Příběh tří stý osmdesátý šestý - V močálech (nejen) českého doom metalu
Seděl jsem v hospodě U Ševců a čekal, až přijde blondýnka. Popíjel jsem pivo a sledoval, jak se stoly plní metalovými triky. Bylo to ale jiné, než obvykle. Příliš džínových vest tu nebylo. Ty už skoro nikdo nenosil. Spíše mikiny s nápisy oblíbenců. Dost často jsem zahlédl PARADISE LOST, MY DYING BRIDE a jeden chlápek, co měl dokonce SATURNUS, kteří v té době měli jen několik demonahrávek. Vůbec nevím, kde k nim přišel a kde se tu vzal. Když něco vykládal u stolu svým kolegům, rozhodně nemluvil typickou kdákající plzenštinou. Pil jsem pivko v rohu, jako vždycky. S knihou. Měl jsem rád svůj klid. Tak trošku jsem se, v rámci možností, usadil. Tak už to kluci, co žijí s holkama, co si je chtějí jednou vzít, mají. Konečně je tady. Celý výčep rozzářila. Nenosila totiž vůbec temné metalové oblečení, ale šaty a kabát. Moc ji to slušelo.
Povídáme si a vůbec nevíme, na co vlastně jdeme. Nápisy na plakátu, který jsem objevil na jednom rohu, jsem neznal. Ale měl jsem zrovna období, kdy jsem chtěl objevovat. Pamatuji si, že mě zaujala poměrně neuměle namalovaná vrána nebo havran. Ale asi to tak mělo být. Dnešní retro metalisti by mi za něj utrhali ruce, ale pravdou je, že stál za nic. Názvy kapel se slévaly ve stejných odstínech. Nechápal jsem, jak chtějí někoho nalákat. Copak my, studenti, my si uděláme čas vždycky, ale uvědomme si, že většina metalistů dávno maká někde u ponku. Ale co už, jsem tu se svoji holkou, piju pivo a tak si kapely poslechnu a když to bude stát za nic, tak půjdeme na bar na koleje. Najednou se, jako jeden muž celá metalová hospoda (rozuměj tak třicet kousků zachmuřených tváří) zvedla a šla pod Lampu. My si dali ještě dvě. Já velký a žena malý. Bývalo to zvykem.
Je ještě poměrně zima. Počátek jara připomíná spíše listopad. Ani jsem netušil, jak se bude sychravé počasí tento večer hodit. Vlezeme dovnitř, poděkujeme, ne my si věci do šatny nedáme. Jdu rovnou k distru. A koupím všechno, u čeho se mi líbí obal. IMMORTALLITY, DECAY, NEMO ANTE MORTEM BEATUS, R.E.T. a kapelu s nejlepším názvem večera - TISÍC LET OD RÁJE. Něco jsou jen kazety, které vypadají, že je někdo nakopíroval doma. Nevadí mi to, jsem zvyklý na ledacos, i když je fakt, že moje sbírka CD nabírá obřích rozměrů. Ale pásky jedu také hodně. Usadíme se u stolu a dáme si pivo. Jak jinak. Kecáme o škole a pořád nevíme, kdo vlastně dneska bude hrát. Když si to vezmu kolem a kolem, tak život v Plzni měl obrovskou výhodu. Na konci devadesátých let zde hrála velká spousta kapel a bylo stále co objevovat. Už jsem byl daleko od tehdy poměrně skomírajícího thrashe. Já byl hodně deathovej, ale nepohrdl jsem čímkoliv, co mě zaujalo. Je to jednoduchý - baví vs nebaví. Můj vkus znáte.
