.JPG)
Příběh tří stý osmdesátý první - Sportovní soustředění fakulty strojní
Asi jsem to měl vrozené. Vždycky jsem chodil na divný školy. Tedy kromě nástavby v Boleslavi. Jo a ještě základka byla taky super. Ale střední byla spíše vojnou s divnýma komouškýma učitelama a spolužákama, který byli vyloženě na pěst. O vejšce v Plzni jsem si nejdřív myslel jen to nejlepší, ale postupně se ukazovalo, že kdo neumí, tak učí. Vozili se po nás pánové, kteří by nikde v praxi neobstáli. Sem tam se sice našla výjimka, ale celkově to byla docela hrůza. Já se snažil vždycky se všemi vyjít, nikdy jsem třeba nebyl drzý, ale oni se stejně u zkoušek různě vysmívali a neustále nám ukazovali, jaký jsme děsný nuly. Nechápal jsem to, stejně jako moji schopnost prolézt prvním semestrem. Měl jsem více štěstí, než rozumu. Zase jsem se učil věci, které mě nebavily. Trénoval jsem mozek a věděl jsem, že jakmile naučené nebudu potřebovat, budu se snažit zapomenout. Každopádně, z dvou stovek přijatých nás zbylo čtyřicet. Po prvním semestru. A takovou malou "odměnou" nám měl být sportovní kurz ve Volyni.
Nikdo sice nechápal, proč musí budoucí strojaři cvičit, ale budiž. Všichni jsme si mysleli, že to bude flákačka. Taky jsem jel s jedním takovým mě podobným den dopředu. Zalezli jsme do hospody a děsně se opili. Usnul jsem na lavičce. Docela odvaha, protože rána byla už chladná. Kolega to totiž pojal tak, že je nešťastnej z rozchodu. Snažil jsem se jen utěšovat panáky, i když jsme věděl, že ta holka s ním nikdy nechodila. Věděl jsem to, protože mi to několik dní před odjezdem říkala. To jen pro představu, jaký výkvět se mnou chodil do školy. Přijeli první spolužáci a byl to další očistec. Jeden třeba ihned šel a nahlásil nás, že jsme včera pili a že by nás měli vyloučit z kurzu. To ale nešlo, protože jsme museli absolvovat. Jinak bychom neměli zápočet z tělocviku. Ano, byl povinný. Tenkrát to bylo dokonce dáno výnosem ministerstva školství.
Šli jsem se ubytovat do nějakých chatek. Tělocvikáři bývají většinou hrozný švihadla, který umí jediné. Odradit lidi od sportu. Dva třicátníci v teplákovkách ihned začali dávat rozkazy. Mimo jiné třeba měli blbé hlášky na holky. To jako s tvojí postavou myslíš vážně? Nevím, nevím, jestli takhle zápočet dostaneš. Nebo na jinou - no s těma kozama toho asi moc nenaběháš. Měl jsem první konflikt. Neumím si pomoc a tak jsem řekl, aby se nechoval jako lopata. Seřval mě na tři doby, ale slečna z vedlejšího kruhu se na mě dívala jako na svatej obrázek. Nojo, zase to moje ochraňování slabejch a spravedlnost. To mě jednou zahubí. Jdeme do šílených smradlavých chatek. Už tam asi nikdo dlouho neuklízel. Zašlápnu štěnici a pronesu něco o tom, že tady já spát nebudu. A hodím si batoh před chatku. Pak nás vyženou na takovej plácek a prej rozcvička. Protahování mě nevadí, ale spousta studentíků se hýbe poprvé. Já to tedy ve svých příbězích moc neuvádím, ale sport jsem dělal pořád. Karate, běhal jsem, plaval. Ono se to moc k metalu nehodí, ale kondičku jsem měl výbornou.
