Příběh čtyř stý devátý - Okolo rybníků a pak rovnou do moshpitu
Nevím jak to máte vy, ale já když jsem se dlouho učil, chodil po hospodách a o víkendech uklízel v podzemí v boleslavské škodovce, tak se potřebuji nadechnout. Mám to takhle odmalička. Koukám rád do zeleného, toulám se v lesích a užívám si přírodu. Klid a pohoda, v lese je krásně v zimě, v létě, kdykoliv. Moje budoucí žena je na tom podobně. Jsme dva tuláci, které jednou za čas začnou svrbět nohy a musíme. Tenkrát byla ještě zima a mráz. Přesto jsme vstali brzy ráno a byli rádi, že jsme spolu. Jen my dva a ranní tramvaj, okolí Plzně jsme vůbec neznali. Toho dne jsme se ale do boleveckých rybníků doslova zamilovali. A to tak, že jsme po letech dokonce koupili v jejich blízkosti byt, ve kterém žijeme. Nejdřív jsme ale nevěděli nic. Měli jsme jenom starou mapu a vyznačenou cestu do notýsku. Chtěli jsme toho vidět hodně.
Nikde nikdo. Jenom srnka, která se přišla napít do zadní části Kamenného rybníka. Zatají se nám dech a sledujeme ji. Za chvilku vyleze i mládě. Přitulíme se k sobě a když se na svoji blondýnku podívám, tak na ní vidím, jak souznějí. Matky, napadne mě a víc se na nic neptám. Narušil bych jinak atmosféru. Zaskřehotá káně a my jdeme dál. Hlouběji do lesa. Mráz se nám zadírá pod kůži a nebýt turistických značek, zabloudili bychom. Dojdeme až na Krkavec, na rozhlednu, která je kupodivu i v tomhle nečase otevřená. Díváme se do kraje, ukazujeme si, co kde je a pak dokonce dostaneme grog. Turisti prý musí držet pospolu. Poděkujeme a jdeme dál. Přes lesy, zadem, až se dostaneme k Třemošný. Cesty ještě nebývaly asfaltové, je namrzlo a tak občas padáme na zadky. Dokloužeme se zpět k Seneckému rybníku. Jsou na něm labutě, jdeme kolem chatek až ke Košináři, ze kterého dodnes bereme kapra na vánoce. Malý Bolevec, Velký bolevecký rybník. Je tu nádherně. Ale je nám šílená zima, tak jsme vděční za hospodu na Ostende.
Výčepák je takový to klasický hovado, s tužkou za uchem. Usmívá se od ucha k uchu, ke každému pivu přidá pár hlášek a i když je řízek tuhý, nevadí nám to. Máme oči jenom jeden pro druhého, souzníme v knihách, hudbě i názorech na život. Navíc je mezi námi chvění, taková ta krásná přitažlivost. Má na sobě svetr a když si ho konečně sundá, tak musím obdivovat upnuté triko. Měla bys mít zbrojí pas. Směje se a na oko se rozčiluje. Dopijeme a jdeme dál. Na Bílou horu a pak, pomalu a s několika odbočkami, které neměly nastat, skončíme pod Chlumem na Doubravce. Nahoru nejdeme, je nám zase pěkná kláda. Sjedeme ke klubu C, o kterém jsem vám již několikrát psal. Vedle hospody, v takovým děsným socialistickým pajzlu, je na stěně plakát. Jména mi nic moc neříkají, ale to vůbec nevadí. Zřejmě nějaké místní kapely. Zajdeme? Máme už trošku upito a protože se nám nechce na kolej, tak kývne.
