Příběh čtyř stý třetí - Jseš hnusnej jako hnědý uhlí
Víkendy bez blondýnky jsem neměl moc rád. Kolem mě byli všichni napárovaní a nechtěl jsem jim křenit. Stejně se většina vracela do svých domovů. Osamocené soboty a neděle v Plzni na koleji byly sice ojedinělé, ale občas se stávaly. Jdu zrovna s Jarinem ze školy. Chodí vedle do kruhu, ale potkáváme se na kouřových. Taky moc netuší, co se děje a proč studuje zrovna strojárnu. Za pár let se tomu budeme divit stejně. U techniky zůstanu jako jeden z mála. Ostatní emigrují k úplně jiným oborům. Kecáme o tom a snažíme se vyhnout blátu. Moc nám to nejde. Co děláš o víkendu, zeptá se mě. Ale, nic moc. Asi si budu číst. Navrhne mi, že za hodinu jede vlakem do Mostu, bude sice spát u svý holky, ale kdybych jel s ním, tak bychom mohli zajít na pivko, pokecat a tak. Řeknu ano, stejně bych se tu nudil. Jen si vyměním triko a hodím si učivo do kouta. Konečně víkend. Za pár minut stojím před kolejí, připravený na nová dobrodružství.
Ještě musíme pro Marii, řekne mi a mě teprve teď dojde, že jí znám. Chodí s mojí budoucí ženou do kruhu. Typická blondýnka, jak vystřižená z módního časopisu. Oba jsou z Mostu a už se tam nechtějí nikdy vrátit. Ptám se proč a oni, zavěšeni do sebe, odpoví, že to zjistím sám. Nakonec spolu nevydrží, každý si najde někoho jiného, ale oba v Mostu zůstanou. Ale nepředbíhejme. To ještě netuším. Zatím nevím ve vlaku kam s očima, protože se přede mnou obírají jako o závod. Hergot, nechte si to na doma. Ona se na mě usměje a vyplázne roztomile jazyk. Vyprávím jim o jednom z výletů do Mostu, ještě s metalisty z naší party. Dokonce zjistíme, že některé místní postavičky známe. Cesta tak poměrně rychle uběhne. Vystoupíme na nádraží a já se zděsím. Už jenom budova u kolejí stojí zato. Celé město je přikryto prachem. Mlha a smog. Docela mi trvá, než si zvyknu. Sedneme na autobus a vystoupíme na nějakém sídlišti. Jdeme k Jarinovým rodičům. Nejdřív mi nedojde, že jsou rozvedeni. Máma tak nějak odpovídá věku, ale otčím je snad stejně mladej jako já. Drží v ruce lahváče a je děsně sprostej. Jarin ho pošle do prdele a jde pozdravit bráchu.
Ten je ještě hodně malej a vzhlíží k němu. Mařenka se jenom culí a dělá Marilyn Monroe. To jí jde nejlépe. Bráška na ní může nechat oči, ale to i otčím, který za námi vleze do pokoje. No nic, tak jsme se viděli a zabouchneme dveře. V okně vidím smutného klučinu, jak nám mává. Opětuji mu, ale Jarin se ani neotočí. Inu sever. Zapadneme do nějakýho pajzlu, takovej typickej hnusnej a zaplivanej. Klasika na sídlišti. Pořád tu ještě říkají pivu bahno, což už jsem dlouho neslyšel. Jde k nám vysokej poďobanej kluk a rovnou mi jednu napálí. Otřepu se a chci mu to vrátit, ale Jarin mě zadrží. Moje chyba, měl jsem tě jít představit. Napraví chybu a místní tamtamy začnou šeptat všude okolo. Je to moc dobře, protože mi nikdo z místních neublíží. Pokud tedy nepůjdu mezi cikány. Do gheta. Jinak jsou ale v pohodě, v týhle partičce vypadají všichni víceméně stejně. Zeptám se opatrně na muziku, naivně čekám metal nebo aspoň punk, ale odpovědí je mi disko a cože se takhle teple ptám. Jarin je očividně ve svým živlu. Všichni ho poplácávají po ramenou.
