.JPG)
Příběh tří stý devadesátý druhý - Čtenářský kroužek na koleji č. I
Možná to může trošku vypadat, že jsem na muziku díky blondýnce zanevřel, ale není to pravda. Hudba už byla mojí součástí. Byl jsem metalem doslova nasáklý. Od thrashe jsem přešel pomalu ale jistě k death metalu a doomu. Ale thrashovky jsem díky Music Records sledoval nadále. Jen je pravdou, že spousta kapel začala trošku stagnovat nebo se vydávala jiným směrem, který mi příliš nevoněl. Mnohdy jsem některá alba docenil až po letech. V death metalu se toho ale dělo hodně. Třeba ten švédský jsem si užíval neskutečně. Tak nějak samozřejmě perfektně seděl k mé povaze i tehdejšímu rozpoložení. Byla to rebelie, masakr, který se dal poslouchat buď pozorně a pečlivě nebo třeba jen jako kulisa, když jsem čekával na svoji milou v hospodě na náměstí. Měli jsme svá místa, podle toho, kde se zrovna učila.
Já chodil jen na některé přednášky. Abych pravdu řekl, tak mě většina předmětů připadala poměrně nudná. Co taky chtít po mechanice, po částech strojů, po technickém kreslení? To už byla zajímavější fyzika a matematika. Hodně záleželo na přednášejícím, ale celkově, pořád jsem si připadal, že mezi studenty příliš nepatřím. Měl jsem pár svých kamarádů, ale rozhodně jsem se nikam moc netlačil. Nebyl jsem součástí různých večírků, kulečníkových turnajů ani juchání na diskotékách. Měl jsem svoji bublinu, ve které mi bylo tak dobře. Záviděl jsem učitelkám, že se učí tolik zajímavých předmětů. Dokonce jsem si zapsal i nepovinnou filozofii, kvůli které jsem musel jezdit do Prahy. Zajímaly mě úplně jiné věci, než kluky na strojárně. Zrovna probíhal velký boom počítačů a i když už jsem za sebou měl práci, ve které jsem jej používal, nějak mě to nebavilo.
Byl jsem typickým studentem se šálou kolem krku, která se asi vůbec nehodila ke křiváku, ale miloval jsem ji. Protože ji pro mě upletla moje holka. Byla vínová a mohli jste mě v ní spatřit, jak sedím v rohu hospody, čtu si a po každé kapitole koukám do neznáma. Přemýšlel jsem hodně, sehnal jsem si bibli, korán, ale i budhistické a hinduistické knížky. Ztratil jsem se v taoismu a když jsem všechno přečetl, tak jsem to musel někomu říct. Moje budoucí manželka byla jako první na ráně. Stála vždy víc pevněji na zemi, já se vznášel a básnil jsem o starých mudrcích. Někdo mi přinesl knihu o historii, klidně třeba starý román a já ho zhltnul během dvou nocí. Po několika pivech přišli ostatní a Michal slavnostně přednesl, že bychom měli být také jako beatníci a založit si svůj klub. Měli jsme v něm diskutovat o všem, co nás zajímá. Vlastně jsme to už nějaký ten měsíc dělali, jen jsme pro to neměli jméno. Někdo byl přes filmy, jiný přes hudbu (tam jsem se skoro nechytal, ale učil jsem se rychle) a všichni tak nějak přes čtení.
Tvářili jsme se jako děsní intouši a tak trošku jimi i byli. Cítili jsme se jako elita, které mnozí nerozumí. Což tedy byla pravda. My jsme taky chlastali, ale vytvořili jsme si k tomu i bohulibý důvod. Ihned první večer, v pokoji u holek, protože ony měly čisto a dobré jídlo, jsme pokuřovali a rozebírali Hrabala. Pamatuji si, jak zaťukal jeden kluk, který balil slečnu po mém pravém boku. Posadil se, chvíli poslouchal a pak pronesl svůj názor. Jen řekl místo Hrabal, Páral, což je mimochodem hodně častá mýlka. Jeho objekt touhy vstal, protočil oči a normálně ho vyhodil z pokoje. No a my ostatní jsme se vědoucně usmívali. Čtenářský kroužek na koleji č. I byl jen pro vyvolené. Což bylo tedy dobře. Nebyl čas se zdržovat s těmi, které to nebaví. Objevil jsem tenkrát spoustu nových krásných příběhů, spisů, přečetl jsem romány, ke kterým bych se nikdy nedostal.
Trošku mě mrzelo, že jsem ztratil kontakt s kýmkoliv, kdo by sdílel moji radost z metalu, ale pořád jsem odebíral časopisy, četl si v nich a udržoval se v obraze. Výhodou trošku bylo, že jsem se nenechal ovlivnit nikým jiným. Navíc, v Plzni tenkrát vystupovala spousta dobrých kapel. Nebyl problém na něco dobrého zajít. A sály byly většinou plné. Praha se taky vlakem dala navštívit. Ale přeci jen, knížky převážily. Dost zásadně, řekl bych. Na chalupě i doma byly knihovny, za které by se nemuseli stydět ani velcí sběratelé. Dodnes v nich nacházím poklady. Vlastně i díky čtenářskému kroužku jsme založili vedle sbírky CD i regály s knihami. Pomalu, jistě, četli jsme všechno. Nejdřív většinou já, pak žena. Ve vlaku, na přednáškách, v hospodách. Samozřejmě, se sluchátky na uších, ve kterých se drtily kosti. Já death metal, moje děvče většinou doom nebo nějaký dobrý rock, punk.
