Příběh tří stý osmdesátý druhý - Vidle a metal
Byli jsme několikrát vyplísněni, že nikam nechodíme, že se straníme lidí. Možná měla Blanka trošku pravdu. To víte, dva mladí, zamilovaní až po uši. Chtěli jsme být hlavně spolu. To je myslím normální. Ale je fakt, že jsme na své kámoše trošku zapomínali. Ale bylo na čase zase někam vyrazit spolu. Navrhl jsem hospodu kousek od Divadla pod Lampou. Protože pak se můžeme přesunout. Hrávaly tam tenkrát skvělý kapely. Stačilo si jen vybrat. A nebyly jen metalový. Vlastně by se dalo říct, že jsem v tomhle klubu načerpal neskutečné množství informací. Zlatý časy, co k nim dodat? Asi jenom, že není všechno zlato, co se třpytí. Protože totiž jedna budoucí učitelka navrhla, že pojedeme do Plasů, že tam je v kulturáku metal. A zamrkala na mě, že jsme jako na stejné vlně. Ošívám se. Nechce se mi tam, já jsem spíš klubovej.
Ale holky nás přemlouvají tak dlouho, že podlehnu. Nevím jak to dělají, byl jsem na tohle docela dost zásadovej, ale ony měly ty svý kukuče a různý způsoby, jak mě přesvědčit. Blondýnka souhlasí, i když mi na rovinu řekne, že se mám připravit na hudební peklo. Hele, ale já vím o co jde. Už jsem pár zábav na Boleslavsku navštívil. No jo, ale tady to všichni fakt žerou. Prý je to doslova fenomén. Vyděsil jsem se ještě víc a po pár hezkých chvilkách jsem si na pokoji nasadil sluchátka, pustil si něco dobrého a četl si. Hele, fakt chceš jet s nima? Zeptá se mě moje žena. Ano, budu jí říkat moje žena, protože jsme zkrátka a jednoduše věděli, že se jednou vezmeme. Prostě jsme k sobě patřili. Zajímavé je, že většina dvojic z kolejí na Borech spolu vydržela. Zajímavé, co? Asi se tam dobře seznamovalo. Ale to už je jiné vyprávění. Zatím jsme seděli a oba se shodli, že nejedeme. Usnula mi v náručí. Musel jsem zhasnout lampičku a sledovat, jak dýchá. Neznám nic lepšího.
Tak jedéééém, vletí do pokoje Michal s Blankou a dalšími šesti lidmi. Cože? Kolik je? Bylo teprve ráno, ale bylo nutné se připravit, pořádně popít a pokecat. Nešlo odmítnout. Mám sice několik svých obvyklých jedovatých hlášek a ani nevím, co tam hraje, ale není mi to nic platné. Aspoň pokecáme. Najednou sedíme v nádražce v Plzni a ujede nám asi pět vlaků. S Michalem se motáme. Chci se pořád vrátit zpět, jak mám hladinku, tak si servítky neberu. Panenka, co celé tohle vymyslela, sice vypadá zkroušeně, ale to jí vysvětlím. Má milá, já sleduji, kde se co šustne, čtu časopisy o muzice. Chodím jenom na to, co se mi líbí. A celou tuhle agro scénu nemám rád. Nevadí mi, ať si každej hraje a poslouchá co chce (nikomu nikdy z principu nic nenutím, ani nehaním), ale považuju to za ztracenej čas. Ano, vedli jsme často dlouhé filozofické debaty. Pro někoho by to bylo jen mlácení prázdné slámy, ale pro nás to byly věci, které nás nasměřovaly v životě dál, formovaly nás. Krásná doba. Někdy mi to hodně chybí.
Sedím ve vlaku a hned usnu. Prý chrápu. Ale aspoň vystoupím relativně osvěžen. Jdeme zase do nějaké hospody, která už je plná mániček. Jo, všichni mají džínové vesty, trika s lebkami a někteří i kožené kalhoty. Trošku nechápu a dodnes jsem nepochopil, jak může mít někdo na jedné vestě nášivku Brutus i Sodom, ale budiž. Vedle ke stolu si přisedne chlápek, co má na sobě montérky a právě vestu pošitou podobnými nápisy a o zeď opře vidle. Myslím, že tahle scéna přesně vystihuje to, co se bude celý večer odehrávat. Sám jsem trávil na polích spoustu času, proti zemědělcům nemám vůbec nic, naopak, ale tahat vidle na metal mi přijde už trošku přes čáru. Jak jsem nametenej, tak si dělám z pána srandu, ale on to vůbec nechápe. Blondýnka mě kopne pod stolem. Nebuď drzej, dostaneš do huby, a asi by sis to zasloužil. Lidi se chtějí bavit a zábavu dostanou. Ještě něco blekotám, ale už mě nikdo neposlouchá, očividně si chtějí všichni večer užít.