Kecáme, tedy já spíš poslouchám. Přijdou další lidi a mezi nima i nějaký holky. Všechny děsně zmalovaný. Mezi pivem si dávají pod jazyk nějaký papírky, očividně s drogou. Nabízejí mi, ale pošlu je do prdele. Asi je zvykem hosty pohostit. A nejen extází nebo co to bylo, ale i ženami. Kamarádky Marie jsou ale přesně tím druhem žen, které jsem nikdy neměl rád. Sprosté, takové přízemní. Nic proti, jenže se s nima nedá moc bavit. Všechno mají položený jen přes peníze, jak vydělat vatu, jak se dobře vdát a nebejt jako matka, co má na krku kupu harantů. Pokouším se ptát, být zábavný, ale moc mi to nejde. Celý výlet začnu brát jako takovou sondu do lidských duší. Těmhle lidem jde fakt jen o chlast, nějaký ty nakopávací a uvolňovací drogy a sex. Vyrazíme ven, protože v hospodě je prý nuda. Spíš bych to viděl ale tak, že moc nesedíme výčepákovi. Každej druhej je sjetej a to pak nemá žádnou tržbu.
Celý večer, vlastně dlouho do noci se poflakujeme po sídlišti. Vzpomenu si na sebe, když mi bylo šestnáct, ale oni jsou starší, připadají mi takový zabržděný. Někdo přinese na palety přehrávač na disky. Samej rap, hardcore, sem tam něco do diska. Všichni jsou jakože veselý, já se ale moc nebavím. Uvědomím si, jak mi chybí blondýnka, jak jsem od ní daleko. Sednu si bokem, zapálím si. Všimne si toho taková jedna polocikánečka. Vypadá divoce, koulí očima a svíjí se do rytmu hudby. Takhle tady vábí samečky, řeknu si a usměju se. Bez jakýchkoliv zábran mi navrhne, jestli nechci s ní do auta. Omluvím se a ona naštvaně pronese: "Jseš hnusnej jako hnědý uhlí"...což tedy vůbec nechápu, ale je mi vysvětleno, že je to nějaká momentálně módní hláška. Tak asi jo, dám si pivo, protože to je to jediný, co se tady dá docela pít. Tedy, vlastně ani moc nedá, jsou to myslím Louny. Nejsem na to zvyklej.
Někde mezi panelákama je diskotéka. Před ní stojí dvě velký gorily a prohlížejí si nás. Na dveřích je napsáno, že cikáni sem nesmí. Uvnitř se tancuje. Sednu si na bar, objednám si šíleně drahý pivo a piju ho sám. Jarin se svíjí s Marií a já opět lituju, proč jsem si nečetl na koleji. Mohl jsem zavolat k blondýnce domů, aspoň na chvilku jí slyšet. Nějaká slečna mě pozve na parket. Na to taky nejsem moc zvyklej. Holky jsou tady víc od rány. Dnešním feministkám by se asi hodně líbily. Mě moc ne, jsem ochuzen o krásu flirtu. Ne že bych tedy chtěl s nějakou tentononc, ale pokecat můžeme, ne? Jedna partička je mi ale sympatická. S těma se povídá dobře. Nakonec ale zjistím, že jsou z Liberce a mají tady volejbalové soustředění. Musí jít spát, tak jsem zase sám. Chodím sálem a bolí mě oči od světel. Najdu si temný kout. Zase nějaká přijde a že prý mi ho za kilo vykouří. Nechci. Tak se naštve. Ptám se Jarina, o co jde, že tady jako všichni za sex platí? Ne, to ne, ale tyhle holky potřebují dávku. Jsem v šoku. Už jsem podobným podnikům odvykl, respektive zavítám do nich pokaždé po několika letech a vždy je to horší a horší.
