Příběh tří stý devadesátý osmý - Punkový měsíc
Je vám doufám jasné, že šel metal trošku stranou. Nebo lépe, poslouchal jsem jej pořád, stále jsem kupoval časopis Spark a chodil hledat nové desky do Music Records. Je ale pravda, že jsem trošku polevil. Raději jsme s manželkou vyrazili někam do lesů, na dlouhé výlety a tak jsem sice scénu sledoval, ale už ne tak bedlivě. Ale zase jsem se dostal k více knihám a jiným odrůdám hudby. Punk jsem míval vždycky rád, dostával se ke mě tak nějak přirozeně. Někde jsem u někoho něco zaslechl, líbilo se mi to a tak jsem si zkopíroval. Kazety pomalu vytlačovaly vypalovačky. Kluci z FAV měli počítač skoro každý a tak nebyl problém. Dobré bylo, že se na kolejích neposlouchala žádná intoušská muzika, ale pořádný nářezy. Doba tomu přála. Jak to nemělo kytary, tak to nikoho nebavilo. Pár techno a house maniaků jsme označili za vidláky a bylo vymalováno a klid. Stačilo si z nich chvilku dělat srandu nebo natočit repráky správným směrem.
Metal nebyl zrovna na vzestupu, ale bylo možno poznat na večírcích děvčata, která si ráda barvila hlavu, měla ve vlasech různé rozcuchy a trička posetá Áčky v kroužku. Ke studentkám anarchie patří, každý se tak nějak hledá a tehdejší Plzeň měla výhodu v tom, že zde bývalo spousta dobrých klubů. Moje milá vyrazila na stáž do Regensburgu a já osiřel. A co dělá mladý muž, když je sám. Kalí, přátelé, kalí jako o život. Bylo mi smutno a tělo si žádalo své. Potkal jsem ji v baru a netušil jsem, že jsme se spolu už několikrát bavili. Říkejme jí třeba Marie. Holka ze severu, z chudé rodiny, co se snažila svoji krásu ukrýt pod nános černých šminek. Ty si ten kluk od prsatý blondýny, oslovila mě sama. Trošku jsem se lekl, nebývalo to zrovna zvykem. Líbila se mi a já jí taky. Samozřejmě k ničemu nikdy nedošlo, ale takhle po šestém pivu mi vrtalo vždycky hlavou, jestli nejsem blbej. Pozvala mě na koncert Pod Lampu.
Zaťukala zrovna v momentě, když jsem lezl ze sprchy. Sundala si ihned triko a že prý potřebuje taky. Ty mě svádíš? Co myslíš? Utekl jsem do pokoje. Vylezla za chvilku. Sousedky na mě koukaly jak na vyvrhele. Ale šel jsem. Stejně bych se jinak nudil. Prolezl jsem do druhého semestru a měl jsem všechno tak nějak na háku. Měla starého walkmana, žvýkala jako kravka a poslouchala TOY DOLLS. Dala mi jedno sluchátko v hospodě U Ševců a bylo na ní něco, co se mi na holkách vždycky líbilo. Taková trošku drzost, ale roztomilá, nic sprostého. Vím, že v náručí, ve kterém mohla skončit, to byla malá smutná holka, ale navenek působila děsně sebevědomě. Byla moc chytrá a divoká. Ideální kombinace pro někoho jako jsem já. Jenže jsem už nemohl, zakázal jsem si to sám. Na co vlastně jdeme? Uvidíš, nech se překvapit. Usmívala se a každým dalším pivem jsem přemýšlel, jaké by to s ní mohlo být. Fantazie, ta stará děvka, pracovala na plné obrátky. Nechal jsem ji, aby mluvila sama o sobě.
Rozvedená rodina, zavřený důl někde u Mostu. Máma ale nechtěla zůstat sama. Takže několik otčímů, kteří mohli s klidem soutěžit o největšího debila roku. Všichni. Chodila raději ven a našla svoji partu. Měla štěstí, jako já. Pilo se pivo, nešlehalo se nic do žíly a největším zážitkem byl zevling a koncerty. Pár kluků měla, ale znáte to. Tenkrát nebylo tolik zvykem, aby lidé byli sami. Měli jsme puzení, které nás vyhánělo ven. Zajímavé je, že když jsem pak o všem své milé blondýnce vyprávěl, vůbec nic mi nevyčetla. Jen se zeptala, jestli jsem s ní spal. Moc dobře věděla, že neumím lhát a pak na mě vlítla, jako hladová šelma. Několik dlouhých dní odříkání nám dalo oběma zabrat. Pro mě to byla vlastně taková zkouška. Ale zpět k Marušce. Ta je ve svém živlu. Stojíme před klubem a pokuřujeme. Jak je dívkou, tak se s ní samozřejmě chce každej kamarádit. Kokrhele se kolem komíhají jako opravdoví kohouti. Ona je ale odpálkuje. Vypadá to, že má oči jenom pro mě. Ptám se jí proč, moc dobře přece víš, že s tebou nic mít nemůžu. Jen se smutně podívá (to odhalí svoje pravé já) a řekne mi, že jí to takhle stačí.