Prý, uděláme si před obědem nějaký testy. Rozřadí nás podle poměrně záhadných pravidel do družstev. Třeba já jsem s pěti holkama a je to jediný takhle holčičí družstvo. Všechny se na na mě koukají, udýchané a červené. Stydí se. Říkám jim, křepelky, co blbnete, jste přece chytrý, nenecháme se přece rozhodit několika debily, co jediný, co umí, tak se hýbat. Jojo, sport má být hlavně radost. Prostě a jednoduše je povzbuzuju, protože je mi jich i trošku líto. Na strojárnu nikdy nechodily žádný modelky. Ale zase na druhou strano, to přece neznamená, že to nejsou lidi a měl by se měl na ně někdo vytahovat. Skáčeme do dálky a jednomu asistentovi, takovej uhrovatej svalouš, řeknu, aby se krotil a že jestli chce, tak mám v batohu nějaký porno časopisy. Protože takový trapný kecy jsem na holky snad ještě nikdy neslyšel. Fakt divný lidi. Opravdu mě štvali. Tak jsem jim hodil disk hodně daleko. A říkám mu. Já myslel, že si dáme nějaký zápas třeba ve volejbale, nebo se půjdeme projít, ale vy nám tady vymejšlíte cvičení jak v armádě. Tak si pro ten disk dojdi, debile. No, nahlásil mě, jak jinak.
Vedoucí celého tohohle panoptika na mě řval jako nějakej důstojník lidově demokratické armády. Po dvou minutách jsem vypnul a jenom kýval souhlasně hlavou. Myslel jsem si něco o prdeli. S podobnejma typama jsem měl už velký zkušenosti ze střední. Sem tam se takovej magor objevil i v práci. Jen se vyřvi debílku, mumlal jsem si pod vousy. Co prosím? Ale nic, souhlasím s vaším názorem a omlouvám se, že jsem narušil váš výcvik. Konečně se blbeček usmál a poslal mě zpátky. Pak mě ještě pochválil, že dobře skáču do výšky a házím diskem. Že trénují v Plzni a že ať přijdu na trénink. To vyžejo. A vy mě předěláte na buzíka. Musel jsem se smát. Až jsem se za břicho popadal. Říkám to ihned holkách a začneme si z toho dělat prdel. Jinak to nejde. Začnu na ně jakože křičet, aby se seřadily. Do dvojic! Pochodem chod! Směr jídelna. Rááz, dva, ráááz dva. Projdeme kolem vedoucího a on vůbec nepochopí, že si děláme legraci. Naopak, pochvalně nás pozdraví.
Jídlo je hnusný jako prdel. Chce se mi blejt. Několik jedinců to opravdu udělá. To nám to pěkně začíná. Ihned po jídle nebo spíše krmivu, musíme jít běhat. To hodí šavli několik dalších lidí. Ti fyzicky slabší začnou kolabovat, chytat se za boky a srdce. Zdá se, že fyzická kondice studentů strojní fakulty není vůbec dobrá. Já se držím v tempu. Sice mám hlad a žízeň, ale mě nedostanou. Doběhnu do konce. Jde mi pogratulovat další asistent. Podává mi ruku a posílám jej do prdele. S rozkoší. Několik desítek minut za mnou dobíhají děvčata. Drží se stále u sebe. Ony se o sebe ženský vždycky uměly postarat. To je zajímavá věc. Zatímco si kluci honí trika, machrují a pomlouvají jeden druhého, opačné pohlaví podpírá ty slabší. Divná doba, divný lidi, říkám to pořád. Inu technici, materialisti, tam se na nějakej ten cit nehledí. V mozkách kalkulačky, v duši chlad. Nebo má na ně vliv Plzeň. Kovové město na západě.
Vydýchám se a myslím si, že bychom mohli konečně něco hrát. Místo toho se motají pánové kolem holek, což by bylo vcelku přirozené a normální, nebýt toho, že začnou machrovat takovým tím slizkým způsobem. Hlášky typu, pojď se mnou do chatky, budeme se spolu potit, ty musí každou dívku nalákat, to vám povím. Trošku trapné je, že se přidají i vedoucí. Zazní i vtípky o tlustých holkách, o velkých kozách, o tom, která by chcala na vrták a tak podobně. Inu, intelektuálové. Sranda je, že díky své budoucí manželce trávím spoustu času mezi budoucími učiteli. Nic podobného se mi s nimi nikdy nestalo. Všichni jsou takoví víc slušnější, než strojaři. Fakt jsme elita. Ale co, ono se to v továrnách asi ztratí. Konečně někdo řekne, že se bude hrát volejbal. Jsem v dívčím družstvu. Po prvních setech se cítím jako žena. Tolik keců, to musí být hrozný. Kdyby to bylo aspoň vtipný. Ale není, jen trapný a nechutný. A to nejsem žádnej svatoušek. Jsme druhý. Což je poměrně nepochopitelnej úspěch. Ale já důvod vím. Holky jsou tak vzteklý, že mlátí do míče s úmyslem zabít.
