Příběh tří stý devadesátý pátý - Na lovu
Trvalo několik měsíců, než jsme se dostali na chalupu. Moje brigáda, návštěvy rodičů, tohle všechno nás zaměstnávalo. Připadalo mi, že trávíme veškerý volný čas na cestách. Bágly na zádech, na sever a nebo na jih, tahal jsem s sebou věci na sebe i na sport. Běhával jsem po nocích, jezdil na kole, pořád se udržoval ve formě v karate a hlavně jsem plaval. Tichý svět pod vodou miluju celý život, stejně jako procházky a výlety v lesích. Moje žena je na tom stejně jako já a tak jsme na chalupě v pátek večer ještě stihli hospodu v Parkhotelu. Měli tam slezinu myslivci. Všichni znávali mého dědu, lesníka s velkým srdcem. On mě naučil chodit na čekanou i na šoulačku. Nikdy jsem nebyl členem žádného klubu, ale pokud jsme byli na chalupě, tak jsem mu pomáhal. Nechával mě i střílet a tak jsem měl na svém kontě spoustu lišek, zajíců, bažantů, ale srně už jsem se nedokázal podívat do očí. Dáváme si pivko a venku už je hustá tma. Blondýnka srká malé černé a když si přisednou dva pánové v zeleném, tak je o zábavu postaráno.
Všichni se tak nějak natřásáme se zážitky z lesa. Taky musím slíbit, že jim zítra pomůžu. Měli jsme jít na kance. Přijedou nějací podnikatelé z Prahy, dříve pohlaváři jediné povolené politické strany. Jezdívali si zalovit za komoušů a vášeň pro lov jim zůstala i teď. Někteří byli dobrý hovada, děda, ani nikdo jiný, je neměl rád. Ale bývala to úlitba orgánům moci, aby měli na horách klid. Můj děd o nich nemluvil moc hezky, ale pravdou je, že mu pokaždé velmi dobře zaplatili. Někteří ani neuměli pořádně střílet a musela se dát i rána z milosti, aby se jelen, daněk nebo srnec netrápili, ale tak už to bývá. Setkání se smrtí je vždycky vážná věc, každý myslivec i lesník to moc dobře ví. Snad nikde jinde jsem nezažil tolik pokory v přírodě. Pokud se jeden druh přemnoží, je nutné snížit stavy, protože všechno je navzájem provázané. Občas se na to trošku zapomíná. Přemnožili se tenkrát kanci a tak pánové vybrali jako objekt právě je. Novodobí šlechtici v podobě podnikatelů ve fialových sakách a mokasínech sice chtěli jelena, ale to není jen tak, tam se lov připravuje někdy i několik měsíců. Na to není čas a je to docela i nebezpečná záležitost.
Slíbím, že přijdu pomoci, ale je to spíše kvůli mé milé, aby věděla, jakej jsem chlapák. Jdeme nocí na chalupu, kamna ještě hoří, jsou na dně rozžhavené a je nám děsně příjemně. Spíme jako zabití, nadšení, že jsme zase jednou jenom spolu. Ale moc dlouho nespím, probudí mě brzy bouchání na dveře. Prý už vyjeli z Prahy. Je to trošku šaškárna. Volal nějaký jejich tajemník nebo poskok, chcete-li. Prej s sebou mají i nějaký dámičky, takže placený luxusní kurvy. Spát budou v hotelu ve Smržovce. No, to se tedy máme na co těšit. Obleču se do starého vaťáku, vezmu holínky a jde se. Chlapi se tváří zachmuřeně, pijí kafe z termosek a nadávají. Nasedneme do staré Lady Nivy a ještě zamáváme mojí holce, stojí ve dveřích a z rtů jí odezírám slova o tom, že na sebe mám dávat pozor, říká mi to asi po patnácté. Má o mě starost. Čekáme před hotelem, napnutí, co zase přijede za Pražáky. Někdy to bývalo hrozné, tolik arogance a machrování jen tak někde neuvidíte. Děda býval právem znechucený. Konečně jsou tady.
