Rekviem za sen - Hubert Selby
1978, 2001, Maťa
Čtenáři mých pravidelných Příběhů mrtvého muže vědí, že můj kamarád z puberty Venca byl několik let závislý na pervitinu. Bylo to něco šíleného. Na rozdíl od jiných měl to obrovské štěstí, že přežil. Po návratu z léčebny moc často o své závislosti nemluvil. Ale když už, bylo to pokaždé šíleně depresivní a smutné. Temnota lidské mysli je nekonečná. Když jsem pak odešel do Plzně na vysokou školu, setkávali jsme se převážně v Jablonci, chodívali jsme k přehradě na pivo a kecali o starých časech. Vzpomínali jsme a já se úmyslně vyhýbal těm hnusným chvilkám, kdy jsme jej našli ležet v podchodě, když nám dělal naschvály, když kradl. Nechtěl jsem vyvolávat zlo a chtěl jsem si užít, že jsme spolu. Jednou, když jsem měl za sebou dlouhý pracovní víkend na chalupě a v pondělí bylo volno, dali jsme si sraz. Po několika pivech vytáhl knížku Rekviem za sen a řekl mi, že se hrozně omlouvá, že jsem musel tohle všechno s ním prožívat.
A že pokud chci vědět, o čem jsou drogy, ať si tuhle knihu přečtu. Zůstala u mě na dlouhé roky, teprve nedávno jsem ji vrátil jeho manželce. Venca už není mezi námi, byly vánoce a to asi jako každý vzpomínám. Hodně mi pořád chybí, mohl jsem mu říkat totiž úplně všechno. Za nic mě nikdy nesoudil, byl takovým tím opravdovým kámošem, který by za mě byl ochotný položit život. Tak nějak mi byl pořád vděčný, že jsem mu zachránil život. Že jsem jej donutil jít do léčebny. To by ale přece udělal každý, ne? Četl jsem po letech jiné vydání a vzpomínal. Příběh z Bronxu je úplně jiný, než ten náš, přesto v mnohém hodně podobný. Drogy a jakékoliv závislosti jsou jednou z nejhorších svinstev, co na světě jsou. Mění osobnost, vyvolávají temné myšlenky. Znovu a znovu jsem si to uvědomoval. Jaké jsem měl štěstí, že jsem kdysi nepodlehl, že ten můj pud sebezáchovy zafungoval. Je to stejně zvláštní, co v člověku některé knihy probudí.
Každý chceme lepší budoucnost a někdy toho máme hrozně moc. Společnost, rodina, všichni na nás vytvářejí děsný tlak. Podívej se, Franta už má rodinu a auto a byt a ty pořád nic. Snažíme se a někdy nejsme dostatečně dobří. Jsme slabí ze své podstaty a neumíme si to přiznat. Potřebujeme někdy pomocnou ruku a často mávneme do prázdna. Možná právě proto mám rád i podobně těžké příběhy. Ano, autor nepoužívá uvozovky u přímé řeči, autor se někdy motá v podivných citacích, odkazech a podobně. Jenže takové to feťáci mají. Zkuste se soustředit, přemýšlejte. Já vím, chtít tohle v dnešní době je možná troufalé, proto dokážu pochopit, když se vám kniha nebude líbit, ale zase na druhou stranu, jedná se o velmi přesnou definici toho, čím si závislí lidé prochází. Popisy jejich stavů jsou dokonalé. Venca to alespoň říkal. Vážil jsem si jej pak o hodně víc a dnes, když už jsem dávno dospělý, nechápu, jak mohl svůj boj vyhrát. Býval jsem rozhodně slabší, co si tedy pamatuji.
O knize jsme se několikrát bavili, dlouho do noci. Plivali jsme do přehrady, popíjeli lahváče, co nám ještě prodali v non-stopu. Chodíval jsem pak pět kilometrů přes hřebeny na chalupu, kde mě čekala po pár minutách spánku další práce. Citovali jsme jednotlivé pasáže a Venca je porovnával s těmi svými. New York samozřejmě není Boleslav a Praha, ale drogy jsou všude neskutečný svinstvo. To hnusné nutkání, potřeba, že musíte a jste schopni pro těch pár falešných chvilek udělat cokoliv, je šílených. Říkal mi, že pak jednou četl o vojácích na frontě, kteří nafetovaní dělali neskutečná zvěrstva. Pronásledovalo je to do konce jejich dní. Stejně jako Vencu, stejně jako hlavní hrdiny Rekviem za sen. Knihu si přečtěte a buďte trpěliví. Jinou radu pro vás nemám. Možná si pak přestanete dělat spoustu vtipů z lidí, které najdete před barákem na lavičce. Cesta do pekla může být totiž hrozně krátká.
Když jsem četl tuhle knihu o vánocích, bylo mi tak nějak smutno. Z celého příběhu, ale i z toho, že Vencu už nikdy neuvidím. Nebo ano? Je to několik let, co už není mezi námi a pokaždé, když budu Rekviem za sen číst, vzpomenu si na něj. Na to, že on to zvládl, že on byl bojovník. Muselo ho to stát hrozně moc sil a muselo to hrozně bolet. To si pak člověk váží každého dne, kdy vstane, zanadává si na šéfa v práci a může se vrátit v klidu domů. Můj dnešní knižní tip možná není nejveselejší, ale rozhodně patří k těm, které mě hrozně moc ovlivnily. Rozhodně doporučuji. Mějte se co nejlépe a za týden se budu zase těšit. Hele a víte co bylo pro mě úplně nejděsivější? Scény, když je Harry doma a mluví se svojí mámou Sárou, která nedělá nic jiného, než že jen sleduje televizní pořady. Uff.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Příběh dvou mladých narkomanů z newyorského Bronxu a jejich přítelkyně z vyšších společenských vrstev. Kniha o tom, co to znamená být slabý ve společnosti, v níž přežívají jen silní. Žid Harry Goldfarb, jeho dívka Marion i černošský přítel Tyrone C. Love, neschopní žít bez své denní dávky drog, nepřestávají snít o lepší budoucnosti. Noční prací se jim podaří vydělat větší finanční částku, za kterou nakoupí kvalitní heroin, a zapojí se do jeho distribuce. Za získané peníze si chtějí koupit byt, cestovat i otevřít si uměleckou kavárnu. Paralelně se odvíjí příběh Harryho matky Sáry, osaměle žijící vdovy, překonávající smutek a prázdnotu permanentním sledováním televizních seriálů, filmů a soutěží. Sní o šťastném manželství svého syna i o vnoučatech, ale především doufá, že bude pozvána do televize a stane se hvězdou některé show. Přísná redukční dieta i léky na hubnutí a uklidnění ji však přivedou do psychiatrické léčebny. Autor podává nepřikrášlený obraz bezútěšné existence obětí závislosti, snažících se vymanit z šedivé a ubíjející každodennosti, i jejich zmařených nadějí.
------------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook: