Příběh čtyř stý druhý - Večírek pro metalisty
Pořád jsme vymýšleli nějaké věci. Chtěli jsme se scházet a dělat lidem radost. Pravdou ale je, že metalista, takový ten opravdový a true, jsem byl široko daleko jediný. Všichni kolem poslouchali většinou rock, ale jen ten intelektuální nebo hrozně starý. Nicméně, někdo z nás, možná jsem to byl já, četl o čajích, které si dělávali naši rodiče. Měl jsem v zásobě pár příběhů od Sabatha, na kterého jsem poslední dobou zase hrozně moc vzpomínal. Stejně je to zvláštní, jak mě tenhle mánička srdcem i duší ovlivnil. V pohledu na svět rozhodně, v otevřenosti, v laskavosti. Kecali jsme o večírku zase pěkně dlouho, znáte to, to se sejde parta v hospodě a je schopná založit kapelu se jménem a naplánovanými koncerty, která nebude nikdy hrát a nikdy se ani nesejde. Nebo že se bude chodit tančit na plesy. Hergot, co já byl schopnej pod vlivem slíbit.
Michal měl ale jasný plán. Měl jsem přivézt z Boleslavi věž, on dodá větší repráky. Tenkrát byla taková doba, čím větší výkon, tím lépe. Na pokoje, v kterých jsme bydleli úplně zbytečné, ale teď se to hodilo. Holky připraví nějaké občerstvení, my poprosíme Jarina, aby koupil sud navíc. Zaplatíme ho a tím nalákáme lidi. Nápad zajisté dobrý, ale byli jsme samozřejmě naivní. Skoro měsíc jsem jezdil s krosnou plnou různých CD a kazet a po nocích jsme s jedním Favákem kopírovali o sto šest. Kopírování tenkrát zabíjelo ještě hudbu, ale nějak jsem nevěděl, jak sestavit playlisty. Dokonce jsem stával s mikrofonem před zrcadlem, moje blondýnka se mi děsně smála a dělal jsem, že jsem jako moderátor. Mluvíš hrozně potichu, řveš, ksichtíš se, měla spoustu připomínek, až jsem s tím chtěl seknout. Takže další hospoda, málem to celý padlo, ale nakonec mě přemluvili. No, potěš koště, říkal jsem si s každým blížícím se dnem. Jakože normálně trému nemívám, tentokrát jsem ji měl jak z praku.
Napsaný seznam toho, co kdo má udělat, jsem odškrtával den předem a zjišťoval, že spousta lidí jenom kecá. Pomoci jsem se moc nedočkal. Svoje věci jsem měl svědomitě v pořádku, ale ostatní na to házeli bobek. Zachvátila mě panika, dělat něco pro ostatní je vždycky řehole, a to ještě nebyly sociální sítě, jen se drbalo a většina pomluv se k vám nemělo jak dostat. Byl jsem vyplašený, nelibě nesl posměšné kecy od některých nepřejícníků. To byste se divili, jak někteří dokonce závidí, když utratíte peníze pro ostatní a snažíte se o něco milého. Chtěli jsme se jen sejít, měli jsme i vtipné plakáty. Pozvat kamarády a jejich kamarády, stmelit se, protože kluci z technických oborů byli spíš samotáři upoutaní u svých PC. Nerdi měli vylézt z děr. Seznámit se s holkama, pokecat, jen tak a poslechnout nějakou muziku. Inu, nějak nám nedošlo, že na kolejích jsou i právníci a ekonomové. Třeba moje milá musela od nějaký čůzy snést tolik blbých keců, že skoro brečela. Musel jsem ji jí poslat do prdele, na moji holku nebude nikdo drzý, rozumíš?
Je to vlastně vrchol naivity, myslet si, že budou studentíci na kolejích chtít trávit večer za zvuků SODOM, OBITUARY, PROTECTOR, VITAL REMAINS, POSSESSED a DEICIDE. Právě u těch za mnou přišel první člověk, abych to vypnul. Byl jsem v prdeli. Neměl jsem nic jiného, než metal. Našel jsem aspoň AC/DC a po chvilce zjišťoval, že alespoň pár lidí se uklidnilo, začínají se bavit. Jenže s tím nevydržíte dlouho. Žil jsem, asi jako každý metalista, ve své bublině, v hudbě, kterou miluju, ale kterou většinová společnost nemusí. Nějak mi nedocházelo, že poslouchám extrém. Měl jsem posunuté hranice. Chodil jsem okolo věže a přemýšlel, jak z toho ven. Nakonec mě zachránil Michal a jeden ajťák. Michal měl nahrané staré rockové klasiky, ti nikdy neurazí a ajťák přinesl kotoučák se starými písněmi Suchého a Šlitra. Seděl jsem v koutku, zvedal se jen, když se měnily písně, když bylo potřeba něco posunout nebo zapnout a bylo mi smutno. Metalisti asi vymřeli. Nejsou nebo jsou někde jinde.