Dva vyžraní pánové a dvě dámičky. Trošku panoptikum, ale smrdí penězi. Vlastně všechno je ten den o špinavých prachách. Vystoupí a jedna na mě houkne ať se postarám o zavazadla. Cože? Myslivec se ke mě nakloní a poprosí mě. Tak jo, to jsem to dopracoval, je ze mě slouha. Odnesu asi deset tašek, kufrů a zavazadel k výtahu, tam už se o ně postará personál hotelu. Za hodinu před hotelem, vyhodí nás ven. Je zima, ale kluci jsou připravený. Na, dej si, vytáhnou placatici. Jsem myslel, že když se jde do lesa, tak se nepije. No, to jo, ale tohle je na zahřátí, nic ti nenutíme. Uplynou dvě hodiny. Pak vylezou dva tlusťoši v nových mysliveckých uniformách, k tomu zbraně jak na medvěda. Panebože, pronese jeden myslivec a druhý to samé, když spatří dvě štětky. Jsou sice ve sportovním, ale jak na aerobik. Upnutý kozy, ty vole, ty nám budou plašit zvěř. Žvýkají jak dvě krávy a od pohledu je vidět, že mají v hlavě jenom slámu.
Zajedeme na hřebeny a když vylezeme, tak se po stráních válí mlha. Občas mineme na samotách nějaká stavení. Normální myslivec má zbraň zajištěnou a skloněnou, ale naše návštěva asi viděla nedávno Ramba. Máme velký strach, aby nezačali pálit. Předvádějí se před kurvičkama a natřásají se jak dva pávové. Zahlédnu mezi stromy lišku. Upozorním na ní a oni ji doslova rozstřílejí na maděru. Zaúpím a mí dva kolegové taky. Takhle se přeci v lese nikdo nechová. Ale masňáci se poplácávají po zádech a pomlaskávají. Je to divné, ale liška ještě žije. Normálně se dává rána z milosti, ale oni se dívají, jak pomalu umírá. Pak zahlédnu koutkem oka, že jedna z přítomných žen mačká jednomu tlusťochovi penis přes kalhoty. Asi je rajcuje smrt. Má to takhle hodně lidí, možná byste se divili kolik, ale tady je to šílený. Chce se mi z nich zvracet. Tak dost, řekne jeden myslivec a lišku ušetří dalšího trápení. Pán začne nadávat. Je hodně sprostý a víte kdo já jsem, s váma se nebudu vůbec bavit a další průpovídky, kteří mívají podobní debilové, co přišli k penězům podvodem.
Jdeme dál a je hodně cítit, že náladu máme pod psa. Konečně jsme na mýtině, na kterou chodí kanci na žaludy. Vylezu na posed a čekám, až se tam vyšplhají i ostatní. Čekáme a oni zdatně popíjejí. Štětule se řehtají, až jim musím říct, že takhle zvěř akorát vyplaší. Co si to dovoluješ? Nadává mi až ji musí uklidnit. Čekáme dál, čekáme dlouho, ony nemají trpělivost. Lituji toho, že jsem se nechal přemluvit. Mohl jsem péct koblihy na peci, pít kakao a milovat se na ovčí kůži u kamen se svoji blondýnkou. Místo toho trpím při každém slovu a děsím se, aby nás tady nepostříleli. Konečně prasata. Chrochtají si. Jeden zamíří a chce hned střílet. To je ale bachyně s mladýma, to se nedělá. To se nesmí. Já ale můžu všechno a pálí zase jak ze samopalu. Trefí se ale blbě. Kolega musí vypálit, protože raněná bachyně s mladými je šíleně nebezpečné zvíře. Je mi zase blbě, takhle se přece nesmí nikdo v lese chovat. Jenže vše pokračuje. Sestoupí dolů, podívat se, co "ulovil". Malá prasátka kolem pobíhají a kvičí. Přišla o mámu. Hnus, co?
Já chci ale kance, velkýho kance. Potřebuju ho na zeď. Vycpat a kůži, tu chci taky. Budeme na ní šukat, řekne jeden a nám nezbývá, než čekat. Zatím odtáhnou prasnici stranou, vyvrhnou a přikryjí. Máme štěstí. Velký samec je tu ihned, co zase vylezeme nahoru na posed. Už chci domů, ale musím vydržet. Tentokrát jsou u nás všichni svatí, trefí se na poprvé. Ozve se potlesk. Jak v kabaretu. Myslivec po mé pravice si zamumlá pod vousy, tohle není žádný představení kurva. Nechápu to, to nejsou lovci s pokorou, jak je znám já. Jedná se pro mě o hnusný zážitek. Ale ještě není konec. Připadám si jak náhončí na zámku. Odtáhneme ulovená prasata k autu, naložíme je a oni zatím všichni popíjejí a machrují. Křičí v lese, což je zase jedna z věcí, které nesnáším. Děda by jim dal před hubu. A vykopal by je ven.
