Příběh tří stý osmdesátý pátý - Zrada
Bylo mi dvacet. Měl jsem svoji krásnou holku. Začínalo jaro a všechno mi připadalo zalité sluncem. Po děsivé střední škole a skvělé nástavbě jsem se ocitl zase mezi techniky, kteří uctívali spíše materiální věci. Přesný popis, výpočty, bez úsměvu, poměrně nudné předměty. Ale proplouval jsem. Nebavilo mě to, ale do Plzně jsem se vždycky hrozně těšil. Mívali jsme už svoje rituály. Jako každé dvojice. Sraz na hlaváku před vchodem, kousek od bezďáků. Jedno pivko v hospodě U Husy a hurá na kolej, do postele. Doma to stálo pořád za prd, ale už jsem se s tím naučil žít. Přetrpěl jsem další hádky, další výstupy, pláč a nářek. Kdo nezažil, tak si neumí představit. To nemá moc cenu popisovat. Po brigádě nebo po práci na baráku, případně na chalupě, jsem utahaný jezdil tmou za svojí milou. Dokázala můj život rozzářit. Už jsme spolu něco zažili, patřili jsme k sobě. Vypadalo to, že spolu zůstaneme. Už mě viděla po nočních můrách, už mě hladila, když jsem plakal ze spaní. Víc o mě vědět netřeba.
Připadal jsem si, že jsem toho zažil už hrozně moc. Problémy spolužáků z dobrých rodin, kteří řešili nová auta, byty, případně jakou diskotéku "ošukají", se mě netýkaly. Vzbuzovaly ve mě spíše úsměv. Měli jsme pečlivě vybrané kamarády. Zakládali jsme si na tom, že máme podobný vkus a že posloucháme podobnou hudbu, čteme stejné knihy. Volný čas jsme trávili v lesích, na nekonečných procházkách nebo po hospodách. Když byla chuť, zašli jsme na koncert a bylo to moc fajn. Na jednom jsme potkali i Vladimíra. Stal se naším známým, pak dokonce kamarádem. Bydlel na Borech na Máchovce a byla s ním děsná sranda. Obstál v mnoha pivních zkouškách, rádi jsme poslouchali jeho příběhy. Měl kamaráda, který byl svině. Chtěl být jako Vladimír, chtěl dosáhnout kvality jeho vtipů. Ale vždycky jenom paběrkoval. S divným pohledem, ze kterého holky nemohly. Děsil je. Pomlouval, byl slizký, když s ním zůstaly samy.
Já vyrůstal v rodině, kde se všechno říkalo na rovinu a lež byla snad horší než volit komunisty. Kamarád Vladimíra, říkejme mu třeba Ivan, se nejdřív tvářil hrozně příjemně. Mě na něm ale bylo pořád něco divného. Po mnoha letech na brigádách, mezi dělňasy a na cestách, jsem měl čuch na křiváky. Byl s námi v hospodě, pokecal a za dva dny začaly o mě i o mé budoucí ženě kolovat divné řeči. Lži a pomluvy. Nejhorší zrada, která se vám může stát. Někdo, kdo se tváří jako kámoš, komu věříte, jste na stejné vlně a najednou vám vrazí nůž do zad. Tenkrát nebyly sociální sítě, tak se všechno řešilo na chodbách. Princip byl ale stejný. Jdu třeba k Darebákovi na oběd (rozuměj utopenci a pivo) a najednou si celý stůl ode mě odsedne. Co se děje, řeknu ještě veselý, protože všechny hrozně rád vidím. Jako vždycky. Tentokrát si ale vedle šeptají. A že prý svoji holku mlátím, že jsem satanista, že ona je divná a vůbec, samý kecy. Nedovedete si představit, co se ve mě dělo. Zrada. Zrada je nejhorší. Ten smutek, když nevíte, proč?
Jak jsem blbej dobrák od kosti, tak jsem ještě Ivanovi dodával učení, výpisky, dělal za něj několik prací, pomáhal mu u zkoušek. Pořád se, i když hadovitě, usmíval. Jsem z principu spíše optimista a i když mi o něm ostatní říkali, že je to debil, nevěřil jsem jim. V každém je přeci kus něčeho dobrého. Jak v kom, ale to jsem ještě nevěděl, že Ivan je skrz na skrz shnilý. Chodil jsem s ním ze školy, vyprávěl mi a pokaždé ze svých příběhů vyšel jako děsnej borec. Chtěl být tak urputně úžasný a skvělý jako Vladimír, který ale na rozdíl do něj opravdu dobrák byl, že to až bolelo. Ještě mu říkám, co jsem při obědě zažil a on, že je to hrozný, co někteří lidé dokáží. Byl jsem rád, že si můžu někomu postěžovat. Věřil jsem mu. Chyboval jsem. Já, který si o sobě vždycky myslel, že poznám lidi po pár chvílích. Hrozně jsem se mýlil. Dokonce jsem mu večer přinesl na pokoj pivo a pokecal. On mezitím rozšiřoval další lži. Jen tak, protože rád čerpal z lidského neštěstí.
