Příběh čtyř stý desátý - Básníci v ocelovém městě
Máme každej v ruce lahváče a cítíme se děsně svobodní. Je kolem šesté ráno a prší. Město je zahalené do klasického smogu a díváme se na zachmuřené dělníky, co jsou do škodovky. Michal si vyleze na betonový sokl hned k bráně a začne jim recitovat básně. Některé jsou od Hraběho, některé jeho. Připadá mi, že dav pod námi pochoduje. Nikdo nereaguje. Hele, dáme ruma? Napadne mě, když si vzpomenu, jak jsem jezdíval z Plasů do školy. Jasně, škytne. Musíme do fronty. Většina vesničanů, která právě dorazila, musí před prací probudit organismus. Pije se zelená, čert, vodka a nebo právě rum. Pánové vyrazí k soustruhům a frézkám a my bychom měli do školy. Ale nejdeme. Cítíme se být básníky a ti přeci nic nedělají, jenom sní a pak o tom píšou. Možná jsem neměl dávat svému kamarádovi sbírky Françoise Villona. Kurva, pojď na vlašák. Řeknu a už si to směřujeme na Americkou.
Ještě nemají otevřeno. Zatím obtloustlé dámy utírají stoly a velké nádoby na saláty a chlebíčky. Sedneme si před krám a blábolíme. Jedna krásně baculatá, s ruměncem na tváři, vyleze ven na cigáro. Michal před ní poklekne a začne jí recitovat básničku, původně určenou pro Blanku. Slečna se červená ještě víc a vezme nás dovnitř. Načepuje nám pivko a usmaží řízek. Tak vidíš, budeme se tím živit, vysereme se na strojárnu, stejně je to nuda. Dovedeš si představit, jak každý ráno vstaneš, jdeš do rachoty? Stejný ksichty, nasranej šéf, kolegyně, co má krámy skoro celej měsíc? Tohle je život, utvrzujeme se v našich opileckých nápadech. Oba políbíme dámu v bílém, poděkujeme, Michal se jí podepíše na papírek, na který ji napsal ještě pár veršů a už jdeme dolů. K nádraží. Tenkrát tam ještě nebyli feťáci, ale jen slušný ožralý bezdomovci. Vklíníme se do hospody, mají tu kyselejší pivo, ale to nám nějak nevadí.
Otevřu svůj notes a píšu povídku. Je o macaté dívce z bufáče. Slečna je v ní inspirací a bohyní. Rozhodně se z ní nestane uřvaná matróna. V mých představách si zachová eleganci a grácii. Hele, že to není nevěra, když jí pochválím postavu, zeptám se v legraci, protože oba jsme zadaní a zamilovaní. Jenže jsme 14 dní sami, protože naše holky jsou na nějakým výměnným pobytu v Německu. A tak se jako správní milenci soužíme a děláme rotyku. Jsme dva čerti, utržení ze řetězu a tak trošku ztracení, bez těch našich křepelek. Možná jsme pořád ještě trošku mladicky naivní, možná moc sníme. Jenže bez snů bychom umřeli. Máme oba bohatou fantazii a v žebradle višně v rumu, od kolegy Štěpána. Ten nám je dal, když jsme mu vypracovali práci na češtinu. Asi jako každý technicky nadaný člověk měl problém napsat kloudnou větu. Chápete to, jak jsme se zde mohli vůbec ocitnout? Co všechno jsme dělali, kvůli tomu, abychom nešli na vojnu?
Vylezeme ven a otřepeme se zimou. Komíny ještě nejsou odsířené, když si olíznu jazyk, cítím divnou pachuť. V Boleslavi jsme měli dva komíny, jeden ale fachal jen občas a v Jizerkách je krásný čistý vzduch. Připadám si, že jsme pod poklopem. Ihned složíme báseň o Ocelovém městě. Každý jednu sloku a pak se střídáme, než dojdeme pěšky na kolej. Dojíme višně a padneme u nás v pokoji do postele. Ještě si vzpomínám, že když jdu na záchod, tak jedna z mých spolubydlících kouká tak nahlas na porno, že si myslím, že tam někoho má. Hergot, já myslel, že holky tohle nedělají. Musím se jí zeptat. Usnu a stejně mě za chvilku vzbudí horkost. Přepálili jsme to s chlastem. Usednu k papíru a napíšu další text. Oba jsme se s Michalem tak děsně stylizovali do beatníků a starých romantických básníků, že jsme tím byli doslova posedlí. Ale zase pozor, některé naše výtvory měly styl a grácii, to zase jo. Třeba moje báseň o stále masturbující dívce, se všem hodně líbila. Obdivoval jsem v ní výdrž, s jakou se oddávala svojí činnosti. Porno totiž pořád řvalo od vedle jak na lesy. Nějaký černý mamby nebo co.
