Příběh čtyř stý osmý - Metropolis
Budu asi spíše městským člověkem, na vesnici jsem sice trávil spoustu času, ale vždy, když už jsem byl mimo asfalt a beton dlouho, stýskalo se mi. Hrozně rád chodím po ulicích, sleduju jen tak cvrkot. Nebo si sednu na terásku, rozvalím se a říkám stále dokola, ještě jedno. Servírky se na mě uculují, bývám dobrým zákazníkem. Usmívám se a dívám se, jak krásně chodí dívky kolem. Jako laně, říkával můj skvělý děda. Každé město má ale i svoje podzemí, špinavé kouty, kam se stahují divné stíny. Jedu zrovna do Boleslavi a právě se mi vybily baterie v discmanovi. Achjo, sáhnu do žebradla. Vytáhnu knížku Metropolis a než dojedu z Berouna domů, tak mám půlku za sebou. Pozdravím mámu, která se na mě usměje z kuchyně. Bratr sotva odpoví na pozdrav. Otec mě nevnímá. Je namol a leží s lahváčem u televize.
Knížku dočtu a musím ven. Jen tak se projít. Samozřejmě skončím U Hymrů. Je tu jen pár starých mániček. Zůstaly jim vlasy pouze po stranách, jinak je zdobí pleš. Sednu si k nim a navážu na rozhovor, který jsme spolu vedli snad před rokem. Nebyl jsem tu už hodně dlouho. Kde jsou metly? Ty už dávno nechodí. Jak ses odstěhoval do Plzně, tak jich chodilo čím dál tím méně. Chvilku posedím a vydám se dál. Místo U Dubu je butik. A kurva, postesknu si a jdu raději dál. Ve Startu jsou jen dělňasové. Kam všichni zmizeli? Ptám se a připadám si jako kolečko v podivném soukolí. Chce tomu náhoda, že potkám Mirku. Pohrobek po mém kdysi nejlepším kamarádovi Kytkovi se má skvěle. Ona také. Metal už skoro neposlouchá. Chvilku vzpomínáme na staré časy, občas se zasníme, ale je na ní vidět neklid. Za chvilku přijde její současný přítel. Vypadá sympaticky, jen je to diskofil, jak zákon káže. Pojď s náma. Vyrazíme, i když se mi moc nechce. Nemám podobné podniky rád.
Bývalý bunkr, v něm svíjející se děvčata ze Škodovky, která jsou na lovu. Vypadám v klubu velmi nepatřičně. Všichni mají košilky, slečny upnutý trika. Nechám Mirku, aby byla se svým klukem sama. Sednu si na bar a je to jako přes kopírák. Dotazy typu, co mi koupíš k pití?, se opakuji snad všude. Holky jsou to hezký, ale prázdný nádoby. Když jedný koupím panáka, tak ji potom odradím, když se zeptám, co koupí ona mě? Odpoví mi, že takhle si nezašoustám. Zalezu si raději do kouta a sleduju, jak se svíjejí. Jsou jako háďata, pohyby naučené podle klipů. Ale jo, proč ne, akorát ty kabelky u nohou jsou děsivé. Přijdou kluci a už se to páruje. Žádný velký balení, objímají se a najednou se objeví jeden kluk, co s ním chodím na brigádu. Ihned se hlásí. Nosí mi pití a já lituju, že tu mají jenom malý piva a ještě lahvový k tomu. Nelíbí se mi tu. Hele, to je jáužnevímjaksejmenovala, pamatuju si jenom, že měla velký prsa a pořád se ke mě lísala. Prý jestli půjdeme tančit. Jdu jen na jeden ploužák, ale stydím se, protože mi pořád sahá mezi nohy.
Všichni jsou opilí a bylo by velmi jednoduché nějakou sbalit. Nechci. Ale přemluví mě, abych s nimi jel do města. Další diskotéka, další divní lidé. Nebo jsem divný já, asi spíš jo, protože všem tak musím připadat. V křiváku a martenách, ve vytahaným tričku. Je mi to jedno. Další tanečky, další panáky, říká mi, že se jí líbí, jak jsem nedostupnej, takovej tajemnej. Jen se usmívám a myslím na blondýnku. Asi jsem fakt trošku dospěl, protože si v taxíku sednu dopředu. Vzadu jedna z dívek vytáhne mému kolegovi z brigády penis. Jdeš s náma? Poděkuju a vystoupím někde na Starém městě. Jdu pěšky a připadám si jako v Metropolis, tentokrát v jeho podzemní části, mezi dělníky, ve špíně a temnotě. Chybí mi milí, i když trošku naivní intelektuálové a jejich rozmluvy, holky, co to mají v hlavě srovnaný a jsou krásný i zevnitř (jo, i mozek). O stěny se odlepí stín, myslí si, že jsem na plech. Není daleko od pravdy, ale když uvidí můj pohled, tak si to rozmyslí. Zandá kudlu do kapsy a jde pryč. Ještě na něj zařvu, ty kurvo, jdi makat!
