Na vrcholcích bylo ještě trošku sněhu. Ráno jsme vyjeli z Plzně celí zmrzlí. Jaro začínalo. Naše první společné jaro. Po měsících tmy, kdy jsme procestovali půlku republiky a započali návštěvy příbuzných, jsme byli zase jednou sami dva. Vzpomínám na naše začátky hrozně rád. Pomalu jsme se poznávali. Nemyslím tím jenom těla, ale hlavně názory, myšlenky, jak vidíme svět. Bylo to zvláštní, někdy za mě doříkávala věty, byli jsme naladěni na stejnou vlnu. Plánovali jsme dopředu, měli jsme jednoduché cíle. Byli jsme skromní, ani to jinak nešlo, dva studentíci, co byli vděční za každou korunu. Dotovali jsme svůj rozpočet z brigád, abychom mohli ladit noty v malých hospůdkách. Plzeň byla krásné studentské město. Ale my jsme stejně nejraději mizeli pryč, do lesů, na hory. Brdy byly relativně blízko. Pár zastávek autobusem.
Za Spáleným Poříčím začneme stoupat nahoru. Zastávka Míšov. Už jsem zde byl. Zrovna v novinách řešili, jak se naloží s bývalým vojenským prostorem. Vystoupili jsme sami. Jen mlha a mapa, která nás studila v rukou. Kudy se vydáme? Vejdeme postupně do lesů. Občas potkáme cedule s nápisy Zákaz vstupu. Příroda je neporušená, má úplně jiný ráz, než jsme zvyklí. Nikde ani živáčka. Jenom sem tam potkáme nějaká zvířata. Jakoby se ani nebála lidí. Liška, kterou normálně nepotkáte, protože je hrozně plachá. Zadržujeme dech nad tou nádherou. Pokaždé, když se před námi krajina otevře, chytne mě má milá za ruku. Dýcháme zhluboka a povídáme si. Co bychom chtěli jednou dělat. Ona to má jasné, bude učitelkou, chtěla to tak nějak odmalička. Se mnou to je horší, když celý život studuju technické obory, ke kterým nemám vůbec žádný vztah. A tak nade mnou přemýšlíme a jsme si jistí, že až dokončím školu, půjdu úplně jinou cestou.
Možná se až moc soustředíme na slova, protože zabloudíme. Jednou, dvakrát, potřetí. Asi jsem machroval moc s tím, že jsem starý turista a že se jí nemůže se mnou nic stát. Ale Brdy tenkrát nebyly vůbec turisticky značené a mapy taky nebyly zase tolik přesné. To zjistíme několikrát. Ale asi je to tím, že jsme v antikvariátu koupil starou, co nejlevnější mapu. Kvůlivá tomu, že jinak bychom neměli peníze na pivo. Nebo měli, ale ne tolik. Hele, co takhle vylézt na nějaký kopec? Uděláme to, jenže z něj vidíme jen masu stromů. Nejdříve si děláme srandu, že tu budeme muset přespat, že uděláme polévku z kůry, že budu muset zabít nějaké zvíře. To je špatný, já bych asi uhnal maximálně srnče, ale to bys mi asi neodpustila, co? No teda? Jsou to moc krásný zvířata. Po několika minutách mlčíme. Zatím ještě nemáme strach, ale pochybnosti určitě. Je to jako v nějakém špatném filmu. Možná hororu. Mám naschvál blbý kecy, ale je jí to nepříjemné, tak přestanu. Raději ji obejmu a fascinuje mě její klid. První menší negativní zážitek a ona je úplně v pohodě. Nehysterčí, normálně logicky začne přemýšlet. Dáme to dohromady, neboj. A taky že dáme.