Začneme Na Kurtech, pronesu, když dojíme vepřové ve vlastní šťávě a lunch meat. Potom cigárko, vyměnit trika a zapnout si kabáty. Ano, máme i šály, jako dva divadelníci. Chybí už jen roláky. Ale všeho do času. Musíme se vrátit a úpíme na záchodě. Kombinace jídla a pití, nedobrá jest. Oba náležitě okomentujeme své výkony a vydáme se na cestu. Na Kurtech je naše oblíbená číšnice. Sice by nám mohla dělat tetu (nebo dnes tak oblíbenou step mother), ale je s ní sranda. Tak co koloušci, řekne nám a my se tetelíme blahem, protože i když má hlas jako rašple, tak chodí svůdně a v předklonu ji to moc sluší. Dáma jak má být, hned bych se přivinul, řekne Michal a já mu odpovím, že já bych bral raději slečnu od vlašáku. Diskutuje o ženských, litujeme, že se ještě nehraje tenis. Prdýlky v sukýnkách a hekání nám chybí. Ale musíme počkat do jara. Ty vole, nechtěl bych bejt náš tchán, glosuje Michal situaci a oba se shodneme na tom, že je čas zahájit turné po hospodách.
Plzeňské nóbl restaurace kolem náměstí, v nich děláme trošku ostudu, z jedné nás dokonce vyvedou, protože Michal prohlásí, že jejich koňak chutná jako chcanky. Jdeme raději do okrajových částí. Jezdíme tramvají a trolejbusy, hodnotíme kvalitu plzeňské dvanáctky. Nic jiného nepijeme. Krkáme kolem poledne na náměstí u andělíčka, děsíme babičky, co jdou do kostela. Citujeme klasiky, řveme texty punkových kapel. Život je krásný, děsně se všemu řehtáme, lidé nás okřikují, ti veselejší a studenti, se smějí s námi. Zapšklý, kyselý prdele ignorujeme, musíme působit jako dva blázni. Ale vůbec nám to nevadí, je v nás divokost, ještě touha provokovat. Jen to děláme slovy, snažíme se mile a hezky. Navštívíme knihovnu, kde si vypůjčím prosím pěkně Bukowského a čtu jej jedné nevrlé paní hodně nahlas. Vykážou nás a jsme hrozně hrdí a plácáme se po ramenou. Ty vole, vyhodili nás z knihovny.
U synagogy zaplujeme do antikvariátu, slečna nám udělá kávu. Moc dobře vím, že si na mě myslí, mám pro ní také slabost a nemít blondýnku, byla by určitě mojí favoritkou. Má takové ty velké brýle, co se dnes poněkolikáté vrátily do módy. Rozkošnou pusinku a nádherný úsměv. Ale to víte, že laškujeme, protože prostě proto. Dá nám do rukou plakátek, že se večer v jednom klubu přednáší básně. Neměli byste tam chybět, špitne a v jejím pohledu je smyslnost. Joj, že já jsem ale blbě vychovanej, postesknu si venku, když zaplujeme pomalu do další krčmy. O co jde? Nechápe Michal. Kdybych býval neměl svědomí, mohl bych mít krásnou dívku v posteli. No, úplně se ti to nerýmuje, ale na povídkáře dobrý. Klopíme do sebe pivo a je až s podivem, že pořád stojíme na nohou. Pomalu padá další smog do ulic a lampy už svítí. Půjdeme tam? Ukáže prstem na plakát. Jen přikývnu.
Klub se nachází kousek pod divadlem. Už na trávníku před ním zjistíme, že se sem asi moc hodit nebudeme. Někteří pánové v rolácích mají v rukou špičky a v nich cigarety. Hovoří tlumeně a někteří trošku přiteplale. Dívají se zasněně do dálky a opakují dokola slova jako pakliže a nýbrž. Knihovnice v šatičkách, že byste jí zulíbali, na nás už čeká. Přišli jsme ti fandit. Tlemíme se nahlas, až na nás všichni koukají. Ha, vetřelci, myslí si. To je můj kamarád, umělecké jméno Lumír, představí nám kluka, co je bledý jako stěna, má kostěné brýle a uzounký hrudníček. Něco zašeptá, ale neslyším ho. Cože, zeptá se Michal. Jsem Lumír, pro přátele Lumča. Usedneme do křesel a jako jediní si objednáme pivo. Mladí básníci se střídají na pódiu. Někteří recitují moderní básníky, jiní sami sebe. Mají zasněné pohledy a vůbec se neusmívají. Nuda, pošeptá mi Michal a já do něj kopnu, kroť se, nejsi v hospodě čtvrtý cenový, ale mezi umělci.
