Příběh tří stý sedmdesátý sedmý - Život mezi ženami
Jakoby se svět zklidnil. Byl najednou zalitý sluncem. Jasně, že jsem byl zamilovanej až po uši, ale taky jsem se k blondýnce nastěhoval. Ihned, první den. Rozhoďnožka Lenka, jinak její spolubydlící totiž měla nějakého nabíječe. Pána lehce v letech a bydlela u něho. Měla jen jednu podmínku. Musel jsem vypadnout, když za ní přijel na kontrolu její přítel - paroháč. Slíbil jsem to, samozřejmě. Chtěli jsme být spolu. Vedle v pokoji bydlela Alena a Míša. Dvě skvělý holky, se kterými jsem si hned padl do oka. Obě byly někde z pohraničí od Šumavy. Neměly kluky. A tak jsme zažili nespočet chlastaček a různých akcí. Konečně jsem se také pořádně najedl. Vozily totiž bágly plné zabijaček, zavařenin a vůbec dobrot. Blondýnka mimochodem taky. To bylo něco úplně jiného, než já s malým batůžkem. Bylo na čase, koupit si krosnu a dělat to samé. Stojím zrovna v Praze na hlaváku, sraz dole u bezďáků. Kouřím a čekám, až vyleze. Mám dokonce i ještě jednu tašku přes rameno. Plnou sádla. Bude se hodit. Na koleji je pořád hlad a peníze se utrácejí za pivo, knížky a muziku a ne za jídlo, to je přeci jasný.
Políbí mě a je to takový jiný, lehčí, usměvavější. Přivine se a já mám co dělat, abych nepraskl láskou. Nezajdeme k Huse? Tak jo. Sedíme u stolu, obloženi zavazadly a do Plzně se nám vůbec nechce. Povídáme si, co jsme dělali o víkendu. Snad poprvé v životě jsem odmítl jít ven s kamarády. Byl jsem utahanej z brigád. Nechal jsem ji vyprávět. Díval jsem se na její pusu i do výstřihu. Tenkrát byla taková hezká, vyprsená móda. Když šla na záchod, otočila se půlka hospody. A mě to dělalo neskutečně dobře. Holka moje, je jen moje, moje, moje. Ale v Táboře to nechtěli rodiče nějak zkousnout. Prý mě nikdo nezná, její předešlý vztah byl jistotou, rodiny se potkávaly na ulici a já byl záhada. Neznámý, co jim odloudil dceru. Ale aspoň to řešili. Já po noční řekl mámě na chalupě při další práci, že mám holku (první, o které jsem jí naplno prozradil, že s ní chodím navážno). A ona jen, že musím odházet sníh. Otec, který to slíbil celé udělat, ležel ožralý u televize. Tvrdej život, ale co s tím, nemohl jsem za to? U lopaty jsem usínal.
Teď jsem byl ale neskutečně čerstvý. Tohle dokáže s chlapem udělat fakt jen ženská. Probíráme nějaké knížky, pochlubím se novými CD, co jsem si stihl před odjezdem na chalupu vyzvednout v prodejně. Dám jí jedno sluchátko, chvilku dělá, že jí to baví, ale pak se omluví, že to není pro ní. Malevolent Creation. Usměju se smutně, protože jsem si vždycky představoval, že moje vyvolená jednou bude ještě větší metalistka, než já, ale možná, že bylo dobře, že jsem konečně vystrčil hlavu z ulity. Bylo super, že jsem nebyl sám, to mě děsně trápilo. O Elišce a pár dalších, o kterých jsem vám ani nepsal, mluvit nebudu. V tom byla jen vášeň, to moje tělo bylo s jejím, ale tady jde o něco hlubšího, jestli mi rozumíte. Já bral díky knížkám i lidem okolo mě v rodině, vztahy vážně, ale co jsem odešel z Boleslavi, tak šlo jen o to jedno. Až doteď. Fakt mě dělala lepším. Ne že by nějak chtěla nebo mi říkala, co mám a nemám dělat, ale já chtěl sám. Lítal jsem v tom až po uši. A má milá, rozmilá taky.
