Příběh čtyř stý první - Dokonalý svět?
Už jsem si také mohl zvyknout. Jenže to nešlo. Pokaždé, když jsem se vrátil z Boleslavi a zažil svého opilého otce, bylo mi několik dní divně. Chtěl jsem být jenom sám, maximálně jsem k sobě pustil blondýnku. Muselo to se mnou být hrozné. Možná to bylo deprese, nevím, tenkrát to nikdo neřešil. Říkali jsme tomu smutek nebo divný stavy. Dokázal jsem poslouchat jenom doom metal a číst Ladislava Klímu a Václava Hraběho. Mí skvělí kamarádi se mě snažili rozveselit, ale moc jim to nešlo. Stále dokola se mi vracely obrazy z domova. Pokaždé, když jsem zažíval něco hezkého, jako třeba teď nový krásný vztah, tak mě to stáhne dolů, do temnoty. Těžko se to popisuje lidem, kteří něco podobného nezažili. Chtěl jsem psát o veselých věcech, které jsme s mojí budoucí ženou zažívali, ale tenhle příběh si nemůžu odpustit. Nejde to. Protože se až příliš zaryl do mé hlavy. Bylo to pro mě tenkrát tak silné, že to musí ven.
Byla mlha, zima se stále nechtěla pustit ulic. I přesto jsme zavedli systém procházek a výletů. Chodili jsme vždycky hrozně rádi. Sami dva, objevovali jsme spolu nepřebernou paletu míst. Tulili se v chladných vlacích. Hlavně, že jsme byli spolu. Tentokrát jsem jí ale musel říct, aby za roh nechodila. Šli jsme jen tak, brzy ráno na obvyklý špacír. Snažila se mě rozesmát. Nechtěl jsem, aby to viděla. Měl jsem sám co dělat, abych to ustál. Běž a zavolej policii a záchranku. Co se stalo, divila se, ale já stál jako opařený. Na tohle nešlo nic říct. Šel jsem blíž a krve by se do mě nedořezal. Proboha, panebože, kurva, kurva, do prdele. Houpal se v mírném větru. S vyplazeným jazykem a špinavý od výkalů. Ne! To je hrozný, vždyť ho známe. Jasně. Pak už si toho moc nepamatuju. Připadal jsem si jako ve zlém snu. Blondýnka došla na vrátnici do Škodovky. Nejdřív přijeli hasiči, odřízli jej. Pak sanitka a nakonec policie. Kolem postávali lidé a mě bylo úplně jedno, že sedím na studeném betonu. Někdo se mě na něco ptal a já odpovídal jako robot. Pak jsem se pozvracel a pořád dokola se omlouval.
Když bylo po všem, šli jsme pomalu na kolej. Osprchoval jsem se, vím, že byla neděle. Spousta lidí ještě spala a hodně jich tady ani nebylo. Nedovedl jsem pochopit, jak mohl něco takového udělat. Říkejme mu třeba František. Byl z Prahy a měl úplně všechno. Otce podnikatele ve stavebnictví. Auto, spoustu peněz a lehkou aroganci v ústech. Mohl z něj být manager a srát jednou všechny lidi v práci. Místo toho se zhoupl na větvi a zhasl svůj život. Pro mě to bylo, a nerad bych se rouhal, paradoxně malým vysvobozením z těžkých myšlenek. Nechápal jsem to. Nikdo to nechápal. Na rozdíl od nás ostatních mu to šlo i ve škole. Byl chytrý, ale sociálně plochý. Tak to o něm někdo někdy pronesl. Asi to byla i ona, kterou chtěl. Nevím, jestli ji dovedl milovat, podle mě ne. Protože patřil k typům, kteří mají rádi jenom sami sebe, ale to už se nikdy nedovíme.
