Příběh tří stý osmdesátý - Paříme spolu, paříme o sto šest
Vstávej lenochu, musíš do školy. Ale nešel jsem. Chtěl jsem být s ní. Měla totiž volný den a brigádu. Jezdila po obchodech kolem Plzně a kontrolovala, zda jsou v regálech čokolády. Zajímavá práce, trošku náročná, ale aspoň jsem poznal okolí. Vůbec jsem totiž nevěděl, co se nachází kousek od Plzně. Dodnes mám s některými směry problém. Nějak jsem neměl důvod tam jezdit. Na sever i na jih to byla hrůza. Komouši nedávali do téhle oblasti žádné prachy. Měla to být hráz proti imperialistům. Pohraničí bylo děsivé, některé vesnice vypadaly jak po válce. Ale zažili jsme spoustu dobrodružství. Byla ráda, že s ní jezdím. To byste nevěřili, kolik chlapů si dovolí na mladou holku. Je mezi námi víc zla, než tušíte. Zdržel jsem se třeba někde bokem na záchodě a už po ní vyjel padesátiletý pupkáč. Vylezl jsem, houkl na něj a on začal hned něco koktat. A když manželka vylezla ze skladu, byl úplně rudej. No, šílený.
My jsme viděli a znali dvě malá města, Plzeň, Liberec a trošku Prahu, kde se budovalo, vesele tunelovalo a vůbec probíhal kapitalismus. Ale jakmile jste vyjeli kousek ven, byli jste v šoku. Třeba v pohraničí se nezměnilo nic. Jen si to tam obsadili pasáci s kurvama. Bylo to divoký, pro nás často nepochopitelný, ale zase jsme to nevnímali nijak šíleně. Jen mě vždycky mrzelo a dodnes mrzí, že když člověk vyjede kousek za hranice do Německa, mají tam tak krásně uklizeno. Dodnes jsme my Češi hrozný prasata. Na tohle jo. Ale dost bylo stěžování, to berte jenom jako obraz doby, která se do mě otiskla a formovala mě i mojí ženu. My jsme chtěli něco jinýho. Byt a děti a klid. Knížky a muziku, filmy a velkou postel. Taky cestovat tam, kam moji prarodiče nemohli. Objevovat, normálně žít. Nebýt jednou nevrlým dědkem a nervní bábou. Tak uvidíme. Zatím tedy hlavně kalíme. Někam přijdeme, objednáme pivo, má milá si sepíše papíry a já mám rozkecáno.
Jezdíme převážně vlakem a potkáváme tisíce postav, lidí, zažíváme spoustu zážitků. Třeba přenocování v mrazu v nádražní budce. Protože jízdní řády nám tak trošku lhaly, poslední vlak proste nejel. Máme dvě tatranky, jednu vodu. O vodu se podělíme a tatranky nechám ženě. Přežít musí ten krásnější, aby nebyli lidi takový hovada ošklivý, říkám jí. Chce se hádat, ale hlad je hlad. Já to rozchodím. Horší je zima. Protože ona je dívkou štíhlou a nemá žádný tuk, co by ji hřál. Nejdřív machruju, dávám jí i svoje vrstvy oblečení, ve kterých se tak krásně ztrácí. Mám ji hrozně rád, protože právě v takových situacích dokáže být klidná a rozhodná. Děláme si pořád srandu, i z věcí, které ostatní nechápu. Něco jako hrobníci, kteří by se jinak ze své práce museli zbláznit. To víte, život i svět se s nikým nemazlí. Ale my jsme na to najednou dva. Vymyslíme, že spojíme oblečení v jednu velkou deku, do které se zamotáme. Tělo na tělo, ne dnes v noci v tom sex nehledejte, šlo jen o to neumrznout. Usnula a já ji hlídal až do první babičky, co přišla na vlak.
Ale většinou se snažíme učit. Pokud nás tedy nepopadne zhoubný démon. Líbí se mi na ní, že má jako já ráda svůj klid s knihou. Máme podobný vkus a dokáže mě napínat, o čem je nějaký příběh, který já ještě nečetl. Umění nás provází ale i jinak. Metal jde sice trošku do pozadí, ale to je tím, že se na vejšce moc neposlouchá. Mám ale stále svoji sbírku, věž a diskmana. Občas se mnou jde i do fronty na nová alba mých oblíbenců, ale už to není jako tomu bývalo. Všeho je dostatek. Taky fanoušci zestárli a holt si počkají. Milujeme Candlemass a Paradise Lost. U těchto kapel nemáme soudnost, jsou našimi společnými. Spojují nás, jak jen hudba dokáže. Jinak má trošku jiná vkus, víc ženštější. Spojuje nás ale i nechutenství z Michala Davida, zábavovek a techna. Občas na večírcích tyto styly paroduji a dodnes na některá vystoupení lidé vzpomínají.