Nemůžu usnout a pořád dokola přemýšlím o knížce. Zdá se mi o ní a po několika málo hodinách vstávám do fachy. Sotva tam dojdu. Uklízím. Řvou na mě, dělej, makej, rychleji. Chce se mi blejt, lezou ze mě panáky všemi póry celého těla. V sušičce na karoserie se musím svléknout, jaký mi je vedro, je v ní devadesát stupňů. Několikrát se popálím o rozžhavený plech. Chce se mi umřít a na záchodě, kam můžu za 12 hodin jen jednou, vypiju málem všechnu vodu z kohoutku. Jsem členem podsvětí, jsem v Metropolis. V budoucnosti, kdy bude společnost rozdělena na dvě skupiny. Na plánovače (myslitele) a dělníky. Jsem jak otrok, chybí jenom biče. Poznávám na vlastní kůži těžkou dřinu. Domů přijdu totálně hotový. Přesně doprostřed hádky. Osprchuju se, pořád na sebe řvou, nadávají si a mě to děsně bolí. Mám pocit, že mi někdo leje lávu přímo do mozku. Natírám si popáleniny nějakým krémem. Musím ven, do ulic. Dnes dám ale jen pokec s máničkama U Hymrů.
Ptám se jich na knížky a docela pokecáme. Jsou o dost starší než já, ale pořád žijí jen minulostí. Vzpomínají na komouše, nadávají na ně, chvílemi mi až připadá, že se jim stýská, ze nemají proti komu bojovat. Dvě máničky jdou pak se mnou dolů na sídliště. Pořád močí v křoví. Čekám na ně a hvězdy jsou hrozně nízko. Moje návštěvy v Boleslavi jsou čím dál tím méně časté, už chápu proč. Na chalupě je krásnější obloha. I když městský člověk, rád se toulám po horách. Doma je ticho, všichni oddychují. Rodiče spí vedle sebe, jak kdyby se měli pořád rádi. Málem mi vyhrknou slzy, takové to bylo, když jsem byl malý. Brácha mluví ze spaní, nakecá toho víc, než když je bdělý, ale nejsou to hezká slova. Má strach. Nedivím se, nechápu, jak v tom může být každý den.
Vstanu brzo a jedu do Plzně. Obejmu na hlaváku v Praze svoji milou, líbáme se v hospodě, když čekáme na spoj. Drkotáme v kupé a vyprávíme si. Mám plnou hlavou knihy, rozebírám ji, přečítám některé pasáže. Přečte ji ještě ten den večer, když nemůže po naší divočině spát. Já pochrupuji až do rána. Poděkuji Michalovi, za půjčení takové krásy a vrátím mu knížku. Potkáme Petra a on jako filmový maniak nám prozradí, že tahle kniha byla původně scénářem ke starému černobílému a němému filmu. A ihned nám, jako člen filmového klubu, poděkuje. To budete koukat. Uplyne týden a musíme mu dát za pravdu. Nad Elektrou je malý sál, kam chodíme většinou na dokumenty o kapelách. Stačí se dohodnout a pustí vám cokoliv. Jen to musí být umění. Film je výborný, možná jeden z nejlepších, které jsem v životě viděl. Sice beze slov, ale je to nádhera.
Sedíme v hospodě vedle Americký. Museli jsme zdrhnout z filmového klubu. Oni jsou nadšenci. Postávali v kroužcích a tvářili se vážně. Rozebírali kameru, herce a my jim nerozuměli. Přišlo nám to děsně povrchní a tak jsme tam Petra nechali a šli popít v klidu. Tak nějak samozřejmě, lehounce nadhazujeme svoje pocity z promítání. Něco je děsivé, nechtěl bych být v budoucnu dělníkem, nechci žít v podzemí. Kdo někdy dělal v továrně, dá mi za pravdu. Dáme si obrovský flák masa, pivo a narvaní k prasknutí jsme blahosklonní. Vidíme svět pozitivně, zalitý sluncem. Jsme sice už trošku ohlodaní životem, ale zatím jen jemně. Máme v sobě naději v lepší společnost. Bavíme se o tom, rozebíráme knížky a já jsem hrozně moc rád, že ji mám, protože jí mohu říct úplně všechno. Metropolis nás hodně ovlivnil. Je to skvělý film a kniha je ještě lepší. Alespoň tak jsme to vnímali tenkrát a vlastně i dnes.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):