Ve vlaku je ještě sranda. Stahuji své budoucí ženě obličej dozadu a říkám jí, že vypadá jako želva. Její přezdívka se časem pak docela ujme. Někdy tenkrát se zrodí naše vášeň pro tyhle suchozemské živočichy. Sedí s námi v kupé taková hezká stařenka a usmívá se. Řekne nám, že spolu vypadáme krásně. To potěší, no ne? Pak udělám takovou hloupost, že ji omylem rozbiju brýle. Chvilku je naštvaná, ale slíbím jí, že jí koupím nové. Vystoupíme a mám trošku strach, v Táboře jsem nikdy v životě nebyl a v téhle době bylo město divné. Vojenská posádka, jinak vlastně nic. Historická část nebyla příliš pěkná a turistický ruch udržovalo jen pár nadšených důchodců. Jinak nic. Alespoň tak jsem město vnímal já. O trošku menší než Boleslav, akorát bez továrny. Tedy úplně jiný biotop, než jsem byl zvyklý. Dám si tři piva v jednom baru u nádraží. Je hnusný a kyselý. Třeboň.
Mezi dveřmi na mě koukají rodiče hodně podezřívavě. Obzvlášť tchýně, které není po chuti, že se jí snažím odloudit dceru. Jenže milá paní, já si nemůžu pomoc. Jednou jsme si souzení a přes to vlak nejede. Za chvilku bude oběd a já se stydím dojít na záchod. Pan otec vytáhne slivovici a začne ji do mě lít pod tlakem. Když v obýváku nikdo není, tak se ke mě nakloní a zeptá se mě, jestli to myslím s blondýnkou vážně. Přikývnu a on odpoví, no proto, jinak bych tě zlikvidoval. Do pokoje se vrátí i paní domu a někdy v ten moment se na mě kouká jako na svatej obrázek. Trvá do do dnes a pořád nevím, čím jsem si to zasloužil. Je pátek a má milá mě usadí do středu stolu. Jsi host. Dají mi šílenou porci masa. Někdy tak v polovině se mi začne ve střevech ozývat škrukání. Omluvím se a jdu na záchod. Chci být potichu ale opak je pravdou, málem rozstřelím keramiku. Když se vrátím, tchán se usmívá a pak se rozřehtá. Padnou všechny zábrany a po dalších slivovicích jsme na podobné notě. Zítra jdeš se mnou, řekne mi, ale to už je mezi dveřmi, jdeme do šumu.
Procházíme ulicemi a stejně jako jsem minulý týden ukazoval Boleslav, dostane se mi té cti a užívám si její nadšení. Znáte to, malé rodné město, to kouzlo dětství, mládí, puberty. Jsme rozjetí a jdeme ke Kočkám. Pivo a pivo a pak přijde jedna kamarádka, pak druhá, znají se od mateřské školky. Přišly se podívat. Když jdu na záchod, tak se nakloní k sobě. Vrátím se s nějakými panáky a moje milá na mě ukáže palec nahoru. Jsem schválený a prej fakt fešák (to dodnes nechápu). Ale byly to dívky na stejné vlně, hrozně chytré, žádný prototypový slepice. těch je všude kolem, že z toho jde až strach. Drží si svoji partu dodnes, všechny s dětmi, se scházejí, teď už dámy, co diskutují, občas se zasní, ale pořád jsou to kočky, věřte mi. Mají v sobě jiskru, tehdy i teď. Přijde partner jedné z nich a staneme se kamarády navždy, ani nevím, jak k tomu dojde. Jen tak pokecáme a od té doby se na sebe těšíme, navštěvujeme se. Dobře jsem si vybral, připiju všem na zdraví. Všechno ztichne, že se i servírka zastaví. Ve dveřích stojí blondýn jak z reklamy. Její bejvalej. Přichystám si pěstičky pod stolem, zvyklý se ze severu pořád prát, ale on jen tak sedí proti mě, snaží se zaplést hovor a vůbec je děsnej flegmouš. Už vím, proč moje holka chce radši mě, se mnou fakt nuda není, na to mám moc komplikovanou povahu.
