krásným starobylým městem a povídali si. Najednou jsem věděl, že andělé existují. Moje dívka, vlastně všechny moje holky, co jsem s nimi kdy chodil, by měly být prohlášeny za svaté. Máma, babičky, děda. Tihle všichni byli obyčejní, řadoví andělé. Nekecám, měl jsem pocit, že myslím na všechny, které mám rád. A pokaždé mi tahle myšlenka vyplave na povrch, když potkám někoho, s kým mi je dobře. Zvláštní co? Posloucháme divokou muziku s obrácenými kříži, máme plnou hubu pekla, ale když dojde na lámání chleba, jsme mírní jako beránci. O tomhle je taky metal a ne že ne. Častokrát se o tom s kamarády bavíme. My necháváme negativní věci pod pódiem, vyřveme se u repráků a pak jsme jak míliusové. Alespoň tak vše vnímám a vždy jsem vnímal já.
Zapadneme do malé hospůdky a mají tam jako snad všude v tomhle kraji, teplé pivo. Vůbec mi nejede. Ale překonám se, nechci zase zářit ve dvě odpoledne po slivovici jako žárovka. Bývá vždycky hrozně zajímavé nahlédnout do historie rodin. Snad každý měl někde nějakého skalního komunistu, disidenta, svini i spoustu normálních pohodových lidí. Vrátíme se pro jistotu vlakem. Tentokrát si sednu se všemi ke stolu. Spíše poslouchám a sleduji. Mladí tu nejsou zrovna mojí krevní skupinou, ale zajímavé je sledovat strýce, jak se jeden stal kriminalistou, jak druhý studoval v Praze a přišel tam o kamarády a slezly mu vlasy, protože je vyslýchali STB. Osud jedné rodiny, nikoho nehodnotím, jsem jen stínem, posluchačem. Padají další panáky a mě se chce hrozně spát. Zalezeme si až nahoru na půdu a nařídíme budíka, cesta je zítra hrozně dlouhá.
Cestou do Prahy i do Plzně hrajeme takovou hru. Existují andělé? Díváme se po lidech a odhadujeme. Někdo je zapšklý a neustále nadává. Ne, ty nebudeš anděl. Někdo vypadá krásně a pak promluví a padají mu hovna z hudby. Tak ty taky ne na kámo. Pak nastoupí jedna koketka, která se mnou mluví, jako by mě chtěla rovnou ovládnout. Čertovo kvítko. Hergot, tak kde teda ty prdelatý buclatý andílci jsou? Prvním adeptem se stane stařeček, co se pořád usmívá a těší se na svoji babičku. Byl za dcerou, ale to víte, nohy už mě bolí. Koupil jsem mámě kytičku, podívejte. Ten by mohl být. Opravdové ale potkáme až v Plzni, na borských kolejích. Na baru sedí naši kamarádi a kolem nich jejich holky a naše kamarádky. A já když je vidím, v tom zakouřeném oparu, tak moc dobře vím, že andělé opravdu existují. Některé jsou prdelaté a macaté, jiné hubené jako lunt, ale když se jim podíváte to jejich laskavých očí, tak si říkám, jaké máme velké štěstí. Dívají se totiž úplně stejně jako babiččina sestra v klášteře.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