Měli jsme čas, já tedy utahaný z víkendů, kdy jsem stále jezdíval do Boleslavi. Ale cesta byla dlouhá, stejně tak do Jizerek i do Tábora. Schoulili jsme se k sobě, každý s jedním výtiskem a pokaždé jsme vylézali z vlaku plni nových zážitků. Hezké je, že i přes spoustu nových starostí které člověku přinese práce a rodina, se snažíme náš styl držet. Někdy je to samozřejmě těžké, ale spojuje nás to. Víte, on jak tenkrát nebyl internet a sociální sítě, tak na sebe lidé měli víc času. Jasně, byli jsme mladí a studovali jsme, ale stejně. Když jste chtěli někomu říct, že se vám líbí tahle pasáž z knížky, tenhle riff nebo tahle krásná holka, tak jste museli zvednout prdel a dojít za ním. Výhodu to mělo v tom, že si člověk rozmyslel, než něco řekne. A na hlupáky stačilo zařvat a byl klid. Jednoduše jsme si mezi sebe žádného blbce nepustili, protože jsme je znali osobně. Měli jsme navíc k jeho slovům i pach, pohyby, mimiku. Dnes se za profily na asociálních sítích schová každý tupoun.
Sedávali jsme v kruhu a spoustu věcí jsme měli okoukaných. Od hippies, od beatníků, od Bukowského. My s Michalem leželi často i ve sci-fi a to se to pak diskutovalo. Třeba o cestování v čase, to se holky tolik nechytaly, ale jakmile přišlo na klonování, tak se spustila debata, která končila až k ránu. Bylo hrozně příjemné tohle všechno zažívat, někdy si říkám, jak mi to chybí. Ale život jde dál. Žili jsme jak domorodé národy, hlavně přítomností, neřešili jsme hlouposti. Někdy se rozpovídal kluk, o kterém jsem si myslel, že je to tvrďák a po dvou hodinách jsme všichni brečeli jak želvy. Jindy jsme zase skončili v objetí, rozdrásaní skoro do krve. Měli jsme se navzájem moc rádi. Některým se povedlo najít už svoje pravé protipóly, jiní na ně ještě čekali, ale nakonec, co mohu tedy posoudit, jsme všichni bezezbytku nalezli do dvojice ryzí osobnosti. Měli jsme vlastně obrovské štěstí, že jsme se potkali. Jako kdysi, na sídlišti s partou mladinkých thrasherů, jako v druhé smečce, se kterou jsme zažívali nemožné.
I tady jsem potkal skvělé osobnosti, lidi, kteří stáli za to. Dali mi do budoucna hrozně moc. Výhodou bylo, že nebyli většinou ze stejných poměrů. Někdo byl z Mostecka, jiný z východu, další z jihu a všichni jsme se sešli, na strojárně a peďáku a dali dohromady skupinku krásných bláznů. Místo budování budoucí kariéry jsme možná naivně věřili v to dobré v člověku. Ale bylo to hrozně krásný, pozitivní. Vytvořili jsme si svůj svět fantazie, knížek, hudby, umění. Navíc a to musím zdůraznit, k nám chodily skvělý holky. Hodný, milý a vzdělaný. Zároveň to mezi námi tak nějak správně jiskřilo. Nic sprostého, na to jsme byli moc v oblacích, ale spíš bylo (alespoň pro mě) děsně zajímavé a vzrušující nahlédnout do světa žen. Neskutečně jsem si to užíval. Výhoda také byla, že už jsem nikde nikoho nelovil, pomalinku jsem se usazoval a připravoval se na rodinný život. Ale nepředbíhejme, na to je ještě příliš brzy.
Zatím jsem si otevřel pivko. Včera jsme byl v knihovně a půjčil si několik knížek. Zaváněly vůní staroby. Spíše čpěly než voněly a já už se těšil na výplatu, protože tenhle měsíc omezím trošku hudbu a koupím si nového Asimova. Respektive, nový výtisk Já, robota. Byl to skoro už reflex, jako droga, když jsem čichal k lepidlu, kterým byla slepená nová knížka. Nesl jsem ji skoro nábožně, k tomu se mi v žebradle o sebe třely dvě alba ze Švédska, které se měly stát za několik let legendami. Najíme se, pokýváme hlavou. Už je čas. Dole na baru je místnost, kterou nám vyklidili. Je tam klid a můžeme si chodit pro točený. Michal se tváří nadšeně. myslím, že dnes to bude zase dobrota. Usedneme si ke stolu. Jak je, co život? Holky se usmívají. Ze všech je cítit nadšení. Připadám si jako stará kvočna, která je ráda, že jsou všechna kuřátka v pořádku. Mám je všechny moc rád. Vše je nenásilné, žádná křeč. Pokuřujeme a diskutujeme vášnivě. Chvílemi se zasním. Ty vole, my jsme jak nějaký báby na anglickém venkově. My jsme Čtenářský kroužek na koleji č. I. Koneckonců, proč ne? Dáme pivko? Povídej...
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):