Příběh tří stý devadesátý první - Budějovice nikdy více
Oba se cestou shodneme na tom, že se nám nelíbí heavy metal. Tedy, existují výjimky, ale uječený vokály, elasťáky, případně trvalá, tohle všechno nám přijde děsně starý a pro lopaty. Máme sice nějaké oblíbence, jako třeba Saxon nebo Iron Maiden a pár dalších, ale moc jich fakt není. Jedeme do Budějovic, moje milá mi chce ukázat město, kam chodila dva roky na nástavbu. Nemá na ní příliš dobré vzpomínky. Už jenom první návštěva na intru, kde se její dvě spolubydlící něčemu pořád jenom hihňaly a připomínaly dvě hřadující slepice ji odrazoval. Nezapadla tam. Ani nevěděla, jak ji chápu. Také bývám raději ve stínu. Lidi, se kterými se chci bavit, si pečlivě vybírám. Jen tak někomu se neotevřu, ale to máme oba společné. Dám jí pusu a půjčím ji svetr. České dráhy zase netopí. Taky v nás doznívá včerejší akce v Táboře.
Spali jsme u budoucího tchána s tchýní. Pokecali a pak vyrazili na čtvrteční turné po hospodách. Bylo pro mě děsně příjemné se nechat vézt. Poslouchal jsem příběhy z jejího mládí. Sem tam jsme potkali i nějaké mladíky, co se kolem ní motali, ale nebyl jsem žárlivý. Možná ji to trošku štvalo, ale já vždycky tyhle scény nesnášel. Ale hlavně, neměl jsem žádný důvod. Kolem Jordána, pod gymplem, prošli jsme všechno a skončili Na Bečvárně. Přijdou i její dvě spolužačky, jsou to kamarádky na celý život. Dodnes, když je potkám, tak si říkám, jaké jsem měl štěstí, že jsem je vůbec potkal. Jsou to ženský jak mají být. Tenkrát ještě divoké a byla s nima děsná sranda. Inu, popili jsme mocně a teď nás bolí hlava. Koupil jsem sice na cestu dvě piva, ale nakonec jsme je vypil já. Pozvu tě místo toho na nádraží na kafe, jo? Kývla hlavou a schoulila se ke mě. Hladím ji a vyprávíme si dál. O životě, o tom co chceme, ladíme si noty. Přesně tohle mě na našem vztahu fascinuje. Kolik toho máme společného, jak se díváme na svět, na budoucnost.
Dvakrát utopenci, kafe a já zase pivko. Výčepák vypadá jak ze Švejka. Koneckonců, jsme v Jižních Čechách. Řeknu jí to a ihned se rozpoutá debata o Haškovi. Tohle je další věc, které mě na mé dnes ženě fascinuje. Ona je opravdu chytrá. Přemýšlí. Hergot, já mám ale fakt štěstí. Jdeme rovnou k Černé věži. Zrovna tam nějaký mladík vyhrožuje, že skočí. Zalezeme raději do hospody na náměstí. Jasně, že Masné krámy. Vypráví mi, kolik potkala na svém studiu tady magorů a kreténů. Jakoby se všichni sjeli do jedné školy. Pomluvy, naschvály, drby a dokonce obtěžování ze strany učitelů. Ne tedy moji milou, ta by s nimi vyběhla, ale znáte to, na slabší si každý dovolí. Občas tomu tak je, stane se to, znám to sám. Ryby smrdí od hlavy. Šéf si k sobě natahá podobně zkažené jedince a vám nezbyde nic jiného, než vzít nohy na ramena. Nástavbu nedokončila. Prý ji to bavilo, ale nešlo to. Pak se dostala na peďák a ulevilo se jí. Ještě, že tak, políbím ji. Cesty páně zase jednou vedly správným směrem.