Neděle byla šílená. Pořád se mi vracel obrázek houpajícího se těla. Pokaždé jsem se otřásl zimou. Padl na mě smutek a museli jsme do baru. Bylo tam ticho, zasáhlo to všechny. Dal jsem si rum, pak pivo. Celou dobu mě držela za ruku. Seděli jsme celý den, povídali si a já si uvědomil, že na tom nejsem úplně špatně. Můj svět možná nebyl úplně dokonalý, jako ten jeho. Jenže on věřil jen v pozlátko, prachy a myslel si, že je to všechno. Já měl spoustu kamarádů, hodnou mámu, skvělou babičku a tetičky. A hlavně blondýnku. S tou mi bylo velmi dobře. Hodně jsme se nasmáli, sedli si ale i v obyčejných věcech. Hledali se, až se našli. Myslím, že to tak nějak bylo, je a bude. Věřím tomu. Už jsme byli trošku opití, když přijela ona. Ta, kvůli které se oběsil. Sedla si k nám, skleslá a zničená. Nechápala to. Mluvila s námi, potřebovala to. Nikdy mu nedával naději, vlastně mu jen několikrát řekla, že si s ním nevyjde. Nebyl na to zvyklý. Byl vychovaný tak, že může všechno. Chyběla mu pokora.
Druhý den ráno jsem do školy nešel. Nemohl jsem. Jednak jsem se potřeboval konečně vyspat a taky jsem se musel jít šokovaný projít. Tentokrát sám. Aby toho nebylo málo, potkal jsem ráno jeho rodiče. Máma vůbec nebrečela, měla tvrdý výraz ve tváři. Otec nadával. Že je to slabej debil, jak jim mohl udělat takovou ostudu. Žádná empatie, žádnej smutek. Nic. Jen prázdnota. Uvědomil jsem si, že se oběsil hlavně kvůli tomu, že neměl nikoho, koho by mohl obejmout. Kdo by objal jeho. Byl z nich cítit chlad. Stál jsem na cigáru a paninka si zapálila se mnou. Vyjádřil jsem účast a soustrast. Podívala se na mě a vyfoukla mi do obličeje kouř. Nic. Absolutně nic necítila. Pochopil jsem to. Tak tohle byl ten jejich krásnej dokonalej svět. Peníze, baráky, auta. Zlatý prsteny, ale jinak totální prázdnota. Šel jsem ženě naproti a pozval ji na utopence. Za pár korun. Dívám se na ní a najednou mi to nedá a začnu ji objímat. Nech toho, rozmačkáš mě. Vyprávím jí všechno a pak mi navrhne, abychom se šli projít. Touláme se ulicemi, jen tak bez cíle. Protože se máme rádi.
V úterý zavolám mámě, zeptám se na celou rodinu. Z jejích slov cítím laskavost, ale i smutek. Kvůli otci. Povídáme si, než mi dojde kredit na kartě. Napíšu dopis babičce. Pak i tetičkám. Jsem rozjitřenej, ale houpající tělo pomalu mizí. Paměť má jednu úžasnou schopnost. Postupně vytěsňuje to zlé. Jasně, otec se už asi vždycky bude chovat jako hovado. Asi nikdy nebudu děsně bohatej, protože nemám žaludek na to bejt sviňák. Chci jen žít. Normálně a obyčejně, slušně. S mojí milou. Mám se vlastně moc dobře. Peníze si vždycky nějak vydělám a jsou i důležitější věci. Byl to vlastně šílený paradox. Musel jsem zažít šok, hnusný a ještě hnusnější zážitek, abych si uvědomil, co je v životě důležité. Spojilo nás to s manželkou ještě víc. Náš vztah byl každým dalším zážitkem silnější a pevnější. Super bylo, že těch špatných bylo málo. A když už nastaly, tak jsme se obejmuli.
Na pohřeb nejdeme, vlastně jsme ho zase tolik neznali. Ale s jeho dívkou chodíme do hospody poměrně často. Pořád dokola ji opakujeme, že si nemusí nic vyčítat. Je na ní ale vidět, že ji to stále vrtá hlavou. Každá sebevražda je hodně smutná, ale svým způsobem i hrozně sobecká. Ona se trápí víc, než jeho vlastní rodiče. Je to vlastně šílené, ale život už takový někdy bývá. Svět rozhodně není dokonalý. Ale můžete si ho takový udělat. Záleží jen, co od něj chcete. Mě třeba stačilo, že prolézám školou, nemusím na vojnu a můžu chodit na procházky. Jenom kolem škodovky jsme nešli už nikdy. Občas kolem jedu autem. A pokaždé si na tenhle příběh vzpomenu. A víte co, jdu si pustit něco dobrého. Sednu si do křesla, otevřu knížku. A když půjde kolem mě ve vytahaném svetru, tak ji plácnu po zadku. Jen tak, pro radost.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):