Šibeničník - François Villon
1987, Klub přátel poezie. Základní řada, Klub přátel poezie. Zlatý fond poezie
Ležíme v posteli a máme trošku upito. Moje milá se směje, asi jsem řekl něco vtipného. Je nám spolu moc dobře a tvoříme dvojici už nějaký čas. Mám ji moc rád, je pro mě vším. Když udýchaní padneme a nemůžeme popadnout dech, napadne mě jedna věc. Řeknu jí, že jsem chtěl napsat nějaké básně. O ní, o její kráse, o její duši, o tom, jak ji miluju. Jenže jsem všechny zmuchlal a vyhodil. Byli jsme bez sebe dva dny, což je pro zamilované děsně moc dlouho a trápil jsem se. Možná moje slova nebyla špatná, ale druhý den ráno mě nebavila. Připadala mi příliš obyčejná a styděl jsem se za ně. Zvedne se a jde do koše. Vyndá jeden papír a pak s ní není hodinu řeč. Všechny papíry srovná, vyžehlí rukou a zeptá se, jestli si je může schovat. Udělá mi to dobře, jen je nesmíš nikomu ukazovat, jsou příliš osobní a intimní.
Slíbí mi to a chce alespoň jednu přečíst nahlas. Dám ji ruku na pusu a řeknu ne. Místo toho vytáhnu Šibeničníka a začnu číst z něho. Jsme oba nazí a po několika stránkách je nám tak nějak smutno, přesto krásně. Díváme se mezi stránkami do očí, ale musím číst stále dál. Ráda poslouchám tvůj hlas, tvůj dech, řekne mi. Já taky. Básně jsou pro nás osobní, intimní. I přes své stáří jsou hrozně aktuální, mají nesmrtelnou platnost. Ze staré francouzštiny přebásnila vynikající Jarmila Loukotková. Jsme jako u vytržení, sbírku mi doporučila slečna v antikvariátu, která na mě trpí. Patříme mezi knihomoly, dáváme si tipy, někdy nemusíme ani nic říkat. Jen mi podá další knihu a já zaplatím. Vlastně jsem ji nestihl ani nikdy poděkovat, přitom patřila k lidem, kteří mě neskutečně ovlivnili. Otočím stránku a šustění je neskutečně hlasité. Prořízne absolutní ticho, nasloucháme nábožně. Jako na bohoslužbě.
François Villon se hrozně dobře čte, je stále zajímavý, krásný, jeho slova bolí, pálí, žhnou. Zažijete smutek, krásu, vznešenost, všechny emoce, na které si vzpomenete. Jsou krmí pro všechny křehké duše. Pro lidi, kteří budou jednou moudří. Rozjitří vás, budete nad nimi přemýšlet. Byli jsme mladí a my kluci tak nějak stejně rozervaní, jako mistr. Ani nevíte, jak jsme jej chápali, mluvil nám přímo z duše. Život a smrt, krása a temnota. Je v nich úplně všechno. Měli jsme jít původně dolů do baru, pokecat s kamarády, ale když na nás zaťukají, zapřeme se. Dá mi prst na pusu, abychom se neprozradili. Když odejdou, řekne jen, čti. A já se znovu ztratím mezi slovy. Bože můj, to je tak nádherná melodie. Slova, která zpívají. Chvějí se mi ruce, jsme propojení navzájem. Já, moje žena i básník. Nejdeme spát, čteme si stále dokola, pijeme k tomu sprostý rum a pak na celý večer a noc vzpomínáme celý život.
Uplynula spousta let, stali se z nás manželé, rodiče. Děti byly pryč a my zůstali sami. Celý den jsme se procházeli v lesích, pak si dali v hospodě pár pivek a nakonec šli domů. Vzpomínali jsme, plánovali budoucnost, bylo to moc krásný. Večer jsme si chtěli sednout k televizi, dát si nějaký dobrý film a odpočinout si po pracovním týdnu. Zachumlá se do deky, ženským je pořád zima. Vybírá film, na který bychom se mohli podívat. Jdu na záchod a zakopnu o krabici. Jsou v ní knížky, které jsme ještě po rekonstrukci obýváku nevrátili do knihovny. Je vám asi jasné, která kniha vypadla. Vezmu ji do ruky, odfouknu prach a přinesu ji do pokoje. Hele, vzpomínáš. Sedneme si vedle sebe a začneme listovat. Básně mají pořád stejnou sílu, možná bych řekl, že je chápeme ještě lépe, než když jsme byli mladí. Ten večer zůstanou všechny obrazovky černé. Čteme si, povídáme a popíjíme.
Někdy si říkám, jaké jsem měl v životě štěstí na lidi. Tehdy byla hrozná móda nosit límec nahoru. Chodil jsem ulicemi jako literární agent a pokaždé, když mi zbyly nějaké peníze, tak jsem zašel do antikvariátu. Pracovaly tam slečny a dámy, které knihám opravdu rozuměly. Dokázaly mě odhadnout. A doporučovaly mi jen samé dobroty. Takže přátelé dobrých knih, François Villon je básníkem, který mě hodně ovlivnil. V mých knižních tipech nesměl chybět. Pokud budete mít náladu a chuť, určitě si od něj nějakou sbírku sežeňte. Osobně mi přijde většina básní divná a nerad je čtu, ale tady nezbývá nic jiného, než smeknout klobouk.
„Byli jsme dva a měli jsme jen jedno srdce.“ - mějte se krásně.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nejslavnějšího básníka středověku, ironika, rouhače a bouřliváka F. Villona představuje první kompletní soubor jeho básní, které ze starofrancouzského originálu přebásnila Jarmila Loukotková. Soubor uspořádal A. Pohorský, který také napsal doslov a životopisné pásmo.
------------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
.JPG)