Jdeme podél potoka, až potkáme nějaký stavení. Ano, i tady žijí lidé. Tedy, vypadali divně, měli trošku větší hlavy, než běžná populace, ale pořád to byli lidé. Aspoň myslím. Zeptali jsme se na cestu a první co zaznělo, tak byl takový ten hororový smích. Zatrnulo nám. Ale ukáží nám, kudy dál. Dostaneme se k padrťským rybníkům. A potkáme další zvířata. Bavíme se o tom, co to bylo za zvláštní lidi. A byli to vůbec lidi? Naše fantazie pracovala na plné obrátky. Dal jsem na jeden pařez bundu, sedli jsme si a vyndali svačiny. Neznám nic lepšího, než obyčejný chleba, vajíčko a sýr na lesní mýtině. Nikde nebyl nepořádek a my ho také neděláme. Tohle je třeba věc, kterou jsem nikdy nepochopil, proč si po sobě někteří neumí uklidit? Asi rodiče něco trošku zanedbali. Obejdeme rybníky a vydáme se směr Rožmitál pod Tremšínem. Začínají nás bolet nohy a i když byla svačina vydatná, tak stejně máme hlad. Chtělo by to nějakou hospodu. Nojo, ale kde ji najít. Tady je všude až nebývale mrtvo.
Je už notně odpoledne, když do Rožmitálu dorazíme. Připadá nám, že jsme se ocitli spoustu let nazpět. Vyloučená lokalita, staré, oprýskané domy, občané oblečení jako naše babičky zamlada. Je hodně znát, že je tu chudoba, že je město mimo jakýchkoliv tras. Zalezeme ale do hospody a všude je umakart. Na jméno si nevzpomínáme, ale vím, že byla na náměstí, ve starém domě. Z venku to nevypadalo tak hrozně, ale uvnitř se zastavil čas. Nepříjemný výčepák, kterému asi vadilo, že vůbec někdo přišel. Ale nemáme kam jít. Postupně přijdou nějací štamgasti a dívají se na nás jako na vetřelce. Hele, tohle znám. Na malých městech a vesnicích celkem častý jev. Dodnes to nechápu, místo toho, aby byli rádi, že jim tam přineseme nějaké peníze, tak jsme "zasraný pražáci". To je taky věc, říkám si proč? Navíc jsme z Plzně, takže to neplatí. Smažáky jsou hnusný, ale aspoň něco. Chtěl jsem řízek, ale když jsem viděl, jak vypadá vedle u stolu, tak se mi zvedl kufr.
Vylezeme raději ven a jdeme se kouknout na autobus. Nic nejede. Sem skoro vůbec nic nejede. Takže máme smůlu. Nasadíme si discmany a přemýšlíme, co budeme dělat dál. Já už do tý hospody nechci, ti chlapi na mě divně koukali. No ale, to asi umrzneme. Navíc nefunguje na náměstí bankomat. Je tu zatím jen jeden a ještě ne od mé banky. Takže si nemůžeme ani zaplatit někde ubytování. Zachrání nás až plakát, ručně malovaný. Ano, i zde jsou koncerty. V kulturáku, kam se ihned vydáme. Klasika, kterých jsme oba zažili mraky. Nějaké místní lokální zábavovky, pro mě vyloženě utrpení, ale aspoň něco. Místní už se shlukují před vchodem. Zeptám se, cože to je za kapely a odpovědí je mi jenom tiché mlčení. Koukají na nás úplně stejně jako ti pánové v hospodě. Co to s těma lidma je? Já vypadám jako normální metal, mám džíny, triko a vytahanej svetr pod křivákem. Moje holka je sice turisticky oblečená, ale rozhodně nevypadáme jako "pražáci na výletě". Ale známe to, nejsme zdejší, tak jsme automaticky jiní.
