Příběh čtyř stý - Navštívit rodiče
Počítejte s tím, že pokud se odstěhujete z domova do jiného města, strávíte spoustu času na cestách. Zase mi připadalo, že žiju ve vlaku. Do Tábora, do Boleslavi a na chalupu do Jizerek, jsme jezdili z Plzně vlastně skoro pořád. Na koleji jsme trávili poměrně málo víkendů. Měl jsem navíc přes týden brigádu po večerech po škole, takže toho bylo fakt nad hlavu. A to jsem ještě nevěděl, že tenhle bláznivý kolotoč mě bude čekat ještě dvacet let. Volala v týdnu máma, že prý jsem nebyl dlouho doma. Ne že by se jí stýskalo, ale tetičky se ptaly. Jsem někdy možná až moc hodnej a snažím se zavděčit všem, alespoň tak to o mě říká moje žena, a tak jsem přislíbil jeden víkend doma v Boleslavi. Nechtělo se mi. Otec byl ve fázi těžkého alkoholika, nevyzpytatelný a dost agresivní. Zase mě začal bolet žaludek. Tak jsem si aspoň domluvil sraz s Vencou. Jen sami dva. Jako za starých časů. Rozloučím se se svoji milou a ona nechápe, že jsem smutný, když jedu do svého rodného města.
Věděla jen úryvky, to víte, že jsem se za některé věci styděl. Pokud je totiž nezažijete, tak je hrozně těžké je vysvětlit někomu, kdo nebyl přímo v tom. Vnitřnosti se mi sevřely přesně jako minule, v Praze na hlaváku. Přesednu na metro a jedu na Černý most. Usmívá se na mě nějaká slečna a tak se pokusím také, ale vůbec mi to nejde. Je šedivo, hnusně, depresivně. Člověk by měl zůstat v posteli s tím, koho má rád a popíjet pivko pod lampičkou, poslouchat hudbu a číst si. Hibernovat. Místo toho kolem mě sviští auta a sedím vzadu v autobuse. Proč jsou všichni tak veselí? Vždyť se mám dobře. Peníze ujdou, školou se sice protloukám, ale na vojnu nemusím, mám skvělou ženu, spoustu kamarádů, žiju. Až právě na tyhle děsivý chvíle, kdy se vracím tam, kde jsem kdysi jako dítě býval hrozně spokojený a veselý dítě, tam, kde se všechno posralo, kde otec všechno posral. Ale aspoň uvidím psa, utěšuju se. Ale moc to nepomáhá. Mámu potkám před vchodem. Pláče.
Co se děje? Místo odpovědi jen kývne hlavou. Motá se mi hlava, můžu si tisíckrát říkat, že už v tom nežiju, že už je všechno jen krásný, ale minulost vás vždycky dostihne, i když za ní nemůžete. Klepou se mi ruce, mě, totálnímu metalovýmu hovadu, se klepou fajfky jak ratlíkovi. Pes štěká a když vlezu dovnitř, tak na mě skočí. Ten se usmívá. Otec stojí vedle v pokoji a zrovna demoluje židli. Nikdo neví proč. Ještě před hodinkou prý ležel tradičně u televize a mlčel. To teď dělal pořád, buď mlčel a nebo zuřil. Chlast je hrozný svinstvo. Vydržel tak dlouho jen díky tomu, že měl zdravej kořínek z hor. Normálního člověka by takový množství alkoholu, který si dával každý den, zabilo o hodně dřív. Kurva, jsem v temnotě, vítej v Mordoru, mumlám si pro sebe a snažím se s mým kdysi tak pohodovým a hodným tátou prohodit pár slov. Jen vycení zuby a začne mlátit hlavou do zdi. Objeví se krev. Aspoň ho to uklidní. Není na tebe agresivní? Máma jen zavrtí hlavou. Problém má brácha. Ten si zkusil svoje. Možná proto skoro nemluví.