Konečně volno. Má bejt nějakej oheň, kde se budeme věnovat písním a tmelit kolektiv, který nikdy kolektivem nebude. Navíc s těma debilama. Holky, zdrháme. Hospoda je kousek. Jenže, dáme si jen několik pivek. Chvilka krásné svobody. Proč jste se hlásili na strojárnu? Nikdo nevíme, máme průmyslovky a přišlo nám to tak nějak automatický. Jsem jedinej, kdo chtěl bejt jen co nejdál z domova. Je sranda, nejvíc se tlemíme, když napodobujeme tělocvikáře. Obtáhnu si kalhoty kolem přirození. Jeden takovej nám ho dával pořád na odiv. Můj odpor k čemukoliv organizovanému je na vrcholu. Někdy v tý době se zatvrdím, že už mě musejí na podobné, i dobrovolné akce tahat párem volů (třeba současný teambulding, kterej je mimochodem něco hodně podobnýho, jen se u toho pořádající usmívá taky vzdám). No co myslíte, vyhmátli nás. Někdo nás nahlásil. Jak jinak, jsme Češi. Trošku nechápu tu touhu pořád na někoho řvát. Jsme dospělí, alespoň jsme si to ještě před pár hodinami mysleli.
Kolem ohně sedí všichni velmi spořádaně. Jako pravítka. Působí to opravdu socialisticky. Jeden asistent švihadlo, ten s tím upnutým rozkrokem, má v ruce kytaru a hraje. Jakmile vidí holky, přesedne si k nim. Vznikne tím pádem další řetězová řada trapných situací. To jsme ale čekali. Horší je, že pán nezpívá zrovna dobře. Tak si z něj dělám srandu a naschvál se k písním přidávám a halekám u toho jako kráva. Vyvolávám tím salvy smíchu. Konečně se nálada trošku uvolní. On mě sice zase seřve a řekne mi, že se pomstí, ale je to jen do chvíle, než se za námi ozve kýchavý zvuk. Jeden student, takovej rachitickej, zvrátí hlavu dozadu, obrátí oči v sloup a začne sebou zmítat v křečích. Otočím se na pana asistenta a zeptám se ho, jestli bychom neměli něco dělat. On jen zavrtí hlavou. Nechci vám do toho mluvit, ale ten kluk má epilepsii, může zemřít. Do něj jako když střelí. Vyskočí a běží do chatky vedoucích. Chudáka v křeči nechá být. Má už u pusy pěnu. Nedá mi to a začnu jednat. Poprosím holky, ať mi pomůžou, protože kluci jen sedí a smějou se. Kreténi.
Zakleknu, ale nezvládám ho. Pamatuji si na spolužáka na základce. Vezmu kus klacku a dám mu ho do pusy. Aby si nepřekousl jazyk. Jen ho nemůžu sám udržet. Kurva, pomozte mi někdo. Dvě holky na každou nohu a to je pěkně pokope. Vydržte. Z chatky se vyhrnou vedoucí. Někteří padají na hubu. Jsou komplet vožralý jako dogy. Jsem nasranej. Co to jako má být, kdo je zdravotník? Máš aspoň lékárničku? Tady kočka má rozseknutej ret. Hergot dělej něco. Jenže milé švihadlo jen čumí a čumí. Pak se začne smát. Zařvu. Běžte zavolat záchranku. Konečně, konečně, začne jeden student jednat. Je vyděšenej, asi jako my všichni, ale aspoň běží. Trvá to nekonečně dlouho. Záchvaty se vrací a já mám strach, aby se neunavil natolik, aby ho to nezmohlo. Už si myslím, že všechno odeznělo, ale pak se křeče vrátí ještě ve větších vlnách. Už nemůžu. Někdo za mnou se zasměje, když mě kopne mezi nohy. Klepou se mi ruce. Bolí mě všechno, ale bojuju. Jen já, holky a jeden kolega. Ostatní čumí jako telata na vrata.