Hraje tu Požár mlýna, který kupodivu vůbec neznám. Pankáčů jsem viděl už spoustu, měl jsem mezi nimi hodně kamarádů jak díky Vencovi, tak díky vzájemné symbióze mezi punkery a metalisty. Alespoň u nás v Boleslavi, v Liberci a teď v Plzni tomu tak vždycky bylo. Ona se i ta hudba mnohdy prolínala, každý nebyl jen striktně zaměřený jako dnes. Bylo to víc na pohodu, žádný stresy, šlo hlavně o to se setkávat, každej sral na fotky, pomluvy a různý řeči. Prostě se řeklo, jdeš? A pokud si měl čas, tak si zvedl zadek a dělal rotyku. Zajímavé je, že tohle sdílím (kurva to už je tak zprofanovaný slovo) opravdu jen se starší generací. I po letech, často se k tomu vracíme. Bylo to naše mládí. Ale pozor, žádná glorifikace. Chtěl bych vás vidět, jak dostanete do držky od skínů, pak od policajtů a nakonec doma od fotra. Nebylo žádný dovolání. Nikoho jste nezajímali. Zrovna kecáme s jednou partičkou, ve který jsou už starší punx.
Vyprávějí, dělá jim dobře, jako mě dnes, že mohou mluvit o starých dobrých časech. Hltáme jejich slova, protože je psal život a ne nějakej idealistickej intelektuál, kterej všechno někde zaslechl v hospodě. Sám se nikdy neožral, nikdy nemusel druhej den na šichtu, nikdy ho neseřval šéf, že dneska nestíhá. Se žaludkem na vodě, se střevama v ohni. V hubě polepšovna, rum a prsty vám voní po včerejší holce. Vždycky mě fascinuje, jak si každej devadesátky maluje, jak o nich vypráví a často přebírá řeči jiných. Hovno, kamaráde, zazněl první song a dnešní generace vyrostlá na řepě, cereáliích a cuketě by byla hodně pohoršena, že jsme měli v hospodě kolena z prasat a v mosh-pitu si lidi normálně dávají pěstí do břicha, do tlam a ještě se tomu smějí. Byli jsme děsně vostrý a já nechtěl udělat metalákům vostudu. Uměl jsem se točit. Pohyboval jsem se jako divočák v poli. To víte, mladej kluk, co měl rád adrenalin. Já nemusel skákat padákem, mě stačil koncert.
Ale zase pozor, když se hráli Halušky z chlastu a halekal celej sál, tak dosáhl mlýn pod pódiem vrcholu. Nikdy nikdo nenechal nikoho padnout na zem a že by se na něj šlapalo, to vůbec ne. Automaticky se padlí zvedali, pokud to tedy nebyli skinheads, ty neměli pankáči rádi. Nějaké to dupnutí na hlavu, sem tam naražený zebra. Někomu z venku to musí připomínat válku. Ale není tomu tak, tak devadesát procent se směje od ucha k uchu, tlemí se, řve a je spokojená. Najdou se frustráti, co nemají rádi ženský. Ti pak dostávají normálně do držky, jsou vyhazováni. Jsme jako nějakej kmen, kterej pořádá pradávnej rituál. Požár mlýna je ihned mojí oblíbenou kapelou, kupuju všechny nosiče, co je mají a Maruška mě chce líbat na chodbě. Tiskne se ke mě a mám fakt hodně co dělat, abych to vydržel. Je fakt sexy, ale mě se promítne před oči blondýnka a moc dobře vím, že bych všechno překazil a posral. Připadám si jako nějakej mnich, co ho zavřeli za trest s jeptiškama na noc do jedný cely. Prosím, ne, říkám jak stará panna a omluvně uteču před klub. Kouřím a jsem sám.
