Příběh tří stý osmdesátý devátý - Táborské patálie
Vždycky jsem překvapený, když dorazíme do Brd. Je tu tma. Takovou ze severu neznám. Nesvítí se v domech, jedeme třeba několik desítek km a nikde nikdo. Autobusy moc na cestování nemusím, ale tenhle, který jede do Brna se zastávkou v Táboře, je nerychlejším spojením. Je to tu samej voják, alespoň do posádky někde u Mirovic. Smutné tváře bledých kluků mě ujišťují v tom, že jsem udělal dobře, že se armádě pořád vyhýbám. Dívají se hladově na blondýnku a tak se ke mě ještě víc přitulí. Nemohl bych spát v jednom pokoji s deseti dalšími. Ruce na peřinu, pánové. Chce se nám hrozně na záchod, ale vydržíme. Musíme. Nic jiného nám nezbývá. Je ještě leden, jsme spolu jen pár týdnů, ale už to vypadá, že spolu zůstaneme navěky.
Moc dobře vím, že moje milá není tolik pohlcená jako já hudbou, ale přesto se se mnou o ní baví. Super je, že se nikdy nepřetvařuje, rovnou mi řekne, že se jí něco nelíbí. Nemusí zachovávat dekorum, jako spousta ostatních, kteří něco žerou protože to uctívají ostatní. Navíc, metalisti jsou snad nejvíc konzervativní fanoušci. I když vydá jejich oblíbenec sebevětší sračku, stejně si ji obhájí. Sbírají dál. O všem se bavíme, diskutujeme, když jdeme zmrzlým Táborem z autobusáku. Nad parkem jsou nejen racci, ale i krkavci. Zdraví nás, skřehotají a vypadá to děsně strašidelně. Neboj se, jsem tu s tebou. Dorazíme prochladlí a ihned dostanu mezi dveřmi panáka slivovice. Byli tu z Moravy, sami pálili. Je to síla a vůbec mi to nechutná. Ale ještě se trošku ostýchám. To je hnusný, co, řekne tchán a jde vše vylejt. Že taky něco neřekneš, člověče. Zasmějeme se tomu a pak rozvážně mluvíme o škole a o práci. Jako dva správní chlapi. Co bych dal alespoň za jeden takový rozhovor se svým otcem. Oni jsou tu vůbec všichni takoví v pohodě. Tedy, skoro všichni, ale to se dozvím až po nějaké době.
Připadá mi, že tu pořád něco slaví. Sestřenky nás pozvaly do hospody. Tak se sbalíme a i když utahaní po cestě, tak jdeme. Ještě jsem neměl tu čest. Jde se na bowling, ale ten nehrajeme, mají tam takové ty tehdy tak oblíbené boxy, ve kterých je klid na pokec. Jsem představen, zhodnocen kladně a vše probíhá velmi hezky. Jedna je mladší, teprve na střední škole, ale prdelatá a chlapská. I tak mluví a chová se. Druhá je modelka a jak pochopím, tak hvězda rodiny. Tancuje, dokonce hraje v nějakých klipech v televizi. Opravdu vypadá jako modelka, ale přijde mi, že je na ní něco falešného. Nechávám si to pro sebe, tehdy byl ještě takt samozřejmostí a koneckonců, co mi je do toho. Pořád si panenka žmoulá nos. Že by peří? Řeknu to po hezkém večeru svojí milé, ale jsem okřiknut. Ona je zázrak, hvězda, ke které celý život všichni vzhlíželi.
Druhý den je ráno takové klasické. Jdu si zaběhat, nezapomínejme, že jsem pořád velkým sportovcem. Jen to zmiňuji jen občas, protože o tom moje příběhy nejsou. Tchán mě chce poslat pro mléko, tak doběhnu. Koupím ale špatný druh. Automaticky se připravím na slovní útok, ale on mi jen řekne, hele mladej, ty si nějakej zamilovanej. Je mi až do breku, tohle by nikdy můj otec neudělal. Obří oběd, jak jinak, na moji počest. Pak se jde k babičce. Jsem představen a ihned si spolu sedneme. Bylo to hodně zvláštní, ale od prvního okamžiku jsme byli spřízněné duše. Moc chytrá paní, ale také trpěla jednou věcí. U sestřenice docházelo až k jakémusi zbožštění. Ano, byla krásná, ano, byla chytrá, ale byli tu i ostatní. Třeba moje blondýnka. Usedneme k honosnému stolu, vedle mě sedí rozmazlený kokršpaněl. Hele, to jí fakt dáváte chlebíčky, to by pes neměl. Všichni se mi smějí, jako prý dobrý vtip. Jí úplně všechno. Zajímavé je, že když sestřenka krasavice mluví, tak všichni zmlknou. Podivné. Má kluka, který je muzikant a od pohledu děsnej debil. Dědic a jakože trošku slavný. Prý máme večer přijít.