Smějeme se a přemýšlíme, kam ještě půjdeme. Ale už tu toho moc není. Budějovice jsou tak na jedno odpoledne. Pak uděláme chybu. Zahlédneme plakát, že se večer koná v kulturáku koncert. Tři kapely, co nám sice vůbec nic neříkají, ale to nevadí, budeme spolu. Vlakem ráno do Tábora, vyzvedneme si jen věci a vyrazíme rovnou do Plzně. Koneckonců, proč ne. Nejlepší akce jsou přeci ty, které jsou náhlé a nenadálé. Uvidíme. Jsem sice skeptický k muzice, která nám tam bude hrát, ale to nevadí, hlavně, že budeme spolu. Sami a v klidu. Jak už to tak zamilovaní mívají. Když si to vezmu kolem a kolem, tak byla stejně odvážná. Na nepohodlí nehleděla. Ohlodali jsme svoje povahy a charaktery před sebou na kost. Právě v takovýchto chvílích. A byla to paráda. Nejen, že ji to vždycky slušelo a je vždycky za dámu a má šmrnc a eleganci, ale zároveň je i laskavá a hodná. Ideální kombinace a to vám píšu jako člověk, co jí zná od 19 let a je s ní celý život. Napije se piva (najdeme hospodu s Plzní, protože Budvar prostě ne). Povídáme si. Myslím, že zase o knihách.
Hele, já vím, naše sny, jsou krásný, ale buďme chvilku realisti. Kde na to všechno vezmeme? Moje máma má co dělat, aby doplatila to, co otec propije. No, naši taky nikdy neměli moc peněz. Stoupnu si a řeknu něco o tom, že chudoba cti netratí, ale ať se nebojí, postarám se o ní, jednou i o naše děti. Zní to děsně namachrovaně, ale myslím to vážně a pak to taky po letech splním. Obejme mě a sníme dál. Až do chvíle, kdy zahlédneme jednu partičku s dlouhými vlasy. Jestli se nepletu, jdou asi tam, co my. Nejdřív je sledujeme, ale utečou nám. Znáte to, pořád se někde ztrácíme jeden v druhém. Ptám se na cestu a přitom nevím kam. Povede se asi až na podesáté. Všichni jsou tu, stejně jako v Plzni, takoví nevrlí. Možná je to dobou nebo tím, že pijí Budvar, nevím, ale připadají nám tak. Každopádně, před námi je kulturní dům Vltava (jestli si tedy pamatuji název správně). Vedle je kousek hospoda. Zalezeme tam. Čekáme, až se všichni zvednou a půjdou dovnitř.
Já tyhle typy znám. To jsou vesnické metly. Nic proti, mám mezi nimi spoustu kamarádů, ale je to přeci jen úplně jiný druh, než jsem já. Oni vzešli ze zábav, já z klubů. Oni se rádi sem tam poperou a já to nesnáším. Mám rád svůj klid a raději se směju, než vysírám. Jenže každý není takový. Asi je na nás poznat, že jsme odjinud. Nevím, jak to vždycky vycítí, ale já opravdu nechtěl nikdy nikoho štvát. Ani nevtipkuji, hledím si svého. K prvnímu incidentu dojde už u vchodu, kde se tlačí dav. Naučen v dětství, pouštím před sebe jednu slečnu. Pak chci i tu svoji, ale za rameno mě chytne takovej pupkatej strejda a začne na mě křičet. Naseru se a začnu mu vysvětlovat, že by se měl uklidnit. Ale znáte to, dojde ke strkanici a štěstím je, že si ostatní pána, který je hodně pod vlivem, uklidní. Já mám taky upito, ale já měl vždycky veselé opice. Uvnitř mají jen Budvar. Vypadá to tam, jak starý kulturák, což taky je. Kupuji rum s kolou a bavoráka. Moc tyhle kombinace nemusím, ale lepší než tohle hnusný pivo.
Mě když se něco nelíbí, tak se to snažím vytěsnit a zapomenout. Podobných kapel, které hrály tehdy v Budějovicích, jsem viděl za svůj život desítky, možná stovky. Byly pravděpodobně založeny za účelem balení holek a co jsem pochopil, tak to fungovalo. Pár blbě převzatých songů, nějaké své odrhovačky. Peníze to nějaké vydělá a mě jen vždycky vrtalo hlavou, proč na to chodí tolik lidí a proč v těchto skupinách hraje tolik skvělých muzikantů. Chápu, všichni se chtějí hlavně bavit, mají plné zuby práce, někdy i svých životů a chtějí si ožrat držky a odpočinout si. Ale i tohle lze dělat s elegancí a grácií. Ony totiž zrovna tyhle tři uskupení byly vskutku děsivé. Tolik póz jsem neviděl snad ani u black metalu. Chvílemi jsem se musel smát. Moje milá mě navíc prosila, abych s ní chodil k záchodům. Byla tu totiž zase jednou jedna parta vysíračů, kteří se přijeli vyloženě porvat. Takoví ti chlapci, kteří si místo onanie honí na ostatních triko. Sejdou se a jsou silní jenom ve skupině.
