Příběh tří stý devadesátý čtvrtý - Pajzl U Darebáka
Do druhého pololetí jsem sotva prolezl. Matika, fyzika dobrý, ale odborné předměty jako mechanika pro mě byly neskutečně nudný. Takže za tři. Každopádně, nový kreditní systém mi neskutečně pomohl. Oddechl jsem si. Ještě nemusím na vojnu a můžu být se svoji milou. Hodně jsem teď o tom a takových věcech přemýšlel. Co bych dělal, kdyby mě vyhodili? Kde bychom bydleli? Dám si první pivo a i když je na lačno, udělá mi dobře. Na pevnosti a pružnosti byl profesor, kterýmu jsem v září svedl dceru. Hrála tenis a já na ní zíral tak lačně, že mě sama oslovila. Netušil jsem vůbec, o koho šlo. No a tatík mi to dal pěkně sežrat. Uff. Dám si druhej kousek a je mi tak nějak dobře. Prohlížím si index a najednou se nade mnou ozve, hele, mladej, to je moje místo, ale klidně tu seď. Hraješ šachy? Přikývl jsem a byl trošku rozpačitý, protože proti mě usedl učitel matematiky. Takovej tlustej chlápek s culíkem, něco jako já teď. Párkrát jsem ho už potkal na cigáru. Učil dobře. Rozložil figurky a vyklepl mě během několika minut. Pak si zapálil a zeptal se mě, jak mě baví škola.
Nejdřív jsem něco mektal a výčepák Darebák a jeho kámoš, kteří zde vládli železnou rukou, se nás zeptali, jestli nechceme něco k jídlu. Domluvili jsme se na opečené špekáčky na špinavém grilu. Pro jednoho by ani nezapalovali oheň, ale pro dva už jo. Pana učitele jsem vždy považoval za podivína. Takových typů bylo na technických školách spousta. Ale on byl přeci jen jinej. Zaslechl jsem, že mu rodiče utýrali komunisti a holka, se kterou kdysi chodil, mu utekla od oltáře. Byl zatrpklý, občas naštvaný na celý svět, ale nedával to moc najevo. Začali jsme si povídat. Tak nějak automaticky. Oba jsme milovali pivo. A U Darebáka měli skvělej Gambrinus. Tehdy bývalo fakt skvělé. Utře si pěnu z huby a vypráví mi o celém svém životě. Občas se zasní. Mívám to dodneška. Lidé se mi otevírají. A on měl co vyprávět.
Když skončí, tak nejdřív nevím, co říct. Je chvilku ticho, které přehlušíme dalším cinknutím půllitru. Hospoda leží přímo mezi vysokou školou a věznicí. Setkávají se zde chytré mozky i propuštění zloději a vrazi. A všemu vládne Darebák. Pijeme a já se na oplátku také s něčím svěřím. Zeptá se mě, proč vlastně studuju. Řeknu že kvůli vojně a kvůli tomu, že jsem chtěl být co nejdále z domova. Smutně se usměje. Objedná rum. Pak mi řekne, že mám navíc, že to pěkně flákám a že kdybych chtěl, tak bych studoval o hodně lépe. No, to máte pravdu. Ale mě to moc nebaví. Hele, v hospodě mi klidně tykej, ve škole si ale budeme vykat, jo? Pročísne si řídký culík a zamlaská. Dal bych ještě nakládaný hermelín. Dám si taky. Vypadá, že s ním alkohol vůbec nic nedělá. Kde spíš? Na koleji, ale na Borech, jinde než ty. Dobře. Dáme ještě šachy? Rozdám a táhnu jako první. Věřte nebo ne, ale vyhraju. Chvíli na mě kouká a pak mi poděkuje. Za co? No, mě už několik let nikdo neporazil. Zapíše si do notýsku mé tahy a já se omlouvám, že to bylo chlastem.
Přijde Darebák a řekne nám, že buď máme vypadnout a nebo chlastat dál, ale že je tu už jen soukromá společnost a že si nepřejí, aby sem furt někdo lezl. Kývneme na sebe a objednáme další pivo. Úplně zapomenu na blondýnku. Jsem ale naším rozhovorem o životě, o knihách o hudbě tak šokován a nadšený, že musím. Stejně máme sraz až na koleji. Jdu na záchod a když se nakloním nad smradlavým žlábkem, tak se leknu. Vedle mě stojí sice menší, ale neskutečně pokérovaný týpek. Neboj se koloušku, řekne mi a já se stejně bojím. Sednu si zpět ke stolu a řeknu to panu učiteli. Ser na něj, nevíš, za co seděl. Fakt ne, ale bojím se stejně. Necítím se dobře, poprosím Darebáka, aby mě pustil ven, ale pošle mě do prdele a načepuje mi další pivo. Jsem už docela navátej, ale držím se statečně. Prej rum, jde na bar a tam se najednou odehraje scéna, kterou jsem nečekal. Profesor i propuštěný vězeň se začnou objímat a poplácávat se po ramenou. Dostanu taky rum. Setkání po letech.
A tak tu máme další z příběhů, které lze zaslechnout jen ve vybraných hospodách. Znají se z Klatov, odkud oba pocházejí. Oba chodili nejdřív na průmyslovku, odkud je kvůli původu vyhodili. A zde se jejich cesty rozdělují. Učitel se snažil vždycky studovat, makat na sobě. Pan vězeň se vydal cestou zločinu. Rozkrádačky, loupeže, podvody a nakonec zabití chlapa při hádce. Lezl mu za ženou. Nejlepší je, že jsou oba neskutečně milí, takoví laskaví, jako bývají chlapi, když pijí pivo a mají dobrou náladu. Trošku se děsím, když vypráví o vraždě, o vězení, je to úplně něco jiného, než filmy nebo knihy, realita je o hodně syrovější, surovější a hlavně smutnější. Popisuje, co která kérka znamená. Vězni se podle nich poznávali. Ale to bylo ještě v dobách, kdy neměla kotvu kde jaké pipina. Pijeme dlouho, mám co oslavovat a oni také. Darebák nám otevře až ráno, když už je úplně na plech i on.