Nikam se mi nechce. Bral bych procházku starobylým městem, pokec a mazlení v podchodech. Pak třeba tichá hospůdka někde bokem, kde bychom měli klid. Ale ne, babička chodí spát brzy, tak se všichni odebereme do děsivého kulturního domu Palcát. Hrozný komunistický stánek, kde hrají Keks a kamioňáci tam chodí v pravidelných intervalech ke stolu a ptají se mě, za kolik která sestřenice jde. Posílám je do prdele, málem se jednou poperu. Já tohle prostředí nemám rád. Navíc, zábavové kapely. Musím dokonce pod pódium a dělat, že mě to baví. Ona si sestřenice myslí, že se párkrát usměje a udělám všechno. Ale takhle to u mě nefunguje. Pod pódium ale nakonec stejně jdu, protože jinak bych zůstal za stolem sám. Tak jak se ti to líbí? Zeptá se mě po první písničce a já jí něco zablekotám. Je to hrozná tupá komerce, s debilními texty, má mě ráda, já ji ne, přišla a já tam nebyl, debil. Uff. Blondýnka na mě vidí, že mě to štve (to pozná od prvního okamžiku, co jsme spolu) a tak mě odvede stranou.
Sedíme v koutě a koukáme, jak je sestřenice středem pozornosti. Očividně ji to dělá dobře. Dokonce vyleze na stůl a svíjí se. Tancovat umí, ale vidím v její tváři takový zvláštní smutek. Něco je tu hodně blbě. Zjistím to cestou na záchod, když slyším, jak někdo bleje. Ano, tehdy se o bulimii a anorexii ještě příliš nemluvilo. Byla na cestě k těmto nemocem nebo je už měla. Zeptám se, jestli je všechno v pořádku. Odbyde mě ošklivě, zasyčí jedovatě. Tak jdu raději na cigáro ven. Tam už se to páruje, jako na každé zábavě. Připadám si, jako bych se vrátil v čase zpět. Potom se potkáme podruhé. Sednu si totiž na betonový sokl a vidím jejího kluka, jak jí dává šňupnout cosi bílého. Jdu raději na pivo a tak trošku se připiju. Cestou domů se motáme a moje děvče si myslí, že blábolím z chlastu. Není to ale pravda, říkám jen to, co jsem viděl. Navíc opatrně. Jenže nikdo mě neslyší. Protože nechce. Ona je přeci hvězda.
Couráme se městem, je už skoro k ránu. Ale zítra jedeme do Plzně až odpoledne. Tak si lehneme, chci být přítulný, ale že prý ne, že jí je blbé, když jsou vedle rodiče. Tak se aspoň přitulí. Ráno nás vzbudí budoucí tchán, který myje nádobí. Projdu kolem něho a nabídne mi pivo. Vyprošťovák. Hele, chtěl jsem se zeptat, nic mi do toho není, ale včera jsem viděl...Tak to kecáš! Řekne a ani mě nenechá domluvit. Raději držím pusu, nechci vyvolávat problémy. Ale vrtá mi to hlavou a budoucnost mi dá bohužel za pravdu. Propálit v drogách barák v Praze, jednu firmu je docela umění. A všichni stále dokola přivírali oči. Ostatně, tenkrát to tak občas bývalo. Drogy pořád byly něco nového a Tábor je přeci malé město, to není Praha. Jenže do hlavy nikomu nevidíte. Tanečnice, která si musí hlídat neustále váhu, zničenej jeden život nebo vlastně víc. Ale nepředbíhejme. Připadal jsem si jak na audienci u princezny. Bohužel.
Nechci dělat zle, jsem rád, že zbytek rodiny je v pohodě, vzali mě mezi sebe. Prý jsem udělal velký dojem. Navíc jsem byl jediný, kdo vzal ihned do rukou nůžky a ostříhal plot před domem babičky. Moje milá budoucí tchýně na mě pořád kouká jako na svatej obrázek. S tchánem si taky sedneme. Jen ty sestřenice, tam to asi fungovat nebude. Jedna krásná, až oči přecházejí a druhá nešťastná, že ji nikdo nechce. To se samozřejmě všechno časem změní. Ale to už je jiný příběh. Poprosím svoji milou, aby mě už brala jen do hospod a ne na kapely, které jsou děsné. Já vím, bylo to hrozný, ale chápeš to? Ona má muzikanta! A boháče. Nojo, to ty nikdy mít nebudeš. Ale zase nejsem kretén. Usměje se na mě a poprosí mě, aby mohla sedět u okýnka. Protože v Táboře je vojenská jednotka a kluci na ní pořád zírají. Dám ji svůj svetr a po chvilce usne. Je už tma, když dorazíme na kolej. Vezmu si ji hned mezi dveřmi. Ještě tu nikdo není, toho musíme využít.
Někdy v těch dobách v Táboře pomalu končila vojenská posádka. Skončil časem i autobusový spoj. Ale jezdili jsme tam hodně. Střídali jsme chalupu a Tábor. Všude jsme měli staré kamarády, se kterými jsme seznámili své protějšky. A bylo to moc fajn. I když je fakt, že nějaké ty patálie jsme si také prožili. U nás to byl otec, u kterého jste nikdy nevěděli, na čem jste. Chlast je fakt svinstvo. A v Táboře se zase nemluvilo o problémech hvězdy sestřenice. Jinak to ale byly moc krásné roky. Jen kdyby těch zábavových kapel bylo méně. Ono totiž, spousta známých nikam jinam nechodila. A když jste chtěli být s nimi, museli jste. Je ale nad slunce jasné, že jsem mnohokrát opravdu hodně trpěl.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):