Pak je striptýz, bez toho se žádná místní diskotéka prý neobejde. Na stolečky vylezou tanečnice s prázdnými pohledy a tančí do půl těla. Pohyby okoukané z amerických filmů. Kolem se začnou proházet kluci se zlatými řetězy kolem krku a vybírat si. Je to jak na trhu. Hovno feministky. Jenom nabídka a poptávka. Mě to tam tak děsně nebaví, ale Jarin a jeho parta jsou očividně v nejlepším. Jdu na chvilku ven, dostanu pěstí a jdu zase dovnitř. Je to tady fakt takový ostřejší, jak praví legendy. Na severu byl život vždycky těžší. Kluci mi říkají, že jedou třeba v metru v Praze a vidí, jak nějakej chlap začne nadávat druhýmu. Vymění si pár slov a jdou od sebe. Tady kámo, tady mluví rovnou pěsti. Ptám se proč. No, asi jako všude. Podniky rozkradený v kupónový privatizaci. Svoboda je jen pro Pražáky, smějou se. Každej se protlouká jak to jde. První dlouhodobě nezaměstnaný, spousta cikánských čtvrtí, zloději nahoře i dole. Snad každej chce vypadnout.
Přitom, druhý den, když se jdeme projít, tak má město pořád svoje kouzlo. Netuším, kde se stala chyba a asi to už nikdo nikdy nezjistí, ale mezi lidma je takovej zvláštní smutek. Někteří jen tak posedávají venku, pokuřují a nechávají vše běžet. Ono, když děláte celý život v dolech a nebo chemičkách, tak nic jinýho neumíte. Tohle není Praha, tady nic jinýho neseženete. Připadám si, že padám do temnoty. Snad nikdo tady není optimista. Žádný naivní studentíci plní ideálů, žádný zbohatlíci z nových firem. Jen beznaděj a chmury. Na mladých je to hodně vidět. Zatímco my jsem snili, jak si zařídíme jednou své domovy, jak se budeme ženit a mít děti, oni rezignovali. Ne všichni, ale hodně z nich. Nevím, jestli vydržím ještě celou sobotu odpoledne a další chlastačku. Moc se mi nikam nechce, ale Marie mě přemluví. Prý tentokrát půjde její kamarádka ze školy, co spolu chodily na gympl. Je sama a prý moc hezká. Má pravdu, milé děvče. Pokecáme, sedne si ke mě a každým dalším pivem jsme si bližší. Vypadá, že chce utéct pryč. Jsem cizinec, co ji měl zachránit. Alespoň to mi tvrdí, když tancujeme zase někde na periferii. Snažím se jí vysvětlit, že jsem zadaný, že nechci a nemůžu, ale nedá si moc říct.
Pořád dokola mi vypráví, že už dlouho s nikým nespala. Nechci to vědět, myslel jsem si, že jen tak pokecáme, bude prdel, ale ona se na mě začne sápat. Opatrně ji odstrčím...a jasně: "Jseš hnusnej jako hnědý uhlí..." zařve a uteče pryč. Najdu Jarina a Marii, oba notně pod vlivem se mi diví, že jsem s její kamarádkou nešel. Tobě se nelíbí? Řeknu, že ano a tak prej v čem je problém. Už jen mávnu rukou, nechci bejt zase za uhlí. Pak jen sedím a ztrácím se ve fantaziích. Nemůžu spát, z jedné strany pokoje nakládá Jarin Marii a z druhé jeho otčím matce. Spím v pokoji s bráchou, který je vyděšený jako malý králík. Chudák kluk. Ráno žádná snídaně, rovnou na vlak. Pivo v nádražce a pak raději usnu. V Plzni jdu blondýnce naproti a vyprávím jí celý víkend znovu. Řekne mi, že je ráda, že jsem obyčejný uhlí a říká mi tak ještě asi měsíc, až už to není vůbec vtipný.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):