Přesto, že se nám nechce, jdeme dovnitř. Za chvilku začne hrát první kapela. A je kupodivu hrozně dobrá. Heavík, ale pánové zabrousí až někam k Black Sabbath. Ale tady nikoho nezajímají. Všichni čekají jenom na Keks. Uff. Už zase. Už si připadám, jako bych byl fanoušek. Jenže na vsích a malých městech vám prostě thrash metal a death nikdo nezahraje, je to už moc tvrdý. Člověk si uvědomil, v jaký žije bublině. Ten komfort, že si můžete někdy vybrat v Plzni ze dvou koncertů, jsme najednou hrozně oceňovali. Druhá kapele už je klasické agro zlo. Samý pózy, naučené v MTV. Vždycky si říkám, že kdyby pánové a bohužel i dáma za mikrofonem, raději věnovala čas cvičení ve zkušebně, než výběru vhodného oblečení a nacvičování metalových póz, udělala by lépe. Zpěv mě tahá za uši a to hodně. Nicméně, pod pódiem se sejde velká skupinka kluků, kteří slečnu vyloženě uctívají. Copak o to, pěkná je. Ale to je tak asi všechno.
"Cos to říkal?": ozve se za mnou, když řeknu svojí holce na cigáru, jaký mám na kapelu názor. Neodpovím a klučina do mě začne strkat. Je to takový koblížek, s obličejem jako měsíc. Bledý, s beďary, to kterého byste to rozhodně neřekli. Dám mu páku na ruku a poprosím ho, aby toho nechal. Mám trošku strach se vrátit, ale nechci taky umrznout. Zaplať všichni svatí, jenom mě probodává pohledem. Je tam s nějakou partičkou jemu podobných a já si zase jednou říkám, proč jsou lidi takový vidle? Kde se to v nich bere? Začnou hrát Keks a my jdeme raději do předsálí. Ale i tam slyšíme, jak hrají. Mají velký úspěch. Víceméně v rohu, s pivem a u topení, strávíme celé jejich vystoupení. Potom začne diskotéka. Taky žádná výhra, ale aspoň je to klidnější. Opilí kluci chodí pro opilé holky, sem tam nějaká strkanice. Mimo jiné se dozvíme, že když jsme z města, tak moje dívka je automaticky děvka. Ale jsem klidný, blondýnka na mě má fakt vliv. Ještě před několika lety bych šel bránit její čest pěstmi. Teď jen zakroutíme hlavou a hledíme si raději svého. Vlastně až někdy za týden mi prozradí, že na ní byly hnusný i holky na záchodech. Nechápeme, ale do máme dělat?
Někdy kolem čtvrté nás vyhodí. Máme ještě tři hodiny. Máme taky hlad. A právě v těchto chvílích, když je nám těžko a jsme unavení, se dívám na svoji milou ještě víc zamilovaně, než normálně. Přitulíme se na lavičce, pak na jiné, protože na téhle fouká. Nakonec chodíme v kruzích, říkáme si, proč ještě někde svítí, představujeme si příběhy lidí, žijících uvnitř. Jsme utahaní jako koně, ale řekneme si toho tolik milého, že neumrzneme. Konečně autobus. Ale je v něm taky zima. Poprosím tedy řidiče, aby nám zatopil. Pošle mě do prdele. Tak se schoulíme zase k sobě a jsme rádi, když jedem tramvají na kolej. Je v ní také zima, ale jak je tam hodně cestujících, tak to není tak hrozné. Vylezeme a posledních pár metrů jdeme jako utahaní otroci. Mezitím, co se sprchuje, usnu v křesle. To zase byla jízda, ale zase na druhou stranu, zažít metal v Brdech, to se jen tak někomu nepovede.
A jaké že z toho plyne ponaučení. Vlastně ani nevím. Jen si říkám, jak je vlastně možné, že když máte kolem sebe takovou krásnou přírodu, jak můžete být pořád přednasraní? Protože takoví tam lidé opravdu byli. Vyprávíme všem druhý den v hospodě, co jsme zažili a víceméně se naše výpovědi shodují se zážitky ostatních. Vzpomenu si na svoje další cesty a výlety za metalem a něco na tom bude. Někde to zkrátka není tak úžasné, jak to na první pohled vypadá. Raději popisujeme rybníky, lesy a zvířata. A jak o tom vyprávíme, tak se dostáváme do varu, v Brdech totiž bylo fakt krásně. Určitě se tam někdy podívejte.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):