Motáme se ulicí, vězeň dýchá studený vzduch a řve, jak je super být na svobodě. Rozloučím se s nimi a jdu na kolej. Mezi dveřmi moje žena, celá vyděšená. Zlobí se a chvílemi je jí do breku. Proč si o sobě nedal vědět? Ale pil jsem s vrahem, Cože? Zalezu si do sprchy a pak do postele. Probudím se, až když přijde s nákupem domů. Tohle už nikdy nedělej, rozumíš, nikdy. Už je klidnější a já střízlivější, tak se omlouvám. Pojď ke mě, prosím. Ne! Až se nebudeš chovat jako fakan. Pak stejně podlehne a v objetí mi říká, jaký o mě měla strach. Vyprávím jí o setkání, o tom, že jsem prolezl s odřenýma ušima do druhého pololetí. Hele, i kdybys propadl, i kdyby tě vyhodili, i kdyby si já nevím co, tak si uvědom, že už nejsi sám. Máš zodpovědnost i za mě. Dostávám ještě chvilku pořádně za uši, ale moje milá se nedokáže zlobit dlouho. Opravdu si to zapíšu hluboko do mozku a už to nikdy neudělám. Koupím si kartu do telefonu a vždy zavolám, počítám s tím dopředu. Odpoledne strávíme poklidně. Kniha a dobré jídlo. Mám tenhle skoro rodinný život opravdu rád.
Před hodinou matematiky se pozdravíme. Formálně a oficiálně. Vykáme si, když mě vyvolá a já nespočítám příklad, tak mi vyčte, že se neučím. Na cigáru se chvilku ocitneme sami a to mi zase tyká, prý jestli přijdu dnes na šachy. Omluvím se, že jsem dostal kapky od své holky a že teď budu chvilku sekat latinu. Dobře, ale musíme to zopakovat. Pak mi zase vyká, když máme přednášku a on mě několikrát zvedne ze židle s dotazy. Nevím nic. Kroutí očima a já se stydím. Ale fakt nebyl čas si něco přečíst, natož se to naučit. Uběhne několik týdnů a moje milá musí na víkend domů. Já zůstávám, brigádu mi zrušili kvůli nějaké kontrole a rekonstrukci. Moc volných víkendů, abych nemusel makat (ať už doma, na chalupě, na baráku nebo na brigádě) jsem neměl. A když už, tak jsme někam jezdívali s blondýnkou. Vůbec jsem nevěděl, co budu dělat. Představa byla taková, že si zajdu do knihovny, do antikvariátu a zavřu se na pokoji s pivkem a muzikou.
Jenže jdu k Darebákovi na oběd. Živil jsem se převážně po hospodách, protože školní menza byla děsivá. Takže utopenci, párky, prejt, hermelín. To byla moje krmě. Ještě, že už se o mě starala moje holka, protože ta se učila rychle vařit a naše spolubydlící vozily z vesnic dobroty. Jinak bych zemřel na mastnotu a vředy. Dám si pivo, pak druhý a najednou zahlédnu za oknem známou postavu. Slíbil si mi odvetu, hlásí hned mezi dveřmi. Prohraju a to velmi rychle. Omluvím se, že dnes nevydržím dlouho, ale přemluví mě. Prozradí mi, že jeho tetovaný spolužák se s ním rozdělil někde na Borech a zašel do nonstopu. Tam se popral, vymlátil někomu zuby a odvezli ho rovnou zase zpátky do vězení. Tak to jsme měli fakt štěstí, co? Řeknu a on mi na to odpoví až za chvilku. Hele, takhle hodnýho kluka jsem nezažil. Tedy, když byl mladej. Holky o něm říkaly, že je to ňouma, že je až nudnej, jak je hodnej. No nic, dáme pivo? Než Darebák zase zavře? Dáme a nezůstane u jednoho. Pustí nás zase až k ránu a na kolej se skoro doplazím. Chodilo se přes pole a jsem špinavej jak po práci na zahradě. Hodím všechno na hromadu a usnu.
K Darebákovi jsem chodíval ještě v dobách, kdy už jsem dávno nebyl studentem. Dokonce mě několikrát na civilce výčepák seřval, že už jsem tam dlouho nebyl. Tenhle pajzl měl svoje zvláštní kouzlo. Nikde jinde jste nepotkali tolik zajímavých postaviček. Připomínal mi Dřeváka v Boleslavi. Levné dobré pivo, studená místnost, smrad na záchodech, ale chodívali tam studenti, dělníci i učitelé. K Darebákovi navíc vězni i bachaři. Spousta divných a smutných osudů. Bylo by lehké spadnout dolů, ale to já nikdy nechtěl. Bavilo mě ale sledovat, nasávat atmosféru. Zajímavé bylo, že do některých propuštěných byste to nikdy neřekli. Naopak, kolikrát jsem zažil namyšlené studentíky, jejich fifleny, co se chovali jako hovada. Akorát v mezích zákona. Hospoda dlouhé roky chátrala a vůbec nevím, jestli ještě stojí. O Darebákovi jsem ledacos zaslechl. Vím, že se říkalo, že studoval strojárnu, ale jenom rok, pak ho to přestalo bavit a otevřel si ten svůj pajzl. Ale co já vím, třeba je to jen legenda, kterou vyprávěl studentům, aby je mohl zavřít a dostat z nich víc peněz. Každopádně, já tam chodil vždycky rád.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
