Příběh tří stý devadesátý sedmý - Tanvaldský kinobox
V Praze už chodily holky kolem Vltavy v krátkých sukních, ale na horách byla pořád zima. Jsem s blondýnkou už třetí měsíc. A připadá mi, že jsme spolu vyrůstali. Připomíná mi vysněnou holku vedle z ulice, vlastně obyčejnou a hodnou a zároveň zázračnou a půvabnou. Snil jsem o podobné od dvanácti, to mě tenkrát mimo indiánů a zvířátek poprvé zaujala i jedna spolužačka. Povídám jí o svých snech, o tom, jak se mi kdysi zjevila. Neměla jasné rysy, ale věděl jsem, že jednou přijde. Bývala Kačenkou, Andreou i Kristou. Ale ona, má budoucí žena se se mnou setkala ve věku, kdy už jsem věděl, co chci. Jistotu, pohodu a konečně klid. Boleslav jako vždy vynecháváme a míříme do Jizerek. Je chladno a mlhavo. Klepu se zimou, ale když se v autobuse přitulí, je mi děsně fajn. Ujede nám spoj do vsi. Musíme zase do kopce.
První dva kilometry je jen mokro pod nohama. Ale dále to už klouže, je ledově modrá, teď už pomalu pohasínající obloha. U chalupy zbytky sněhu a okousané větve od srnců. Dlouhá zima jakoby se nechtěla rozloučit. Vynesu z chalupy kaštany a dám je zvěři do nedalekého krmelce. Teprve až pak zatopíme. Je tu jako v morně, říkáme stále dokola a čteme si o starých časech. Máme oba teď takové historické období. Má milá čte o osídlování Ameriky a já se toulám s cestovateli po severním pólu. Sejdeme se u čaje, rumu a paštiky. Pojíme to málo, co máme a rozložím před nás mapu. Zítra chystáme výlet na Špičák. Uteklo zase pár týdnů ve škole a po brigádách a tady na severu máme jednu nepopiratelnou výhodu. Jsme tu sami, jen spolu, milenci v mlze a mrazu. Co kdybych rozsvítil lampičku, přiložil do kamen a pak bychom si zalezli pod deku? Přikývne a usměje se. Přesně na tenhle okamžik jsem čekal dlouhé dny. Tělo u těla, teplounko. Zavátí sněhem, který začal poletovat kolem. Usneme a ani nevíme jak.
Ráno cupitá na záchod a oznámí mi, že je děsná zima. Zalezeme si k sobě a protože jsem obyčejný chlap, tak nám chvilku trvá, než se dostaneme k snídani. Jen makovky, řekl bych dnes, ale tenkrát jsem byl nadšený. Musíme vyrazit. Naložím kamna, co to jde, ale nejsem si moc jistej, jestli vydrží. Komín je nějakej zanesenej. Půjdeme pěšky, řeknu a dodám, že je to kousek. Jenže se pletu. Navíc, cesta, kterou jezdím normálně na kole nebo autem, vede před přední část Tanvaldu, ve kterém je spousta cikánských ulic. Nikdy, fakt nikdy tam nezastavujte, říkala mi vždycky babička. V tom nebylo nic rasistického, ale prostá zkušenost. Bylo to jejich území. Tak jsme šli po krajnici, delší cestou. Padá sníh a klouže to, nech mě, ať jdu jako první, přinejhorším auto srazí mě. Vylezou z oken, někteří i ze dveří a nadávají nám. Do sviní, bílejch kurev, do gadžů. Neodpovídáme, máme strach. Konečně jsme za územím zla a chudoby. Oklepu se a otřu si čelo, měl jsem hodně nahnáno. Říkám si, snad po sté, kolik toho moje milá vydrží. Jiná by mě poslala do pekla nebo do prdele.
Najít ženskou do nepohody, to je dar. Obzvlášť pokud jste chalupář, metalista a dobrodruh v mezích zákona. Nemusíte spoustu věcí řešit, vaše milá vám pomáhá. Nicméně, na Špičák jsme nevylezli. Nešlo to. Vybral jsem těžší cestu, co jsme chodívali v létě a to je krpál, který byl na ledu a taky padla velká mlha. Vyletěli na nás dva obrovští psi, stáli jsme jak opaření a modlili se, aby mě nevykastrovali a nepotrhali nás. Zafuněli a my šli pomalu zpátky. Lekl jsem se až čarodějnice, která vylezla z jednoho domku. Zaskřehotala něco o tom, že jsme blbý lufťáci, že touhle cestou se v zimě nechodí, protože tam lidi umírají. Pak následovala smršť nadávek. Dobrá, směji se dnes již podruhé. Chtělo by to pivo a rum a taky něco k jídlu. Vrátíme se do Tanvaldu a tam zalezeme do kulturáku stejného jména. Málem jej nenajdeme, protože je kolem nás mlíko. Jen občas z dálky zaslechneme třískot plechů, to když se auta srazí. Konečně dveře. Zařvou na nás, co tady děláte? Spletli jsem si vchod.