Nejraději ale máme procházky do přírody, kdy pokecáme a pak, po mnoha kilometrech v nohách, usedneme do hospody, plni zážitků. Venku, v lesích, se totiž, stejně jako na horách na chalupě, ukazují charaktery ohlodané až na kost. Občas ještě trpím smutkem, nebo nenadálými ataky, kdy mám strach, co se stalo doma nebo ze spaní křičím jméno Kačenky, ale pomalu to doznívá. Nikdy jsem se necítil tak dobře. Někdy nás vytáhnou do klubů, v některých se nám líbí, z jiných utíkáme, ale pořád jsme spolu. Jenom o víkendech, které jsou tím pádem nekonečně dlouhé, jezdím na brigády, makat do Jizerek, na barák nebo k babičkám a ona do Tábora. Hrozně se pak na sebe těšíme. Taky ji nechají učit na praxi v jedné plzeňské škole. Je tam chlapec, co když vidí mladou holku za katedrou, tak se zvedne, vezme nůžky a vyhrožuje ji.
Nebylo se tenkrát kde dovolat. Tak jsem si na něj počkal před školou (podotýkám, že to byla základka), chytil ho pod krkem a pak i jeho otce, který jej přišel vyzvednout. Ještě jednou vole, ještě jednou a najdu si tě. No a byl klid. Dnes by to asi neprošlo, ale mě bylo dvacet. To si jen tak něco líbit nenecháte a taky byla jiná doba. Ulevilo se jí a dokončila praxi v pohodě a s respektem. Dokonce dostala od holek ze třídy velký pugét. On je totiž ten magor šikanoval. Přestal i s tím. Chvíli jsme probírali, zda vůbec bude chtít jednou učit, ale ještě že se rozhodla, že ano. Protože dělá svoji práci dobře. Stačí se projít městem a někdy je to až otravné. Pořád se k nám někdo hlásí, ukazuje děti, chce pokecat. Já takový štěstí neměl. Pořád jsem se potácel ve strojírenství, který mě k smrti nebavilo. Nudné výpočty, odříkávání textu. Tyhle exaktní vědy, na to musíte mít naturel. Ale pokaždé jsem se přemohl. Ale neudělal jsem nikdy nic navíc. Raději jsem utíkal na kolej a čekal s knihou na svoji milou. Byl jsem z ní tak mimo, že jsem několikrát i vařil. A to je ode mě šílená pocta. Vůbec to totiž neumím
A pak ještě kino. Měli jsme dvě kina Elektru a Eden. Vždycky jsem byl v naší dvojici takový jakože kulturní referent. Mám to tak dodnes a manželka si ze mě dělá srandu, že když se nám film nelíbí, tak jsem smutnej, jako bych ho sám natočil. Vycházely tenkrát skvělé snímky. Na výstavy nás moc neužilo, na divadlo taky ne, na takový to moderní umění, hraň nás pánbůh, to jsem viděl několikrát a musel jsem se smát. Zažili jsme i předčítání básní, ale nic pro nás. Ale v kinosále, v tom starém, bez popcornu a mlaskání, v tichu a tmě, jsme se přitulili a sledovali zásadní filmy našeho života. Jmenovat nebudu, na to ještě dojde v budoucnu. Pak se šlo do hospody a někdy jsme pařili o sto šest, protože jsme museli všechno rozebrat. Hlavní ale bylo, že jsme pařili spolu. Tančili jsme v klubech a pak i na ulicích. Já a ona, oba s pohledem jen jeden pro druhého. Zvláštní, jak se to v životě někdy nachomýtne. Zrovna teď je manželka s dcerou pryč třetí den, pořád si píšeme, posíláme fotky a mě se stejně stýská. Tenkrát i teď. Už se těším, až zase přijede a zapaříme. Tedy v rámci možností a věku.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):