Jde se na nějakej kulečník s diskotékou, tak se vlním, jsou to devadesátky jak vyšitý. Všichni si jdou sednout nebo na cigáro, když hraje Michal David, tak jsem děsně rád, protože ty vole, to fakt nejde. Kecáme, pak jdeme Táborem, kde mají děsně nízko cedule kolem cesty, tak si dám několikrát do hlavy. Jednou dokonce upadnu. Bejvalej už je asi doma a ostatní se s námi nadšeně loučí, rádi, že mě poznali. Super, říkám si, tak to bychom měli. Zalezeme do bývalého dětského pokoje a chci se přitulit. Nejdřív vzdoruje, že prý rodiče, ale pak se mi zakousne do ruky. Když usínáme, zmožení večerem i jeden druhým, tak se usmíváme. Od rána ale jezdí kolem šíleně aut, nejsem na to zvyklý, barák je hned u silnice na Budějovice. Jdu do obýváku a hned dostanu panáka. Na lačno s tím, že dneska jsem jeho. Připadám si sice trošku jako cvičená opice, ale jinak pohoda. Všude mě hostí, skvělá babička, která se do mě doslova zamiluje, pak teta, která je divná, ožralý strýc, který je taky divný. Jedna ošklivá sestřenice a jedna nádherná (která se ale brzy dá na drogy, tanec a anorexii). Chlapi, co s tchánem vyrůstali celý život a scházejí se u jeho garáže, kde si otevřou pivko a řeší svět.
Oběd a dlouhá procházka na Harrachovku. To jdu jen s blondýnou a objímáme se pod každým stromem. Krásný, nádherný, pohoda a spousta citů. Je to dobře, protože potřebuju trošku vystřízlivět. V hospodě se totiž schází jen samá dobrá společnost a na tchánovi je vidět, že se chce se mnou předvést. Tak kecáme, povídáme. Jen ten sport, co běží na všech obrazovkách kolem, mě nebere. Chlapi v hospodě, v takový tý klasický, zahulený jak zákon káže. Tam se vám vždycky vymyslelo věcí. Teď už skoro nejsou, lidi už raději visí na obrazovkách, ale tenkrát, to byla studnice. Jak ve Švejkovi, v Černejch baronech, to vám povídám. Najednou zjišťuji, že mě asi chtějí děsně opít. Ale pánové, je mi dvacet a jsem ve vrcholné formě. Dědové v letech i ti mladší, postupně odpadají. Někdo se válí pod stolem, jinej jde blejt. Mám toho taky plný kecky, ale držím se, musím. Už jsem něco zažil ne? A taky to mám v genech, u nás chlastal vrcholově otec i děda. Já tedy ne, ale teď se hecnu. Mám natrénováno z koleje i továren. Mysleli si, že přijede nesmělý studentík a ono ne, já byl pijan, jak z knížek.
Servírka mi přinese poslední, který tedy málem vyhodím. Zahlásím na celou hospodu, jestli dáme ještě panáky, ale modlím se, aby nebyly. Z podlahy i ze židlí se ozve nářek a prosby, že už ne. Stanou se z nás taky tak trošku kamarádi. Hodně mi v budoucnu pomohli s rekonstrukcí i ve chvílích, kdy jsem něco potřeboval. Ale nepředbíhejme. Teď musím něco udělat s tchánem. Ulicemi Mariďáku se potácejí zombie. Kdyby se tenkrát natáčeli všichni jako dnes, mohli jsme vyhrát nějakou cenu za chlast. Někdo padá do živých plotů, z dálky slyšíme, že jinému nadává manželka. O blití, pády a další taškařice, není samozřejmě nouze. Tchán je těžký jako pytel cementu (tedy spíš tak tři). Pod schody u baráku mi padne na zem a nemůže dál. Musím ho vzít na ramena. Do výtahu se nevejdeme, tak ho odnesu do třetího patra. Poblije mi celý záda a pořád mi říká, že na ni musím být hodnej, že je to jediná dcera. Trošku jeho obavy nechápu (tedy až do teď, co mám taky dívenku v pubertě).
Tchýně pronese jen něco o tom, že se to dalo čekat a převezme si moje břímě. Blondýnka si čte a prý jak bylo. Usměju se a padnu do postele. Usnu jako horník po šichtě. V neděli si zase přivstanu, já sice spím normálně jako špalek snad všude, ale vyžene mě záchod. Když vstane tchán, naleju mu slivovici a chci si s ním připít. Pošle mě, jako správný chlap, do prdele. Dám si, ale mám co dělat, abych ji v sobě udržel. Nakonec všechno dopadne dobře a celý příběh končí velkým objímáním, poplácáváním po zádech, polibky od mé milé tchýně a vůbec jsou na mě všichni tak nějak děsně hodní. Když si to srovnám s Boleslaví a mým negativně opilým otcem, tak je mi trošku smutno a tu jejich pohodu jim fakt závidím. Na Táborskou baštu zajedu vždycky rád. I když je jasný, že stáří je svině. O to nejde. To je život. Moje první návštěva rodného města mé dívky byla jedním slovem dokonalá a nikdy na ni nezapomenu.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
