Příběh tří stý devadesátý devátý - Malá exkurze do českého black metalového podzemí
Samozřejmě, že jsem začínal asi jako každý na českých kapelách. Krabathor, Kryptor, Sax, Masters Hammer, tohle všechno pro mě byly neskutečný pojmy. Spousta koncertů které si nepamatuji, protože jsem ležel ožralej v předsálí. Desítky kulturáků a tisíce kilometrů, protože na akce se jezdilo zásadně vlakem. Aby se mohlo chodit čůrat a abychom se vznášeli noční krajinou. Nejdříve s dvěma partami, které jsem opustil a pak s mojí budoucí ženou. Pravdou ale je, že jakmile jsem se dostal na vysokou školu a svět byl po revoluci čím dál tím víc otevřený, česká scéna mě moc nebrala. Málokdo totiž uměl napsat dobré texty a nebo originální muziku. Člověk časem zjišťoval, že vlastně skoro všechno byla kopie kapel, které už dávno hráli. Třeba takové Arakain jsem už moc nemusel, nebavili mě.
Zůstaly ale dvě legendy, které jsem stále uctíval. Torr a Root. Ty jsem mohl vždy a všude. Dlouhé roky, dokonce i v době, kdy se zase změnily módní vlny, dorostla další generace fanoušků a hrálo se už úplně něco jiného. Root miluju dodnes, Torr bez Henycha stojí za vyliž prdel, ale to už je jiný příběh. Bylo to někdy brzy na jaře v roce 1997, když hráli v plzeňské Šeříkovce. Metly seděly v přilehlých hospodách a mnohé vzpomínaly. Na staré dobré časy. Asi jako my dneska, když se sejdeme. Seděli jsme s mojí ženou v jedné takové hospůdce, srkali pivo a spíše poslouchali. Byla to totiž nepřetržitá smršť různých vtípků, zážitků. Měl jsem hodně podobné. Znáte to, ona ho měla ráda, on měl raději metal, pak začal hrát na kytaru a ona ho měla zase ráda. V každém příběhu se někdo ožral a tak metalisti vypadali jako děsný hovada. Což jsme tedy byli, ale zase jsme srali na politiku a zajímal nás převážně hluk, pivo a ženský. Možná to zní přízemně, ale věřte tomu, že není. Lepší lidi jsem v jiném uskupení nepotkal. Tedy tenkrát. Dnes už je taky všechno jinak. Lidi nepijou, všechno pořád řeší.
Ale bych nepůsobil jako starý škarohlíd. Časy se mění a dole pod pódiem lze stále nalézt pravé srdcaře. Stačí jen naslouchat. Bylo tomu tak vždycky. Někdo uměl vyprávět a jiný přebíral jeho zážitky a říkal je jako svoje. Kolikrát se jenom dostal ke mě můj vlastní příběh? Nepočítaně! A to jsem plzeňskou scénu víceméně neznal, pohyboval jsem se převážně v Praze, Liberci a Jablonci. Ale když už jsem zašel, tak to stálo zato. Jako třeba dneska. Někteří naši kolegové jsou tak ožralí, že sotva dojdou do Šeříkovky. Pokud jste tam byli před rekontrukcí, býval to klasický kulturák. Ale bylo možné tam spatřit světové metalové legendy. Dnes nám ale hráli našinci. To vylezli z děr i ti, kteří normálně nikam moc nechodili. Nebyl internet, tak se chodilo chlastat a vůbec žít. O prosklené dveře stojí opřený takový vysoký hubený kluk a mezi jednotlivými šavlemi se neskutečně směje. Odplivne si, utře do křiváku a jde dovnitř.
Jdeme do fronty na pivo, zdravíme se s ostatními. Jak říkám, moc fanoušků tu neznám, žil jsem ve své vysokoškolské bublině, ale přeci jen - sem tam mě někdo poznal. Kýveme na pozdrav a dokonce je tu partička holek z peďáku. Moc si je nepamatuji, ale byly to vskutku pěkné čertice. A protože znají blondýnku, tak se dáme do řeči. Vypnu se jako páv, až se mi moje holka chvílemi směje. Ty se nějak čepejříš? Ale to víš, dělá mi tahle milá společnost dobře. Hrají jako první. Fata Morgána, moje noční můra. Už jsem je několikrát viděl a musím říct, že je to něco děsivýho. Některé české kulty zkrátka nikdy nepochopím. Dobře, v určité době bylo vtipné a děsně rebelské vytáhnout rakve a panenky od krve, ale doba se kolem rychle měnila. Co bylo dobré před dvěma lety, je dnes na hranici trapnosti. Navíc ty texty, bože. Jdeme radši na cigáro. Já a šest holek. To jde, ne? Kolem se ihned začnou prsit pupíci. Ale v dobrém, tak je docela sranda.
Jdu pro pivo a koupím všem. Pokec, spousta nových kamarádek, to nemůže nikdy škodit. Já jsem já a ty? Představujeme se, dáváme si pusinky a překonávám se. Takhle vtipnej normálně nebýváš, šťouchne mě moje milá a dělá mi to šíleně dobře, protože mě má ráda a dává to najevo i tímhle způsobem. Hrají Torr, zahlásí někdo a protože máme přesně takovou tu krásnou hladinku v krvi, jde se na to. Paříme, házíme vlasama, jsme mladí a připadám si jako na nějakém starém pohanském rituálu. Holky jsou totiž fakt kočky a vyfikly se. Obejmu svoji ženu a v předklonu si málem vykroutíme hlavu. Usmívám se. Pro tohle jsem vždycky míval metal rád. Křičíme texty, které umíme samozřejmě nazpaměť. Tahle smečka bývala světovou a nikdo mi to nevymluví. Dodnes se mě na ní kolegové ze zahraničí ptají. Některá alba jsou opravdu kultovní. Stejně jako ta od Root, kteří hrají za chvilku. Jenom vyčůrat, pro pivo, rozesmát se na celé kolo a je to tu znovu.