Na malé pódium vyleze Lumča. Knihovnice mi sevře ruku, ani nevím proč. Nakloní se ke mě a krásně voní. Bože, za co mě trestáš. Lumír je nejlepší, ocení svého kamaráda. Jeho básně jsou spíše básničky, ale jsou milé, možná až moc, spíše dětské, naivní. Nechápu je, já chodil po ulicích mezi paneláky a rval se s jinejma partama. On snil o vílách. Má v sobě takovej zvláštní smutek. Moc milej kluk, řeknu své spolusedící. Přehodí si nohu přes nohu. Očividně je vzrušená. Zaryje mi ruku do dlaně. Co se to děje? Michal se najednou rozesměje. Lumírek zrovna nadšeně a bolestivě několikrát zavolá: "Proč, proč, proč zrovna já?". Všichni tleskají, básník září a klaní se. Je hvězdou večera, asi je velkou nadějí. Nevím, nedokážu posoudit, já jsem nepochopil vůbec nic. Připadám si jako lopata na opeře. Jako tlustej chlápek mezi baletkami. A tak se, jako pokaždé, když nevím, co říci, jemně usmívám, rádoby vědoucně přikyvuji a říkám, asi ano a určitě ano. Knihovnice září a vrhne se na Lumíra. Jsi nejlepší!
Ale něco je divně. Náš hrdina (a po právu, některé sloky se mi opravdu líbily) drobné náklonosti ke knihovnici neopětuje. Tenkrát ještě nebyly moderní různé coming outy a veřejné prohlašování orientace. Ono na rovinu, většinou je to všem u prdele. Tedy, mimo knihovnice, která pláče v rohu. Za Lumčou přišel kamarád, který asi nebude jen přítelem platonickým. Naopak, je vlastně milé, že mezi umělci nikdo jeho orientaci nekomentuje. Dívka sice vzlyká, pořád dokola opakuje, jak si krásně vždycky pokecali, když přišel do antikvariátu pro nějaké básnické sbírky. Je tak jemný, tak hodný. Je nám jí s Michalem líto. Nabídnu jí rámě a řeknu. Pojď s náma, na chlapy se vybodni, na teplý zvlášť. Dáme pivo, zapaříme, bude fajn. Zavěsí se do mě, osuší slzy a poprvé za večer se usměje. Takhle se mi líbíš.
Vždycky mě dokáže překvapit, kolik je v některých dívkách divokosti. Kdybyste viděli, jak tančila, dali byste mi zapravdu. Měla v sobě vášeň, spoustu ženskosti. Opravdová škoda, že jsme zadaní, co? Říkám Michalovi, když sedíme jak pašové na židlích a sledujeme, jak se před náma kroutí. Naše fantazie pracuje na plné obrátky. Nedá mi to, ale mám slinu. Napíšu pár řádek, které asi nejsou tak dobré, dokonale promyšlené jako ty od Lumíra, ale udělají jí radost. Jsou pro tebe. Zasloužím si hubičku. Jdeme na kolej. Máme v rukou lahváče a zase řveme v ulicích. Já jsem ho fakt měla ráda, vždyť je takovej hezkej!? Nojo, to my teda fakt nejsme, ale zase ti něco řeknu, škytá Michal, my jsme kluci jako lusk. A poblije se. Knihovnice na něj chvilku kouká, v těch svejch šatičkách a pak hodí taky šavli. Vezmu jednoho pod pravé, druhou pod levé křídlo a doslova je dovleču na pokoj. Michal mi usne na zemi. Zaboha ho nemůžu dostat na postel. Dívčině sundám boty a nechám spát v peřinách. Sám si sednu do malého křesla a usnu jako špalek. K ránu mě probudí šílené zvuky obcujících pornoherců. Hergot už taky.
Vlítnu k sousedce, zabuším na dveře. Hele, nechci ti do toho kecat, ale nás to ruší. Křičím. Vypne to. Potkám knihovnici, jak jde ze záchodu, neví která bije. Zase usne. No, super, tak jste mě zase rozhodili. Nemůžu zabrat. A tak se dívám na ocelové město a říkám si, co asi dělají básníci?
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