Jsem zpátky z normálního života. Od pohodových lidí. Jak já závidím svojí ženě její rodiče, kteří se pořád usmívají, navštěvují, žijou. Co bych dal za kousek klidu, alespoň chvilku. Nikdo z nás nikdy nepřišel na to, co se s otcem stalo. Asi mu to muselo dát hodně práce, ale ve Škodovce, kde pracoval, mu všechno procházelo. Byl považován za velmi vtipného chlápka, ženským se líbil, dokonce jsem jej s jednou za pár měsíců nachytal. Ale o tom možná jindy. Zavřu se do pokoje a vůbec si najednou nepřipadám, že mi je dvacet. Jsem malej kluk, co by potřeboval právě teď obejmout. Místo toho mi naběhne klasický reflex. Pokaždé, když mi bylo hnusně a bolelo mě srdce, tak pomohla muzika. Opráším starý kazety, vložím je do kazeťáku. Possessed, Sodom, Obituary, Protector. Polibte mi všichni prdel. Vohulím hudbu na hranu snesitelnosti. Metal má tu výhodu, že zbavuje tělo od frustrace a bolesti. Moc dobře vím, o čem píšu.
Pro mě to tak vlastně bylo vždycky. My jsme metalem nebo punkem žili. Hudba byla naší součástí. Museli jsme si ji vybojovat ve frontách na desky, na koncertech, na který jsme se táhli jako smrad. Zajímavé je, že jsme to takhle měli skoro všichni. Pozérů bylo poskrovnu a taky, bylo tak nějak jedno, jestli si heavíkář, thrasher nebo ultra death metalista. Nikdo to neřešil. Možná právě proto se mnou Venca na Debustrol šel. Klasika. Kulturák v Boleslavi, jako za starých časů. Jen už v hospodě jsou všichni mladší. V mým věku se spousta kámošů už usadila, zlenivěla. Pár se jich objevilo po letech, ale většinou už jen na chvilku. Tahám z Vency informace. Co holky? Ale dobrý. Rád bych je viděl, ale nepřijdou. Už jsou jinde. Mimo. Mají své životy, stejně jako já. Jedinej kdo přijde, tak jsou Tomáš a Buddha. Objímáme se. Tak jak se mají mé oblíbené buzničky?
Kluci vypráví, já moc ne, jen sem tam něco hezkého o své blondýnce, o našich cestách, ale pořád mám někde v hlavě obraz otce, jak mlátí hlavou do zdi. Co ti je? Ptají se mě všichni. Mám v sobě pátý pivo a nějakej rum, tak se jim svěřím. Komu taky jinému, že. Po chvilce mlčení přijdou slova útěchy. Stoupnu si a zařvu na celou hospodu - rumy sem! Abychom jenom nesmutnil, nechci, aby si mě takhle pamatovali a taky, stydím se. Ano, musím to napsat, stydím se za svého otce. Za jeho psycho teror. Dáme ještě jedno pivko a suneme se ke kulturáku. Tam už je kolem odžínováno. Pár lidí ještě poznám, prohodíme pár slov, ale už jich moc není. Připadám si najednou děsně starej, všechno tak rychle uteklo. Kecáme s Vencou na baru, sereme na nějaký debilní místní předkapely, co i z dálky tak tahají za uši, že se musíme smát. Parodujeme jejich české texty. Ale mladí se baví a zdá se, že se rodí nové kulty. Nějak jsme zestárli, co? Pronese Venca a připije na starý dobrý časy. Mě je dvacet, ty vole, já jsem mladej? Tlemíme se, vtipkujeme a jsem hrozně rád, že ho vidím.