Další rotyka. Bolí mě nohy, záda, za krkem, ale nedám se. Navíc jsou tu holky, to bych nebyl pak za hrdinu. Svléknu se do půl těla. Normálně to nedělám, ale tady musím. Klekám si a zvedám ženu nad hlavu. Kotel se vaří a je v něm frustrace, vztek, rouhání, rebelie, adrenalin. Od každého něco. Metal možná už nehýbal celým světem, zájem o něj pomalu upadal, ale lidé pořád na koncerty chodili. Bavilo je se setkávat, podpořit kapely. Ale nikdo to nevnímal jako nějakou povinnost, ale spíše jako normální stav. Byl to náš svět. Někdo třeba nemohl nebo nechtěl chodit v civilu v metalovém, ale tady měl tričko každý. Vždycky pro mě bylo výrazem úcty ke kapelám, které mám rád. Rooti jsou v nejlepším, když mě někdo omylem kopne do kolena. Padám na zem a na mě moje žena. Zadkem přímo do obličeje. Moc dobře vím, že v některých kruzích to bývá velmi oblíbená sexuální praktika, ale já se fakt dusím. Sleze ze mě a směje se. Pomalu se zvednu a podlomí se mi noha. Musím jít stranou. Dívám se na holky, jak hází vlasama, na jejich zadky a sleduji světlo, které vytváří spolu se stíny nádherné obrazce. Je to jako sen. Sen opravdového metalisty.
Dopijeme, zajdeme ke stánku pozdravit muzikanty a poděkovat. Koupit si CD a někdo i triko. Moje budoucí žena, která miluje Root taky, na mě kouká smutným pohledem. Ano, zaplatím za jedno tričko. Líbá mě z radosti. Spolu s Moonspell a Paradise Lost jsou to asi naše (společné) nejoblíbenější kapely. Tedy pokud nebudu jmenovat Motorhead, tam je to snad povinnost. Dáme ještě jedno, protože správní obchodníci kšefty zapíjejí a vezmeme si každý jeden kelímkáč do ruky s sebou. Jdeme ze Slovan do města. Dneska bude dlouhá noc. Křičíme z kandelábrů texty kapel. Řveme jak tuři. Jako hooligans a všechno se děsně rozléhá, protože holky z peďáku mají vysoké ječáky. Pařím na imaginární kytaru na náměstí, chodíme okolo kostela a děláme, že jsme na nějaké okultní mši. Kdyby nás někdo viděl, myslel by si, že jsme buď blázni nebo už dopředu víme, že Satan je tu mezi námi každou chvíli. Jsem opilej a klepu na vrata od kostela. Chci jít močit do svěcené vody. Inu co.
Manželka se mi hrozně směje, je taky hodně pod vlivem, tak je jak divoženka. Chci bejt váš guru! Jasně voleeee, budeš, počkej, jen se dojdu vychcat, pronese jedna jinak opravdu vzdělaná a slušní dívka. Pak si svlékne tričko a její bílé prsy se komíhají do stran. Chci být obětována, zaječí přesně ve chvíli, kdy kolem projede hlídka policie. Vidím, jak se policajt v okénku děsně směje. Dokonce nám zamává. Hodím na děvče křiváka a snažíme se jí odvést na kolej. Moc nám to nejde, je divoká. A říká nám věci, které ani nepotřebujeme vědět. Nechce jít dál, dokud ji neslíbím, že ji budu souložit. Moje dívka řekne:" Hergot, tak už ji to slib nebo se nehneme". Je jí totiž zima. Pak už pochoduje jako panenka na klíček. A vesele si zpívá, že dnes bude šukat. Opakuje to, jako to dělají lidé, kteří se sprostými slovy vzrušují. Mám trošku strach, ale taky vím, že je namol.
Pomalu, ale opravdu velmi pomalu a s několika močeními a šavlemi na trávnících a rozích, dojdeme na kolej. Vrátný je jak doga, takže cajk. Uložíme holky a musí nám slíbit, že se o naši hvězdu postarají. Dostanu tisíc hubiček a pak už se jenom spolu sprchujeme. Usnu jako jezulátko a prý se usmívám. Jen někdy k ránu vyskočí manželka z postele a zařve. Leknu se a vyskočím do obranného postoje. Naše milá dívka je pořád pod vlivem a dožaduje se našeho slibu. Ty si nezamkl? Omluvím se a vezmu děvče kolem ramen. Hele, uděláme to u vás na pokoji jo. Jasně, jde se šukat, křičí na chodbě. Zavedu ji k ní a ona mě chce líbat. Řeknu počkej a že jdu jako do koupelny. Když se vrátím a fakt nevím, co s ní budu dělat, tak je mi nebe nebo peklo milostivo. Dáma spí jako prasátko a chrápe, až se dlaždičky třepou. Usměju se a vrátím se k mé milé. Hele, to si mi jako věřila? Podívá se mi do očí a řekne mi, že kdyby mi nevěřila, tak se mnou není.
Tolik tedy jedna z mnohých exkurzí do českého black metalového podzemí. Měl jsem rád i Maniac Butcher, těch kapel bylo určitě víc, ale Torr a Root jsem měl rád asi nejdéle. U Root mi to zůstalo a na Torr už by mě asi nikdo dobrovolně nedostal. Zrovna si procházím jejich diskografie a musím říct, že to bylo krásné. Jak říkám, zase tolik moc české kapely neposlouchám, ale k těmhle kultům se rád občas vracím.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):