Dostal jsem se mezi ně poprvé u baru, když předbíhali ve frontě. O mě nejde, ale jednu dívenku sotva zletilou odstrčili opravdu ošklivě. Pomohl jsem ji na nohy a neodpustil si kecy o debilech a lopatách. Máš něco proti lidem, co makají rukama? Ne, to nemám, šikovných a slušných lidí jsem si vždycky vážil, ale tupá hovada mě srala, serou a budou vždycky srát. Dostal jsem několik ran a nebýt otce zmiňované dívenky, kterýžto byl velitelem hasičů, asi by mě rozsekali na kousky. K další akci došlo na parketu. Ne, na tohle nikdy pařit nebudu, ale objímat se snad můžeme ne? Na tom by nebylo nic divného, snad jen malý pořízek, posilněný značně rumem (podle dechu), který mě odstrčil s tím, že vyzval moji holku k tanci. Odmítla a mnula si ruku, za kterou ji neomaleně zmáčkl. Dostal ode mě rovnou na kořen nosu. Rozplakal se, trefil jsem se opravdu parádně. Hele, vypadneme, najdeme nějaký nonstop a počkáme na ranní vlak. Ok, baby, klepu se ještě adrenalinem.
Zalezeme do jednoho kousek od nádraží. Lížu si rány, doznívá ve mě ještě všechno to bezpráví a lidská hloupost a tupost. Probíráme to, dívá se na mě přeci jen trošku jinak. Prozradí mi, že se o ní její bejvalej nikdy nepral. Když k něčemu takovému došlo, tak jen stál a nechal si všechno líbit. Zajímavé je, že jsem jej začal obhajovat. Hele, každý není bijec, ono to taky není jen tak. Sám jsme spíše opatrný, do ničeho se neženu, můžou na mě dříví štípat, ale jen do určitého momentu. Pak se naseru a mám strach i sám ze sebe. Pohladí mě a zbytek noci je v klídku. Popíjím lahváče, ona nějaké slaďoučké dámské pití. Je nám spolu moc dobře, jen mě bolí čelist a žebra. Ale dělám, jakože nic. Na pohodu. Jsem utahaný a těším se do vlaku. Do Plzně, do postele. Není mi přáno, jak asi tušíte. Na nádraží totiž čeká parta tupých hovádek, pro které jsem velmi snadnou kořistí. Jednu chvíli to vypadá jako v blbým filmu.
Moje děvče stojí za mnou a kupodivu neječí. Má strach, to já také, ale nekřičí. Jsem v boxerském postoji a pokaždé, když nějaký lump vyskočí z pětičlenné skupiny, pokouším se ho trefit. Mám tak sedmdesáti procentní úspěšnost, což je super. Oni takovou nemají. Dávají více úderů, ale trefí se málokdy. Zatímco oni jsou na plech, já zázrakem střízlivím. Asi ten starej dobrej kámoš strach. Jen nevím, jak to dlouho vydržím. Zachrání nás výpravčí a vlak. Jedou zaplať všichni svatí na druhou stranu. Padnu vyčerpáním a ani nemám sílu reagovat na jejich nadávky. Sedím na lavičce a když přijede náš spoj, tak se tam sotva dovleču. Z okénka ukážu městu fuck off a oba až do Tábora neustále opakujeme Budějovice, nikdy více. Vydrželo by nám to až do Plzně, ale od tchána dostaneme tolik proviantu, že to málem neunesu. Jedem raději vlakem, v autobuse bych se pozvracel. Usneme ihned, co nasedneme. V Plzni jenom sprcha a spánek všech spravedlivých.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