Konečně někdo, kdo neřeší jen sám sebe. Je šťastný. Bejvalej feťák, co nalezl tu pravou. Zklidnil se, stejně si myslím, že šel touhle cestou jenom proto, aby si vážil obyčejných věcí. Řeknu mu to a on kýve nadšeně pravdu. Kurva, jo, kurva, máš pravdu. Moje slovenská dívka bude mojí ženou a chci s ní mít spoustu dětí. V Jablonci je fajn. A co ty? Prozradím, že jsem taky našel. Je to takový krásný, jak se kolem vznáší pach piva, potu a v pozadí zní živý metal. Dvě rozervaný duše, dva bojovníci u jednoho stolu. Jsem na něj děsně hrdej. Je jedním z mých posledních opravdových kámošů ze starých časů. Kluk, se kterým jsme toho tolik prožili. Usmívá se a já mu to hrozně přeju. Když se vrátí z hajzlu, zrovna sálem zní..Tak se všichni userte. Jen kývne hlavou a nemusí nic říkat, protože jsme propojení. Zvednu se a skočíme rovnou do davu. Ukážeme vám, jak se pořádně pařilo. Rozpustím si vlasy a řvu notoricky známé texty. Neexistuje svět kolem mě. Jsem jen já, Venca, divoký dav a hudba. Děláme hrozný kraviny a jsem rád, že nejsem doma, že se nedívám do očí otci.
Kecáme cestou domů. Kouříme mezi kandelábry. Probíráme holky, kecáme o životě. Kouříme pod lampami, couráme se po asfaltu, po betonu a nechce se nám spát. Ulehnu a dívám se ještě dlouho do stropu. Rád jsem tě viděl, kámo. Někdy mi v tý velký Plzni chybíš. Potřeboval bych tě tam. Usnu a probudím se za pár hodin. Máma se usmívá. U snídaně se probírá, kam bychom mohli jako spokojená rodinka vyrazit. Opakuje se to pokaždé. Hrajeme si na normální život, pokud je na tom otec v rámci možností dobře. Iluze na mě ale tentokrát nefunguje. Jednak je mi trošku blbě, jsem utahanej a taky jsem už si zvykl na opravdu normální lidi. Všichni se na mě dívají děsně přísně. Protože se netvářím nadšeně. Psycho jako blázen, ale já nemůžu. Fakt ne. Řeknu jenom prostou, na kost ohlodanou pravdu. Že s ním nikam nepojedu. Protože je alkoholik. Chvilku je ticho a pak mě máma velice důrazně upozorní, že jsem na škole i díky nim. A že se mám podle toho chovat. Zvednu se, jdu na záchod a když vylezu, tak potkám v chodbě otce. Nikdo jiný nás nevidí, tak na mě vycení zuby, řekne mi, že jsem svině a když chci jít pryč, tak mě zezadu kopne do zad. Prolomím se a jsem zase tak ponížený, jako už dávno ne.
V tichosti se sbalím a jdu na stopa. Brečím na dálnici, popotahuju v metru i na Zličíně, kde také stojím a mávám rukou. Vezou mě samí veselí řidiči, co si chtějí povídat. Podle mého je zrovna tohle důvod, proč někteří staví stopařům. Chtějí si povídat. Jenže já jsem v prdeli a nejsem vůbec vtipnej. Nejde mi to. Taky kvůli tomu jedu do Plzně na třikrát. Poslední mě vysadí na obchvatu, jaký to rozdíl oproti jiným, co mě ještě nedávno dovezli až před kolej. Jen tak, protože se mnou byla sranda. Jdu pěšky, je mi za těžko vůbec zvedat nohy. Bolí mě všechno a když se konečně dovleču na kolej, mám pocit, že jsem umřel, že zase něco ve mě chcíplo a už se nikdy neobjeví. Prázdnota, vrátilo se mi všechno špatné. Blondýnka si myslí, že mi někdo umřel. Vlastně ano, se svým otcem už nechci mít nikdy nic společného. Obejme mě, je citlivá, povídáme se. Řeknu jí konečně úplně všechno. Pohladí mě a pustí nějakou moji muziku. Najednou je mi dobře. Pomalu, polehounku se uklidňuju. Její hlas mě doslova hypnotizuje. Uvědomím si, jaký je to krásný, když už nejsem sám. Mám někoho, komu na mě záleží. Ztratíme se jeden v druhém a když je po všem, tak začnu raději mluvit o Vencovi. Chci totiž, aby se usmívala. Její úsměv totiž miluji nadevše.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):