Krátké životy - Neil Gaiman
1994 (2009), Crew
Já a fantasy, to nejde moc dohromady. Málokdy se k tomuhle stylu uchýlím. Jenže mi bylo dvacet a můj mozek připomínal houbu. Holky od vedle na koleji měly sice poměrně nadváhu, ale měl jsem je moc rád. Byla s nima sranda, dávaly mi jídlo a když jsem byl čistě náhodu o víkendu sám, tak se mě ujaly. Hrávali jsme Dračí doupě a kecali o knihách. Říkal jsem jim tlusťošky, ale myslel jsem to mile a hezky. Ony to tak vnímaly. Pro zajímavost, všechny jsou vdané a šťastné. A dnes, když už jsou z nich zralé dámy, tak jim to moc sluší. Jedna z nich, taková tichá dívka, mi doporučila Krátké životy. Přinesla mi paperback a já řekl jako že dobrý, že děkuju a jestli jsou v tom draci. Ona se smála a já byl přesvědčený, že nic číst nebudu. Nechtěl jsem jí urazit. Byl já to ale hlupák. Ještě, že jsem měl na hlaváku v Praze čas, protože mi ujel vlak. Dočetl jsem nějakého beatníka od Michala a nudil jsem se. Internet byl tenkrát v plenkách a volalo se z budky. Řeknu mámě, že přijedu později.
Sednu si k Huse a dám si pivo. Přesně si pamatuji, že to byl Staropramen. Musel jsem si dát další dvě, abych mu vůbec přišel na chuť. Měl jsem vytříbený jazýček z levné Plzně. V žebradle jsem nahmatal knížku. No, co už. Snad mě někdo neprokleje a nebudu muset vypít nějaký hnusný lektvar. Otevřu knížku, najdu tam věnování nějakému Martinovi. A potom se ztratím v krásném světě fantazie. Poetično, počítám, že jich bylo sedm. A teď je jich už jen šest. Oblíbím si sestru Delírium, fascinuje mě cynický a chladný bratr Sandma. Představuji si mluvící psi, uříznuté hlavy. Ztrácím se a číšník mi několikrát řekne, že jestli nebudu pít, tak že mám vypadnout. Hodím do sebe půllitr a hned objednám druhý. Vlak mi málem ujede. Do Boleslavi to jede snad tři hodiny. Na jedný zastávce musím poprosit průvodčí, jestli mi nepočkají. Musím na záchod. Vlak za mnou pobublává a nějaký chlápek na mě křičí. Vrátím se a zase otevřu knihu. Mě dneska nerozhází vůbec nic. Jsem jako ve snu, v podivném a zvláštním snu.
Delirium chce najít bráchu. Sen má depresi. Zkáza vaří večeři. Na této planetě žije méně než deset tisíc humanoidů, kteří na vlastní oči viděli šavlozubého tygra. "Co si dáš k večeři?": ptá se mě máma a protože odpovím hmmmm, dostanu studený párky. Vedle u televize je opilý otec a bratr nemluví. Dnes nemluvím také. Knížka se pro mě stala drogou. Pomalu ze mě odejde pivo a lehké opojení. Vrátí se únava. Zítra vstávám na brigádu. Budu tahat těžký věci několik kilometrů v podzemí. Děsná dřina. Měl bych spát, ale místo toho knihu dočtu. 256 stránek není zase tak moc, ale ke konci se musím občas vracet, protože se mi klíží oči. Připadá mi, že spím snad dvě minuty. Opláchnu se vodou a knihu si hodím do batohu ke svačině.
Dřu, jsem otrokem, vidím před sebou peníze na kolej, na pivo, na další knihy a muziku. Na výlety se svojí holkou. Bolí mě záda, nemůžu dýchat a dva bráchové, co tu jsou se mnou vypadají jako liliputi z cirkusu. Mají proti mě výhodu. Nemusí se ohýbat. Stropy jsou nízké. Sednu si na obrácený kýbl, v jedné ruce sváču v druhé Krátké životy. Musím si ihned přečíst vše znovu. Po dvanácti hodinách mám svalovou horečku. Dnes mě nikdo ven nedostane. Zítra znovu do podzemí, dýchat chemikálie. Pak osprchovat a sotva stihnu vlak na Prahu. Husu vynechám, raději si sednu na lavičku. Nevnímám bezďáky ani teplý bratry. Každý mi pořád něco nabízí nebo po mě něco chce. Proklínám je a čtu si ve stoje na nástupišti. Přistupuje moje milá a já jí musím všechno vyprávět. Usnu jí v náročí a zdají se mi divné sny. Od té doby jsem k hodnocení fantasy knih velmi zdrženlivý. I v tomhle žánru jsem si pro sebe našel to své. Je ale prostou pravdou, že to byl až tenhle příběh a způsob vyprávění, který mě přesvědčil.
Sandmanovskou sérii jsem nakonec přečetl celou. Některé knížky se mi líbily více, jiné méně, ale slušelo by se té drobné oplácané dívce poděkovat. Jinak bych byl ochuzen o skvělý čtenářský zážitek. Navíc, nějak takhle si představuji přesnou definici toho, když někdo o nečem řekne, že je to epické. Je to vlastně zvláštní. Nikdy bych do sebe neřekl, že budu velkým fanouškem autora. Přečetl jsem Krátké životy znovu i letos a musím vám prozradit, že jsem cítil úplně stejnou sílu. A co se týká provedení a způsobů vyprávění, tak jsem byl myslím ještě víc nadšený, než v dobách svého mládí. Dovedu pochopit, že nebude styl tohoto autora vyhovovat každému, ale přátelé, proto je svět přeci tak pestrý. Aby si mohl vybrat každý. Za mě osobně se jedná o velmi povedenou záležitost. Hele a víte co? Blíží se mi dovolená. Já si vezmu na chalupu pod kaštan nějaký další díl. Děkuji za pozornost a podporu. Moc si toho vážím. Mějte se fanfárově!
------------------------------------------------------------------------------------------------------
Bylo jich sedm. Sedm Věčných, kteří ovládali sedm aspektů lidského života. Už jich je jen šest. Jeden z božské rodiny zmizel a jeho obraz v galerii zeje už třista let prázdnotou. Nikomu to nevadí, nikdo se ho nesnaží hledat. Jenže to se má změnit. Nejmladší z Věčných, šílená sestra Delírium, se rozhodne vydat po stopách dávno ztraceného bratra. A jediný, kdo je ochotný jí doprovodit, je melancholicky cynický bratr Sandman, který celý výlet bere jen jako únik před depresí z rozpadlého vztahu. Netuší, že během cesty začnou umírat lidé. Netuší, že cesta bude nebezpečnější, než si myslel. Netuší, že najde mnohem víc, než čekal. Že cestou objeví něco, co pro něj bude mít nedozírné následky. Krátké životy je nejepičtější příběh z celé Sandmanovské série. Je to příběh o ztrátě, o pracném hledání, o neúprosnosti změny a o důležitosti paměti a zapomínání. Je to příběch o mluvících psech, mystických cestovních kancelářích a uříznutých hlavách.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