Před kulturákem je na zdi velký plakát. Keks, Odyssea, Brutus, Anakonda. Ihned začnu říkat, že nejvíc se těším na tu ANAKUNDU, ale nějaký ztepilý sedlák mi řekne, ať držím hubu. V sále už je poměrně plno. Zajímavým úkazem jsou dámy. Většina to pojala jako velkou událost. Takže tuny make upu, upnutý trika, elasťáky i na nohách, které by zrovna vidět být neměly. Neříkám, nemám patent na vkus, sám jsem jen odrbaná metla, ale trošku soudnosti by některým slušelo. Jsem rád, že jsme mladí a hezcí. Tedy většina, třeba já jsem krásný takovým zvláštním způsobem, říká mi moje milá. Nevím, co to znamená, ale dělá mi to dobře. Vyděsím se, protože sálem začne kvílet nějaký chlápek. Přes parket se jako stádo přežene houf fanynek. Zpívá sice falešně, ale to očividně nikomu nevadí. Vypadá jak Manowar ve výslužbě. Až na to, že neumí hrát. Jméno téhle kapely si nepamatuji. Hrají první a neumí hrát. Dámy se začnou svíjet a hází zadkama v elesťákách. Některé jsou jak v transu. Zakroutím hlavou a jdu ven na cigáro. Na tohle fakt nemám.
Venku pokuřují nějací kluci. Jeden hned, ty chodíš Pod Lampu, co? Dáme řeč a já nechápu. On poslouchá alternativní, progresivní skupiny. Jde i do jazzu. Říkám, ty vole, co tady děláš? On se tlemí a říká, co ty? No ženský, chtěly sem. Tak si postěžujeme a pak pro nás přijdou a že prý, kde jsme. Ale jsem unavený, z toho všeho řevu, řeknu a ony kroutí hlavou, protože prý poslouchám děsnej bordel. To jo, ale ten dává smysl. Hrají Keks, ti aspoň umí hrát. Jako ve všech dalších kapelách jsou dobří muzikanti. Ale asi jim jde víc o peníze, než o umění. Ono taky, umění je i bavit lidi. A na ně se chodí. Je narváno, dav řve a já čumím jak puk. Nechápu. Popěvky na úrovni dětských říkanek, hecování, většinou poměrně trapný řeči mezi songy. Hledám marně nějaký kout, kde bych tolik neslyšel. Blondýnka si mě najde. Nepůjdeme ven, je to hrozný. Usměju se na ní, aspoň ona mi rozumí.
Hele, když nám bylo sedmnáct, tak to byla děsná rebelie, zajet vedle do vsi, opít se a být jakože na tvrdý muzice, ale teď, po letech, to je fakt děsný. Přikyvuji, vyfukuji kouř a říkám si, že nechápu, jak se to tak dlouho může držet. A to ještě nevím, že uplyne třicet let a bude to to samý. Zvláštní vkus mají ti lidí, říká jedna dívka, co si jde k nám zapálit. Rozhovor se více méně opakuje. Proč si tady? Proč vy? No, holky říkaly. Strhl nás dav, což se mě osobně nestává snad nikdy. Na to jsem moc velká palice a mám svoji hlavu. Blondýnka taky. Přesto tu jsme a musíme bojovat až do konce. Jdeme zase dovnitř. Spousta songů je převzatých. Ty nejsou zase tak špatný, tedy až na texty, které jsou přezpívané do češtiny. Kdyby jen původní autor věděl, jak jeho nápady kurví, musel by si trhat vlasy. Některé rýmy jsou opravdu šílené. Nicméně, konečně dohraje poslední kapela a pustí do repráků rocktéku. Všichni jsou rozzáření. Páruje se to, je to úplně jinej svět, než jej znám já. Dokonce si říkám, že na těch starých zábavách kolem Boleslavi bylo ještě něco trošku máničkovského, rebelského, ale tady zůstal jen patos a nuda.
Jsem v té době děsně zásadový a ještě chci tak trošku měnit svět. Samozřejmě mě nikdo neposlouchá, ale bolí mě uši. Tak jak, spokojení? Zeptá se mě kolegyně učitelka, která za celý tenhle výlet může. Hele, nevím. Chodil jsem na punk, na hardcore (který mě ale nikdy moc nebavilo), na alternativu a na všem jsem si našel něco dobrého. Některé kapely byly výborné, i když bych si desku nikdy do sbírky nekoupil, jiné horší, ale vždycky se alespoň o něco snažily. Ale tohle, to jsou fakt jen vidle a metal. A hrozně mě mrzí, že nezasvěcená veřejnost mě stále hází do stejného pytle. Hergot, já poslouchám thrash a death a doom a heavík a ne tyhle lopaty, rozčiluju se. Slečna se urazí. Musím se jí omluvit, protože ona je jinak hodně chytrá a studuje i muziku. Což je jeden z největších paradoxů dnešního dne. Ujede nám vlak.
Paní výpravčí, která sama chodí na zábavy, protože ji všichni znají, nám otevře čekárnu. Já, Michal a naše holky ale raději jdeme ven, protože celé osazenstvo se začne různě osahávat, vydávat notoricky známé zvuky a vůbec šukat. Asi jsou takhle zvyklí. Pomalu, ale opravdu hodně pomalu svítá. Vlak se skřípěním zastaví. Z čekárny se vyhrne malý dav. Některé dámy jsou neupravené až běda. Tohle fakt není náš styl, co? Řekne nám moje milá. Ono by nevadilo, že jsou třeba rozcuchané, ale některé skvrny nepatří k nejhezčím. A když nasedáme, otočím se a na zastávce vidím opřené vidle. Musím se smát. Byla to taková kulturní exkurze mezi sice hodné a pohodové lidi, ale také mezi muziku, která mě hodně bolela. Sem nepatřím. Ne a stokrát ne. Dojedeme na kolej, chvilku spíme a večer na baru předvádíme, parodujeme všechny kapely. Užijeme si u toho hodně srandy, to vám povím.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