Když přijede doktor, tak se taky naštve. Na pány vedoucí. Našemu pacientovi dá injekci. Pomalu se uvolní. Poklepe mě na rameno. Přijď zítra do hospody. Máš u mě pivo. Odpovím něco v tom smyslu, že bych to bez holek nezvládl, ale uvnitř mě hřeje, že jsem pomohl. Dobrák od kosti. Odjedou do nemocnice a na mě padne šílená únava. Kolem je ticho. Odejdu středem, dáme si pusy na čelo, protože víte, já už byl nejvěrnější muž na světě. Miloval jsem svoji budoucí ženu a i když jsem byl svým způsobem za malinkého hrdinu a asi bych si mohl i vybírat (no, kolikrát se vám to za život poštěstí), tak si jdu lehnout do spacáku před chatku. Usnu jako dřevo. Spánek spravedlivých. Druhý den další buzerace. Hele, pane vedoucí, když už jste to včera, jak to jen říct, trošku podcenili, co se zajít podívat, jak na tom ten chudák kluk je? Zašel bych někam zavolat? Ne, nikdy, nesmíš opustit výcvik. Fakt jak v armádě. Debil.
Sem tam někoho chytnou záda, kolena, rupne tu a tamhle. Parta kriplů jste, řve na nás. Já jsem šíleně utahanej, nějak mě to všechno zmohlo. Ale jsem v dobrým družstvu. My si pomáháme. A jsme příkladem ostatním. Už nikdo nemá blbý kecy. Naopak, studenti v sobě objevují kus toho dobrého, co mají v sobě snad i hajzlové. Nechali jsme se strhnout hloupým tupým davem. Dobře, ser na to, chovejte se konečně jako chlapi a pojďme si to užít. Odpolední volejbálek mě začne konečně bavit. Ale rozhodně to není kvůli švihadlům. Máme taky večer volno. Mají se sice hrát nějaký hry, ale dojdu za vedoucím a mám k němu řeč. Mluvím slušně, ale neberu si servítky. Jsme dospělí, snad nás tady nebudete držet násilím, ne? Nebo mám napsat na rektorát, jak probíhal včerejší večer? To víte, s debilama se musí občas po zlém. Jde se do hospody, zahlásím a holky začnou výskat radostí! Když opouštíme areál, zpíváme si.
Pan doktor je už u stolu. Všechno dopadlo dobře a musím přijmout pozvání na pivo. Proč? No, protože si tomu klukovi zachránil život. Ale, to by přeci udělal každej, ne? No, to právě ne, hele, zvládli jste to na jedničku. Vyklube se z něj správnej chlápek. Táta od dětí, takovej ten obyčejnej borec, o kterým se to neví, protože je skromnej a chytrej. A já říkám znovu a znovu, že podobným lidem by se mělo naslouchat. Trošku se opijeme, ale ne moc. Jde se spát. Zpíváme si pivní písně a jde nám to náramně. Ještě dva dny, to už vydržíme. Venku je mi děsná kláda, můžu spát u vás? Ne, s vámi, ale někde v koutku? Ano. Tak usnu na matračce a je mi fajn. Kurz dokončíme víceméně bez dalších problémů, jen jednou se zastanu holek, aby nemusely tahat těžký medicimbaly. Za zmínku stojí snad jen poslední večer, kdy k nám zavítají rodiče našeho zachráněného. Hrozně moc nám děkují. Dostanu od maminku dort v papírové krabici a plačtivou pusu. Pozvu na něj jenom děvčata a kolegu, co běžel k telefonu. Každý máme jen malej kousek, ale je děsně sladkej.
Jakej byl sportovní kurz? Aáále, žádnej zázrak...i když, nakonec to nebylo tak hrozný. Jen ty některý lidi, znáš mě. Povídáme si v posteli s blondýnkou. Skočili jsme na sebe ještě ve sprše. Dlouho jsme se neviděli. Vyprávím jí o blbých a tupých švihadlech, o normálních holkách a divných klucích. Epileptický záchvat taktně vynechám. Nechci machrovat, nemám to rád. Ale ona se to stejně za několik dní dozví. Kolejní tamtamy, znáte to. Taky se nám vrátil pacient. Všechno bylo vlastně hrozně legrační. Kluci mu říkali, aby nebyl debil, aby nepil. On díky své nemoci nemohl. Taky celý den poměrně drsně sportoval a stačilo jedno pivo. Mě jenom mrzí, že ho další semestr vyhodili. Byli jsme totiž kámoši. Alespoň chvilku. Tak se mějte hezky a dávejte na sebe pozor.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):