Uvnitř prázdno, jen znuděná servírka s několika zkaženými zuby. Koukám, tady to nebude náš zákazník, náš pán. Z jídeláku mají akorát utopence a pivo a když tu zrůdičku nepříjemnou mooc prosím a lichotím, tak udělá ženě svařák. Socialistické pohostinství ve své největší kráse. Špekáčky jsou ale poctivý, ještě z masa. Ale napočítají mi chleba za draho. Rozčílím se, už jsem zvyklý přeci jen na něco jinýho. V Plzni se snaží, hospody vzkvétají a chodí do nich samá vybraná společnost. Tenkrát mě do nich hrozně bavilo chodit. Měly svoji atmosféru. Ale tady je to hrůza. Tak to paní řeknu a ona mě pošle do prdele. Jdeme raději do řeznictví, tam mají aspoň teplo. Klasika, točeňák, pár rohlíků a dvě růžolící řeznice, co se hned dají do řeči a jestli prý nevím o nějakém fešákovi tady pro Milušku, že ona je hrozně hodná a šikovná. Stydí se, ale má hezký obličejík i zadek. Podívám se na svoji milou a nemusíme si nic říkat. Slečně polichotím, ale není v tom nic ujetého, myslím to dobře, abych ji zvednul náladu. Odcházíme ve smíchu a s taškou plnou dobrot.
No dobře, ale co budeme dělat. Hele, kino. Malinké, staré, ale čisté. Hrají i odpoledne. Cimrmana. Záznamy představení. Uvnitř je zima, ale těch několik lidí, co dorazí, tak nadýchá tolik páry, že za chvilku můžeme odložit i svršky. Zatopí se v kamnech a promítač si odkašle. Usedneme a s dovolením, jestli je možno zakousnout. Povolí nám a dají nám ubrousky, abychom nedrobili. Žádný současný mlaskání a házení popcornu se nekoná. Jíme tichounce, občas se zakuckáme. Je veselo a teď už i teplo. Nakloníme se a dáváme si mastné pusinky. Smějeme se tomu, co hrdlo ráčí. Končí se za několik hodin, to už je venku tma. Uvaděčka rozsvítí a řekne nám, že jestli chceme, tak můžeme zůstat na filmový kinobox, což je klub místních, co mají rádi film a kulturu všeobecně. S přihlédnutím k Járovi Cimrmanovi. Pozn. autora - dnes se dokonce po tomto českém velikánovi kino jmenuje.
Jsou to hrozně pohodoví lidé, se kterými se skvěle povídá. To si jednou takhle vyjdete na výlet, s představou, že zdoláte další rozhlednu (které sbíráme) a skončíte ve městě, kde dávají lišky dobrou noc. Nejdříve vyděšeni servírkou, posléze rozesmáti řeznicemi a kinem, nakonec najdete, co jste hledali. Dobrotu. Ani jsme to nevěděli, ale to už je holt osud. Pokaždé nás zavedl na místa, kde bylo příjemně. Možná je to tím, že se nebavíme s každým, že se snažíme být milí a přívětiví. Nevím. Co je ale jisté, je, že se otevřelo víno pro dámy, pivo pro pány a povídalo se. O kultuře, o Jizerkách. Nakonec to dopadlo tak, že jsme šli k jednomu páru do baráku. Měli tam ve sklepě takové sezení, kde se pilo a jedlo a vůbec hodovalo. Zůstali jsme tam ve vzájemné symbióze do ranních hodin, do prvního autobusu. Napsali jsme si adresy a ještě nějaký čas se navštěvovali. Na Tanvaldský kinobox nikdy nezapomeneme a pokaždé, když jedeme okolo, tak všechno vyprávíme pubertálním dětem, které prokrucují oči a říkají, ale mamííí, ale tatííí, to my přeci víme.
V chalupě je šílená zima, před vchodem nafoukán sníh. Beru do ruky lopatu, urazím i pár rampouchů a snažím se zatopit. Hele a má to cenu? Za pár hodin pojedeme zpátky do Plzně. Nasoukáme se do dek a spacáků a aspoň na chvilku se zahřejeme. Úplně ale roztajeme až na hlaváku v Praze U Husy, kam pokaždé chodíme, když čekáme na spoj. Zajímavé je, že pořád v sobě máme zážitky z Tanvaldu, pořád dokola je probíráme, i filmy, průpovídky a smějeme se na celé kolo. Najednou se zarazím, jako bych měl deja vu, jako bych už tohle někdy zažil a viděl. Nekecám, proběhne mi hlavou tlaková vlna, až se zamotám. Co ti je? Má o mě starost. Nevím, posadím se, abych neupadl. Je mi s tebou děsně dobře, víš? Usměje se na mě a já bych byl v tu chvíli schopen pro ní udělat cokoliv. Řeknu jí to a ona odpoví, že zatím bude stačit, abych byl takový jako jsem. Ve vlaku usneme zmoženi, ale spokojení. Tanvald je zvláštní město s jizerskou atmosférou. Kus našeho mládí. A také místem, kde měli nejlepší točený salám i kino.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