První skupinu si vůbec nepamatuji. Vím jen, že to byl sice doom metal, ale pán se snažil zpívat jako v CANDLEMASS, myslím, že měli i nějakej cover, ale vůbec mu to nešlo. Tahalo mě to za uši, museli jsme na chodbu. Ale místní pupkáči byli spokojení. Tuším, myslím si, že v klubu byla i spousta starých mániček. On totiž ten doom sahá až někam k BLACK SABBATH, k SAINT VITUS, CATHEDRAL. Druzí šli na řadu nějací mladí kluci a asi jsem měl ještě málo piva, protože mi připadali jako děsní uspávači hadů. Zase jsem šel na chodbu a kroutil hlavou, kam jsem to zase vlezl. Nedávno jsem zažil podobný black metal, tam mě zase neskutečně štvali lidi. Byla s nima nuda a tvářili se děsně vážně. A ani jsem si z nich nemohl dělat legraci, protože by mě ušpinili make upem. No, co vám budu povídat, ještě, že jsme vydrželi. A může za to moje blondýnka. Sám už bych si četl někde na koleji nebo klábosil s intoušema na baru.
DISSOLVING OF PROGIDY. Dnes obrovský pojem, doom metalová modla. Tehdy měli na kontě teprve demo z roku 1993 a "Lamentations of Innocents". Propadl jsem kráse smutku a musel jsem od své milé odvracet tvář, protože mi chvílemi tekly slzy. Síla hudby, chcete-li. Vnímal jsem jednotlivé riffy, vokál, praskaly mi kosti v těle. Často se se ženou dohadujeme o přesném datu, ale to vlastně není vůbec důležité. Všechno sedlo krásně dohromady. Měl jsem po boku blondýnku, která se ke mě tulila. Kývali jsme se do rytmu, jako jedno tělo. Bylo v tom něco živočišného, divokého, syrového. Připomínalo to trouchnivějící listí, které zůstalo po zimě v ulicích. Hlavou se mi míhaly myšlenky, vracely se mi ošklivé noční můry. Musel jsem si dát pivo, musel jsem jít za kapelou a každému osobně poděkovat. Dříve to bývalo dobrým zvykem. Vyběhli jsme ven na vzduch a celou noc se snažili vyjádřit slovy, co jsme zažili. Milovali jsme se až k ránu, jemně, hedvábně, křehce.
Myslím, že to bylo v pátek ráno. Nešel jsem do školy. Místo suchých technických výpočtů jsem rozložil CD a kazety na stůl a začal je postupně přehrávat. Troufám si tvrdit, že tehdejší české doom metalové kapely byly hodně silné. Určitě se neztratily ani mezi těmi světovými. Některé přežily, jiné se ztratily. Musel jsem o nich tak trošku napsat. Podrobný popis ode mě nečekejte. Podobná hudba se poslouchá hlavně srdcem a mám s ní spojenou spoustu vzpomínek. Tenhle pomalý styl mám moc rád. Jako kulisu k praskajícímu ohni, ke knize, ve které se zrovna toulám. Nebo jen jak, na cestu do práce, když je ještě tma a stíny se míhají jako čerti. Vracím se každý podzim i jaro. Mám jej spojený s počasím a také s mojí ženou. Hele, poslouchej, to je skvělý. Křičel jsem do skladeb a ona mi dávala na pusu dlaň, abych nerušil, abych neničil atmosféru, která je u hudby tolik důležitá.
Zrovna vyklízím a třídím všechna CD. Už jich je hodně. A nacházím spoustu pokladů. Asi fakt stárnu. Tohle už dnes moc lidí nepochopí. To není žádný fetiš, ale spousta zážitků. Pokusil jsem se vám jeden sepsat. Znovu jsem se ztrácel v močálech (nejen) českého doomu a neustále dokola opakoval, jak je skvělé být fanouškem, takovým tím obyčejným poctivým. Milujeme hudbu. Každý děláme něco jiného, pracujeme, jsme vysocí, malí, tlustí i hubení. A pak se sejdeme pod pódiem a jsme jeden dav, masa, smečka, která věří a uctívá rifffy, bicí, řev. A teď už se omlouvám, mám před sebou spoustu starých zaprášených dobrot. Lahev piva, knihu, která mě baví. No, řekněte mi, není krásné žít, být stále v tom?
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):