Koukám na ten punkovej měsíc a přemýšlím. Co teď? Čeká se ode mě divoká noc. Po tomhle jsem přeci jako mladej kluk toužil. Klátit a jenom klátit. Nojo, ale už mi bylo dvacet a pokouším se být také zodpovědný. Otočím se a vidím její oči. Ještě hraje jedna kapela. Už si nepamatuji jaká, protože jsme ji prokecali venku. Snažil jsem se všechno vysvětlit. Dobře, řekne nakonec, chápu tě. Budu holt zase sama, ve studeném pokoji, pustím si Toy Dolls a udělám si to. Trošku mě překvapí její otevřenost, ale byla to drsná dívka ze severu. Půjdeme domů? Zeptám se a ona řekne počkej. Vyleze za chvilku z klubu a drží v ruce lahev tequilly. Vypiješ to se mnou, musím se opít, když už nic jiného. Takže nebudu nevěrný, ale budu mít delirium tremens. To by šlo. Dojdeme na kolej, k ní na cimru a pořád se díváme na ten velkej usměvavej měsíc. Už by mělo být jaro, ale pořád je zima. Řekne mi to, ale nechci ji obejmout, zase tolik si nevěřím.
Pije hrozně rychle a když je ve stavu, kdy má povídavou, tak mi o sobě řekne všechno. Jeden lidský život, který by vydal jako u každého na knihu. Holky těžký to maj, jenže ona si nestěžuje. Bojuje. Říkám jí klasický řeči o tom, že najde určitě jednou toho pravýho a že může být ráda, že mě má blondýna, protože já nejsem žádná výhra. Povídáme si a vím, že až odér chlastu pomine, tak se maximálně pozdravíme a usmějeme se na sebe. Večer je divně kouzelnej. Nechceš se na mě jenom dívat? Že bys mě třeba jenom držel za ruce? Bože, ty to vidíš! Málem mi rupne v kouli, jak se trefně říká. Raději přidám THE EXPLOITED a křičím fuck you. Tančím na posteli, přidá se a jde z ní obrovská síla. Raději mi pověz, co posloucháš. Chytne se ihned a až do rána je muzika víc než sex, než bohapustý šukání. Jsem tomu rád, protože bych se pak nemohl na blondýnku ani podívat. Být to před pár měsíci, tak už máme za sebou (vzhledem k chlastu) možná i druhé číslo. Ale co, možná jsem jen blbej a ovlivněnej výchovou a knížkama. Ona je totiž nevěra hlavně o zradě. Šlus.
Probudím se a ona má na sobě jenom kalhotky. Podívám se na ní, to zase jo, protože je moc hezká. Kdyby se upravila podle módy, mohla rovnou na molo jako modelka. Místo toho má někde v hlavě nějakej blok, kterej jí bude ještě dlouhý roky bránit být šťastná. Dojdu si na záchod, přikryji její nahotu, jako malé dítě. Něco zamumlá, zakňourá a tím končí naše setkání. Jdu k sobě, sousedky se ihned seběhnou a cože to jako dělám. Vysvětluji, i když bych nemusel, ale na jejich názoru mi fakt záleží. Marie? To je ta divná, ta pankačka? Holky, co blbnete, nemůžete každýho soudit podle prvního dojmu. Někdo se taky třeba stydí, nebo to neměl lehký. Zrovna vám bych to snad ani nemusel vyprávět. Řeknou dobrá a jdu si pustit Požár mlýna. Jen tak lehce, jako kulisu. Mám hlad, ale to nevadí, nejdůležitější je, že jsem viděl punkový měsíc.
Píše se rok 2022 a jedu zrovna na koncert do Prahy. Proti mě si sedne dáma, jak vystřižená z módního časopisu. Sebejistá, nádherná. Normálně se snažím necivět, ale tentokrát musím. Pochopí, že se mi líbí, ale vypadá to, že jí to není nepříjemné. Naopak, někde u Rokycan se mě zeptá, jestli nejsem Jakub. Secvakne mi to. Marie? Co děláš, jak se máš...Kecáme až na Smíchov, kde se v metru rozejdeme. Stačíme si říct tolik krásných věcí, tolik vzpomínek. Jsme oba ze staré školy. Nevyměníme si telefony, ani si nedáme lajk. Normálně se políbíme a řekneme, tak zase někdy. A pak že je punk mrtvej. Není vy volové, ona totiž tahle dámička na svoje kořeny nezapomněla. Neměla na hlavě rozcuch, ani áčko v kroužku na tričku. Měla hudbu v srdci. To je totiž nejvíc, to vám nikdo nevezme. Takže volové, buďte jako Marie. Děkuji za pozornost.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