Faktem bylo, že i spousta mých kamarádů, se kterými jsme na metalu vyrůstali, se změnila. Byla to pro ně hudba pro mladý, už v nich nebyla taková ta rebelie, vztek, který v sobě mají všichni puberťáci. Taky měli jiné starosti. Já pořád vyhledával novinky, četl časopisy, hltal každou informaci o svých oblíbencích. Objevoval jsem si ale i nové kapely, protože mě nebaví pořád dokola poslouchat jen to samé. To platí koneckonců dodnes a proto taky stále píšu recenze - doporučení. Navíc, povedlo se nám, že s námi bylo opravdu hodně holek. A ty se chtějí bavit, tančit. Vzteky jsem hodil svoje mixy do koše. A vyhlásil, že ať si každý přinese, co chce pustit. Což mělo tak obrovský úspěch, že se pilo, tančilo a pařilo až do rána. Naši rodiče by na nás byli hrdí. A nebo taky ne, známe všechno přeci jen podle jejich vyprávění a člověk si přirozeně vše přikrášluje. Taky nostalgie, to je pěkná svině. Pak už byli všichni tak ožralí, že vzala moje milá několik mých vypálených CD z koše a pustila je.
Bylo zajímavé, jak hudba na lidi působila. Některá děvčata se změnila v čarodějnice a skákala kolem jako na nějakém rituálu. Ty, které studovaly jazyky, řvaly texty o satanovi, o temnotě, o krutých vraždách. Emoce šly ven. Stál jsem jako opařený. Tohle jsem chtěl od začátku, šířit jako nějaký kněz slovo boží, slovo metal. Bylo mi dopřáno a bylo to super. Měl jsem v sobě hodně piv, ale chopil jsem se mikrofonu. Už jsem se nestyděl. Uváděl jsem songy, kapely, ke všemu měl pár drobných zajímavostí. Sem tam se ozval potlesk, někdy smích, když jsem řekl něco vtipného. Najednou nevadili ani DEICIDE. Pamatuji si, jak se taková drobná tichá blondýnka svlékla do půl těla. Měla malinká prsa, za která se styděla (několikrát mi to řekla), ale když cítila tu sílu hudby, tak ztratila zábrany. Pár kluků čumělo, ale já jím říkám, vy volové, tomu říkám ženská. Podívej, jak je divoká. Hýbala se jako lasička, svíjela se a nebýt zadaný, tak po ní skočím jako hladový vlk. A to jsem prosím, spíše vyznavač oblých tvarů. Sedl jsem si, díval se na lidi. Moje dívka mi seděla na klíně a taky se usmívala. Tak se ti to povedlo, řekla a já odpověděl, že to je práce nás všech. Ale ne, vždyť si nakonec všechno zorganizoval sám.
Druhý den ráno mě probudí trojice obrýlených studentek. Jsem polonahý a rozhicovaný z postele. Copak si přejete dámy. Mluví suše, úsečně a ne příliš srozumitelně. Pekelně mě bolí hlava a permoníci tepou jako o závod. Prosím, ještě jednou. Přišly si stěžovat, sepsaly petici, že prý hluk a nevyspaly se. Omluvím se s tím, že jsme měli všechno dovoleno. Přesto jsou přísné. Mezi řečí vyrozumím, že je nejvíc naštvalo, že jsme je nepozvali. Omluvím se ještě jednou a tak nějak nechápu, na plakátech bylo napsáno, že může přijít kdokoliv, kdo má rád dobrou hudbu a legraci. Slečny ale byly zblblý z nějakýho momentálně slavnýho americkýho seriálu a chtěly být pozvány osobně. Vyprskl jsem smíchy. Holky, co blbnete, na co si hrajete? Pak jsem si je představil, jak tančí do půl těla a odhazují svoje škrobené obličeje. Potřebovaly byste se uvolnit, doplním a řeknu, že mám něco na práci. Skočím na svoji budoucí ženu a jsem děsně rád, že jí mám, že je normální a v pohodě, že se tolik neprožívá.
Večírek pro metalisty měl přesně dvě další pokračování. Při posledním nějaký ajťák, nezvyklý na tolik rumu, piva a děvčat, zapálil záclony. Museli jsme za vrátným, který tam nebyl, místo něho tam seděla nějaká divná ženská, kupodivu i mladá, ale hrozně nepříjemná. Nedala se ukecat, nedalo se jí vysvětlit, že kluk kouřil poprvé a neuměl si zapálit. Nahlásila nás, sviňka jedna a zkazila nám radost. To bylo na jaře a myšlenky na podobné akce nás neopouštěly ještě nějaký čas. Je s tím děsný práce, ale pro tu radost, pro ty dívky bez prsou na parketu nahoře dvakrát bez, by to stálo za to. Když vám poděkuje pět lidí a zbytek je spokojen a nic neřekne, tak vás ani tolik neštve těch pár jedovatých. Ti se nikdy nedokáží bavit, hledají jen chyby a nikdy vás stejně neocení. Pro mě bylo ale asi nejdůležitější, že jsem studentíkům ukázal taky svoji muziku. Pár oveček se mi ozvalo a vydalo se na jedinou správnou cestu. A o to mi šlo především. Metal forever, přátelé!
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)