Poslouchali jsme tenkrát s manželkou hodně doom metal a možná to bylo i díky muzice, že jsme z toho byli hodně smutní. Vůbec jsme nevěděli, že proti nám někdo něco má. Nikdy jsme nikomu neubližovali, víceméně si hleděli svého. Byli šťastní s málem. Žádní boháči, ale jen obyčejná dvojice, kterých jsou stovky. Jdeme spát a je nám divně. Tak vidíš, povedlo se mu to. Cože? No, pokazil nám celý den, celý večer. Ale kdo? Usneme a máme oba zvláštní sny. Pořád přemýšlím, kdo by to mohl být. Druhý den je sobota a já nemusím jet makat. Spíme dlouho a odpoledne jdeme za Vladimírem. Ivan je, jak jinak, u něho. Vláďa je totálně v prdeli, Jeho holka se s ním rozešla. Někdo ji nakecal, že okukuje v bazénu kluky a že je skrytej buzerant. Ještě za ní dojdu a snažím se jí vysvětlit, že nám se děje něco podobného. Ale ona na mě začne hystericky řvát. Hele a to ti nedošlo, že Vladimír je v pohodě? Ty s ním chodíš a znáš ho nejvíc. Jen zabořila obličej do peřin a zamumlala, abych šel pryč. Nastal klasický problém, kdy spolu lidi nemluví.
Kolik zla by se vysvětlilo, kolik neštěstí by se nestalo. Uplynul měsíc a Vladimír se stal stínem. Zato Ivan zářil. A my byli tak hloupí. Dolejzal za jeho bejvalou, tvářil se jako ochránce. Ale lži kolovaly dál. O nás i o Vladimírovi. Odjeli jsme na několik dní na chalupu, tuším že byly zrovna jarňáky. Na chalupě se ještě běžkovalo a zářili jsme štěstím. Po návratu do Plzně nás ale čekal šok. Vladimír se v borským parku oběsil. Bohužel nešel nikdo kolem. Pohřeb je za týden v Mariánkách. Bylo to šílený. On byl opravdu kámoš. Nebo spíš, mohl jím být, kdyby dostal víc času. Blondýnka se šla vyzvracet a já ožrat. S Michalem a Blankou, všichni naštvaní, protože nás zradil i Vláďa. Pili jsme na něj, až jsme nemohli chodit. Zavítali jsme i do Studny, kde seděl Ivan a děsně se smál. Ty vole, jak se můžeš tlemit. A v tu chvíli mi všechno došlo. Posadili jsme se k jeho stolu a bez vytáček jsem se ho zeptal. Odpověděl mi, že vítězí jen silní, že pro slabé není na světě místo. Jak nějakej zasranej nácek.
Moji ruku držela Blanka i Michal a měli co dělat, aby mě udrželi. Zrada je hrozná, šílená a hrozně bolí. Když se na vás někdo usmívá, vy se snažíte pro něj udělat první poslední a pak je to jako blesk. Dlouho, opravdu hodně dlouho jsme přemýšleli, proč? Ivan dostal do držky, ani nevím od koho. Zlo nakonec vždycky zahubí sebe samo. Lidí se jím zalknou. Boží mlýny fungují. Společnost toho debila doslova vyštípala, že přestoupil někam do Prahy. Možná se z něj stal člověk s titulem a škodí někde jinde. Poučili jsme se. Za lidi mluví činy, nejen slova. Pamatujte na to. Já vím, dnešní příběh není vůbec veselý. Ale musel jsem jej napsat. Už jen kvůli Vladimírovi. Víte, takových postaviček se naším životem mihla velká spousta. Myslím těch dobrých. Vždycky nám dodaly odvahu. Se zlem se totiž musí bojovat. Jinak se začne moc roztahovat. Koneckonců, vidíme to každý den. Svět už jinej nebude. Opatrujte se a děkuji za přízeň.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):