Příběh tří stý devadesátý třetí - Diskofilové jsou i v Plzni
Žijeme si ve své vlastní bublině. Oba vychováni v rodinách, ve kterých se dbá hodně na vzdělání. Já trošku rebel, někdy více, ale přeci jen, máme rádi dobré filmy, knihy a samozřejmě muziku. Umění bereme tak nějak automaticky, nemáme na něj patent, ani s tím na nikoho nemachrujeme, ale kolem nás jsou lidé stejní jako my. Nemám rád a nikdy nebudu mít tupost, lhostejnost, vidláky a zmrdy. Neumím se s nimi bavit, možná by se dalo i napsat, že jsem na ně alergický. Děláme někdy s klukama rotyku a holky se na nás trošku zlobí, ale nikdy nikomu, rozumíš, nikdy nikomu neubližujeme. Nezesměšňujeme. Jenže i nám se občas stane, že se ocitneme na místech, kde bychom raději ani nechtěli být. Uprostřed tupého davu, mezi prý normálními lidmi. A není to vůbec příjemné.
Tehdy to mohl být moc hezký den. Má milá chodila učit do Tylovky, kde jako mladá slečna zkoušela přesvědčit cikány, aby alespoň poslouchali. Máme z té doby jeden zážitek, který bych nikomu nepřál. Dvakrát propadlý, na základce poměrně běžný jev, cikán vysoký a tlustý. O hodině vstal a s nůžkami v ruce začal chodit kolem mojí holky a vyhrožovat jí. S brekem se mi svěřila jeden den večer v hospodě. Druhý den jsem už čekal před školou a milého chlapce jsem si odchytil. Chvíli se cukal, ale pak dostal ode mě takovou po čuni, že se druhý den sám od sebe omluvil. Tak to bychom měli. Nebo vlastně ne. Učitelský sbor vzal moji milou praktikantku mezi sebe. Převážně ženský kolem čtyřiceti, semleté tehdejším školstvím. Ne že by to tedy dnes bylo lepší. Tenkrát ale nebylo tolik administrativy. Jo a rodiče neotravovali s každou kravinou. To je ale na úplně jinou diskuzi, Zůstaňme na konci devadesátek.
Byla pozvána do hospody U Žumbery s tím, že si s sebou má vzít partnera. Já věděl, že tohle nechci. Organizované akce nemám rád z principu, ale znáte to. Byli jsme na začátku našeho vztahu a mooc mě prosila. Tak jsem tedy řekl že ano, ale přetvařovat se nebudu. Ona totiž tahle hospoda bývala docela dobrá na jídlo a pivo, ale večer se tam provozovala diskotéka. Moje noční můra už do dětství. Nemám celé to pozlátko a módu kolem hopsajících popěvků vůbec rád. Vymezuju se proti ní stejně jako proti filmům typu Kameňák a příběhům, ve kterých hraje Lanagmajer starýho klátiče. Trošku jsem předběhl dobu, ale lepší přirovnání mě nenapadá. Přivezla si nové šaty, ve kterých je děsně sexy. Jdu v metalovým, stejně nemám nic jiného na sebe. Už svým příchodem nesednu dvěma učitelům, chlapům. Jedno švihadlo a druhej je takovej tatík. Ti bývají po několika pivech nejhorší, říkám si pod vousy a moje domněnky se samozřejmě potvrdí. Znám tyhle fotříky od rodin, když se utrhnou ze řetězu.
Nejdřív jsou nějaké proslovy, vcelku normální. Pevně doufáme, že naši mladí praktikanti a praktikantky zůstanou u nás na škole. Jsme sice malá škola, ale zato o to víc cikánská, to si ale doplním já, protože pak se už jen plácají všichni po zádech. Zábava se rozjíždí. Pivo a panáky. trvá to asi dvě hodiny a už jedna paní učitelka kolem šedesáti vyleze na stůl a začne svůdně tančit. Vytahuje si pořád sukni, naklání se i ke mě a dělá pusou kapra. Působí to hodně divně, tak si zapálím a foukám jí kouř pod sukni. Blondýnka se tomu směje a říká mi, ať toho nechám, jinak dneska nespím s ní, ale s paní. Otřepu se při představě divoké noci a raději se dívám jinam. Pak přijde tělocvikář převlečený za ženu, tehdy v mojí komunitě jev velmi nevídaný. Hele, ty vole a za co seš? Ptám se ho, protože mi také ukazuje, co má pod sukní. Jsem Cher, to si nepoznal? Marně hledám podobu, ale nahlas řeknu, že je děsná kost, což mu udělá radost. Tatík vedle mě se tváří znechuceně a plácne moji holku po zadku, když se zvedá na záchod. Vystartuju na něj jako vlčák. Vycením zuby, až mě musí držet. Ještě jednou, rozumíš?