Na koleji by se k nám totiž někdo připojil a chtěl se bavit. My ale chceme mít den jen pro sebe. Tak proč ne i večer a klidně celou noc. Vlezem dovnitř a tam už jsou nějaký metly. Všichni se tváří sveřepě a mě dojde, že to asi zase bude black metal. Radost z toho moc nemám, moje zkušenosti nebyly nejlepší, ale stejně máme oči hlavně pro sebe. Hele, tak když se nám to nebude líbit, zmizíme, co? No, je pravda, že po první kapele jsme chtěli odejít. Zeptá se mě, ale já mám náladu na pořádnou pařbu. Vydržíme. Druzí jdou na řadu trošku starší kluci a není to vůbec špatný. Hrají divoce, takový starý Marduk, Mayhem, líbí se mi to. Skáču do malého kotle a dělám rotyku. Hlavou se mi míhají riffy, zadírají se mi do mozku a jsem ve svém živlu. Pak už nemůžu, tak si dojdu cucnout piva a obejmout svoji milou. Dělá mi hrozně dobře, jak jí to sluší. Jak nemá jen černý oblečení a nevypadá jako zombie, tak mezi ostatními doslova září. I ozve se, jak už tomu bývá, že jsem kokot, a cože to předvádím. Nejsem prý dostatečně true.
Pošlu je do prdele a pařím i na třetí kapelu. Myslím, že to bylo něco od Lorda Morbivoda, ale abych pravdu řekl, tak vůbec nevím název. Je to ale jedno. Nehrají vůbec špatně. Hudba obsahuje i nějaké ty melodie, má v sobě něco neklidného. Jdu na věc a neskutečně si to užívám. Pak je konec a my si sedneme ještě na chvilku ke stolu. Musím na záchod a když se vrátím, tak zase opruzuje nějakej čert u mojí holky. Sednu si proti němu a zeptám se ho, co potřebuje. Je namol a má blbý kecy. Řeknu mu něco o tom, aby se zklidnil a jsem slušný, protože mě blondýnka kope nohou pod stolem. Podívám se jí do očí a raději jdeme. Pěšky, až na kolej. Je to dálka, ale nevadí nám to. Celý den byl super, okolo rybníků rovnou do mosh -pitu. Jen jsem si říkal, že je škoda, že nebyla v klubu větší pohoda. Inu, co naděláme. Jsme rádi, když dorazíme domů a zjistíme, že se v baru ještě paří.
Necháváme si pouštět jen samé staré, prověřené songy. Ploužíme se až do rána, už svítá a jdeme na cigáro před kolej. Padá sníh. Hele, takovýho štěstí, takový krásy, to si snad ani nezasloužím, směju se. Ale jo a díky, že si se mě zastal v klubu. No, to bych si vyprošoval, moji holku nebude nikdo obtěžovat, za tím si stojím. Jen prý nemám být tak prudký, uklidňuje mě, dokud se neprolíbáme až do postele. Usnu a zdá se mi o srnkách, které mluví. Druhý den je neděle a nás nenapadne nic jiného, než po snídani, tedy pardon obědu, vyrazit zase tramvají k rybníkům. Ještě jsme toho tolik neviděli a počkej v létě, to se sem zajdeme vykoupat. Znáš mě, jakákoliv voda je můj živel. Dnes je tu víc lidí. Rodinky a staré dvojice, zavěšené do sebe. Každý se s každým zdraví, mezi lidmi je ještě slušnost. Máme další trasu, skončíme ale omylem někde v polích. Teprve po letech nám dojde, že jsme byli kousek od našeho budoucího domova. Ale to je ještě brzy, ještě mnoho vody uteče v Radbůze.
Je to vlastně hrozně jednoduchá rovnice. Já mám rád jí, ona mě, sedneme si snad ve všem. A nesrovnalosti jsou krásným kořením. Přinesla do mého života klid. A naše procházky, ať už v Plzni, Táboře, Boleslavi nebo na horách v Jizerkách, se staly naší součástí. Nejdříve jen sami dva, pak s kočárkem a teď, když už jsou raubíři velký a v pubertě, tak zase sami. Snad se jednou budeme toulat zavěšeni do sebe, až budeme staří. Máme své kouty, místa, která jsou naše. Na borůvky, na maliny, kouknout na rašeliniště, projít stezkami a kolem děr po bombách. Mozek nám okysličuje chůze, chodíme, dokud to jde, přicházíme často za tmy. Na metal chodívám už převážně sám, ale pokaždé mám pocit, že je se mnou, že na mě dohlíží, jako strážný anděl. V lesích kolem rybníků jsme toho napovídali hrozně moc. Vyřešili spoustu věcí a občas se i pohádali. Ale takový už život je. Ono stačí jenom vylézt kousek za dům, pryč z hluku města. Uprostřed přírody jsme malí a pokorní. Koukáme stále do zeleného.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):