Moje utrpení nemá konce. Kluci mě přemluví, abych s nimi šel do hospody, prý jim mám pomoc. Dáme ti pivo zadarmo, ale oni chtějí oslavovat. Začíná to poměrně nevinně, tedy až na to, že se jeden snaží dát servírce tisícovku, když ho tady a teď vykouří. Znám ji odmalička, hrávali jsme si spolu jako děti a tak sevřu ruce v pěst. Ale uklidní mě, ser na ně, ničem si v tom nepomůžeš a nezapomínej, že mají prsty všude. Zničili by tě. Cože, za tohle se cinkalo klíčema? Co nějaká svoboda, slušnost, rovnoprávnost. Jo, kámo, to by taky někdo musel dodržovat zákony. Vyser se na to. Nojo, ale znáte mě. Ozvu se. Chvíli se na mě dívá těma prasečíma očičkama a mám vlastně štěstí, protože si mě nechce zjistit. Místo toho mě vyzve jeho kurva, jestli prý ji nechci raději ošukat. Že prý s ním nic není, když je ožralej a lepší bude, když usne. Pošlu ji do prdele a pošlu je tam vlastně všechny. Vezmu servírku, zavedu ji za jejím otcem, co je v kuchyni a všechno mu řeknu. Zrovna drží v ruce sekáček na maso. Uklidím ho, tak jim aspoň nafluše do guláše. Takhle se chudí vždycky bránili proti zlé vrchnosti. Bývala i dobrá, ale to byly vždycky výjimky potvrzující pravidlo.
Jdu do chalupy a jsem toho plnej. Jak může být někdo takový hovado. Proč vlastně. Odmítnu peníze, chci zapomenout, nechci na to myslet. Čeká na mě doopravdy kakao a koblížky. Jsem umytý a všechno kolem voní. Voní mi i moje milá. Ztratíme se ve svém krásném světě. Daleko od zlých lidí. V horách a v klidu a tmě si vyprávíme. Nikdy jsem nepochopil, odkud se zlí lidé berou. Nechci se s nimi potkávat, znát je, ani se s nimi bavit. Ale někdy to nejde. Vždycky ve mě pění krev. Jsem pořád bojovníkem za světlo. Možná naivní, ale stále si myslím, že když se na to všichni vybodnou, tak je to špatně. Musíme bojovat. S tím usínám a nechá mě v peřinách dlouho. Už dávno umí zatopit v kamnech. Probudím se a jdeme ven. Do lesů a na kopce. Je nám moc dobře. Ale musíme se brzy vrátit a sbalit se. Jede nám autobus do Prahy a pak vlak do Plzně. Vyčistím kamna a připravím je na podpal pro příště. Naštípu dříví a jde na mě melancholická nálada jako vždycky, když odjíždím z chalupy. Rozloučím se a když stojíme na zastávce, tak mlčíme. Najednou se z mlhy vynoří jedna paní, co bydlí nedaleko. Kdysi se jí zabil manžel v autě. Je jakoby schoulená do sebe. Pláče. Co se stalo, nepotřebujete něco, zeptám se sousedsky i lidsky. Ty svině. Ty hnusný svině.
Dva podnikatelé z Prahy a jejich dvě kurvy se vydali po vydatné pitce na procházku. Samozřejmě si vzali s sebou zbraně. A když šli kolem psího útulku v Lučanech nad Nisou, tak všechny psi zastřelili. To už jsem nevydržel ani já, ani moje budoucí žena. Setkat se takhle napřímo s čirým zlem vždycky hodně bolí. Něco ve mě umřelo. Nechápali jsme, jak je někdo něčeho takového vůbec schopen. Rozloučili jsme se a odjeli. Pamatuji si jako dnes, jak stála ta chudák paní na zastávce a čišel z ní na všechny strany hrozný smutek. Do smrti na to nezapomeneme. Vím, že volala pak policii, vím, že se to vyšetřovalo. Ale byla divoká doba a nikdo nebyl potrestán. Myslivecký svaz si odhlasoval, že už nikdy nebude přistupovat na podobné nabídky. Zrušila se obora s daňky a já už jsem nikdy na žádnou podobnou akci nešel. Do lesa ale chodím rád. Už ale jenom pozoruji a užívám si všechnu tu krásu. Cestou do Plzně jsme mlčeli. A na koleji šli raději rovnou spát.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):