Omluví se, to jo, ale jinak je slizkej a sere mě. Přesto si ke mě najde cestu. Asi mu imponuje síla. Je deset a začíná peklo. Diskotéka. Jako na povel se všichni zvednou a jdou na parket. Tehdejší disko hity s Majklem Dejvidem v čele. Zůstaneme sedět jediní. A působíme samozřejmě divně. Jsme fakt z jiného biotopu, tohle by na koleji nikdo nikdy neposlouchal. Je to stokrát horší než různé zábavy, o alternativní muzice nemluvím. Pořád pro nás někdo chodí, dokonce dáme sázku, pro koho víc. Moje blondýnka samozřejmě vyhraje. Přijde se omluvit tatík a je tak přesvědčivý, že se opijeme. Hodně se opijeme. Dokonce tak, že mě přemluví, abych s nim šel do nějakýho baru. Zaplatím blondýně taxíka, dívá se na mě divně a říká mi, nechoď nikam. Ale mám svoji blbou a mladou hlavu. Jedem druhým vozem a vystoupíme u baráku na kraji Plzně. Jsem na plech a vůbec mi není divný, že nás kontroluje ochranka. Všemu se směju.
Abych to vysvětlil. Tatík odučil několik dětí nějakýho místního mafiána. Prostě prolezli základkou a on si mohl za odměnu vyhodit z kopýtka, když se mu chtělo. Měl to být oficiálně taneční klub, ale zavánělo to bordelem. Jak jsem býval na tyhle věci naivní, tak jsem se snažil na baru slušně bavit s nějakou holkou. Pak mi došlo, že je děvka a stáhl jsme se do kouta a pil pivo. Přemýšlel jsem, jak někdo může být učitel, mít rodinu, učit děti a po večerech šoustat holky, co jich ten den měly několik. Chtělo se mi blejt, navíc tam hrála pořád diskotéka. Tatík se mi ztratil ve víru vášně. Objímal se se sotva zletilými dívkami, zářil a byl očividně ve svém živlu. Mě nezbývalo nic jiného, než sledovat lidi. Patričky mladých kluků, co házeli penězma. Lajny na stolech, pach pižma. Spodina, kterou nemám rád. Udělal jsem zase jednou hloupost. Proč? Proč se dostanu vždycky na podobný místa? Mezi debily a diskofily?
Svítá a jdu tichou Plzní. Odmítl jsem taxíka. Chci trpět. Musel jsem se dívat na striptýz, který měl být prý sexy, ale mě přišel hrozně smutnej. Připadám si zase jednou divnej, že nepatřím mezi většinu, že neposlouchám sračky, že mě nerajcujou děvky. Na koleji se sprchuju snad přes hodinu. Vzbudím blondýnku, trošku se na mě zlobí. Vyprávím jí úplně všechno. Je mi blbě nejen ze mě, že jsem tam byl, ale i z lidí celkově. Kam se ztratila slušnost? Kam vkus? Nepřemýšlej o tom prosím, nikdy nikoho nezměníš. To je zkrátka naše odvrácená strana, to mi říkají kamarádi, když se sejdeme večer na pivu. Po škole, kde se nedovedu na nic soustředit. Pořád mám před sebou pohledy lovců, kteří v devadesáti procentech prostitutky ponižovali. Sami to byli neskutečný vidláci, chudáci, co by nikoho nikde normálního nesbalili, ale tady byli namachrovaní. Peníze fakt smrděj a dělaj s lidma děsný věci. Padají na mě splíny a v noci se pořád budím. Asi to moc prožívám, ale nejde to jinak.
Jdu pro blondýnku na praxi. Čekám před vchodem a zdraví mě učitelky. Pak zahlédnu tatíka, jak děsně řve na kluka a holku, co si dávají pusu na schodech. Takovou tu nevinnou, ještě trošku dětskou. Místo toho, aby na ní vzpomínali celý život, tak ji budou mít zafixovanou s řevem v zádech. Nechápu to, tak ty po nocích šoustáš o tolik let mladší holky a v práci na ně řveš. Jdeme pryč, musím utéct někam do lesa. Borský park je pár zastávek tramvají. Procházíme se a jsem hrozně rád, že už nebudu muset na diskotéky, na různý pochybný akce. Slíbíme si to a samozřejmě nedodržíme spoustu let. Vyhýbám se jim co to jde, nechci si kazit mínění o lidech. Disko mi z principu nevadí, neodsuzuji jej, ale tenkrát se na diskotékách scházeli divní lidé. Alespoň tak jsme to vnímali my. Ale třeba se mýlíme a všechno je jinak. Kdo ví? Každopádně, u nás doma nehraje od té doby rádio, nepouštím jej ani v autě. Měl jsem do té doby Plzeň zafixovanou jako město kultury, ale už jsem věděl, že tu jsou také diskofilové. Ostatně, jako všude. Pro mladého studenta to byl trošku šok. Musel jsem si pustit metal na plné koule.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):