Hej panenko, ty za mě bojuješ i v Táboře? Hele, nemusíš, já tam zajedu a uvidíš, že si mě oblíbí. To se za pár týdnů také stalo, ale nepředbíhejme. Zatím se jdeme ještě chvilku projít Prahou. Sněží a je jí zima. Hodím ji na záda křiváka, stejně je mi děsný vedro. Táhnu dvě tašky a dva bágly. Jsem gentleman z přesvědčení. Jednou uklouznu a ona se mi nesměje, ale má o mě starost. Jsou to právě podobné momenty, chvilky, záblesky, které si zaznamenávám do hlavy, zapisuju si je tam a pak si je přehrávám. Je tak jemná, ženská. Víte, od začátku jsme byli jak Jing a Jang. Nesnaží se mě omotat kolem prstu, jako to dělávají některé, ale jde na mě po dobrém. Poznala, že se mnou to jinak nefunguje. Nesmím se zaseknout. To pak nejede vlak. Tulíme se a jdeme raději do čekárny. Tenkrát se tam dalo ještě sednout. Hele, nechceš čaj? Zeptám se snad někoho poprvé v životě? Přijme jej s úsměvem, za který bych šel světa kraj.
Přijedeme do Plzně vymrzlí. Alenka i Míša už jsou na místě. Vybalujeme zásoby. Prdelky hned začnou plánovat, co kde a jak uvaří. Jsme zváni. Dám jim pusu, jste zlatý. Asi vás miluju všechny. To bys nedal, jsme holky z vesnice. Bylo to příjemný. Připadal jsem si jako na našich jízdách s partou v Boleslavi. Učitelky v kalhotkách a podprsenkách, co se ráno míjejí v koupelně. Občas nám říkaly, že bychom se měli ztišit, ale myslely to vždycky dobře. Mám rád rovný a normální lidi a to ony byly. Můj život mezi ženami byl skvělý. Vlastně dokonalý. Bylo u nich čisto a voňavo. Jako v bavlnce. Jen někdy, když měly moc vína, tak se trápily. Alenka byla jako anděl, starala se doma o dementního bratra, měla už auto, její staří rodiče vždycky zavolali a ona jela řešit problémy. A to víte, to není na vážnej vztah. To bylo smutný, hodně moc, ale přesto byla děsně milá a hodná. Zasloužila bys někoho takovýho, jako jsem já, dělal jsem si často srandu. A ona pak plakala a říkala, že jsem hodnej. Ale to měla hodně vína a já rumu.
Míša dělala aerobik, dokonce nějak závodně a to víte, silné ženy, nepoddajné a divoké, lákají spíše opilé starší pány. Měla postavičku jako lusk a taky smůlu na chlapy. To je mimochodem zajímavé. Těch hledajících ženskejch jsem od čtrnácti let věku potkával hrozné množství. Kluky jakbysmet. Tak mě napadá, nechcete se dát třeba dohromady, říkával jsme jim u stolku v pokoji, kam nosily dobroty a sedávaly na posteli v kalhotkách. Dohoď nám někoho, smutně žádaly a já to občas udělal. Jenže znáte to, nepřeskočí jiskra, skvělý parťák do hospody je najednou koktavý a nesmělý a nic z toho není. Ať si každý hledá sám, říkali jsme pak v posteli někdy kolem půlnoci, když Plzeň pod námi zářila a my spřádali nekonečné plány do budoucna. Chtěla bych holčičku. No, to mít nebudeš, u nás se rodí samí kluci. Takže dva kluci. Necháme je studovat a budou to pořádný raubíři. Dobře a pak jednu holčičku, uvidíš, ty trpí na táty, budeš mít princeznu. Leží mi na hrudníku a říká stále dokola, jak je krásné poslouchat tlukot mého srdce. Dyk taky bije jen pro tebe, divoško. Co bys řekla...
Nejlepší byly víkendy. Když všichni odjeli a my byli sami na pokoji. To se vám děly věci. Nosil jsem ji na rukou. Vyhledávali jsme klidná místa, levné hospůdky na kraji města, kam moc lidí nepřijde. Prolezli jsme Plzeň od shora dolů. Pomalu, ale jistě, se stávala naším městem. V devadesátých letech se hodně opravovalo, budovalo, zkrášlovalo. Udělalo se hrozně moc práce. Byla radost procházet se ulicemi, které byly čisté, v létě kvetly a teď v zimě, ještě vyzdobeny vánočními vločkami, doslova zářily. Kolem kostelů, měli jsme své cestičky, podél řek. Sami, jen jeden pro druhého, jsme prošoupali boty. Nosil jsem buď křiváka nebo dlouhý kabát po dědovi, cítil jsem se být básníkem. Taky jsem jím byl. Zažíval jsem díky blondýnce své nejlepší tvůrčí období. Kupodivu jsem nepsal jen samé hezké věci. Jak jsem byl spokojený, dokázal jsem se na spoustu ošklivých zážitků podívat s nadhledem. Sem tam jsem jí dával i něco přečíst. Někdy plakala, někdy se celé odpoledne smála. Pro mě to byl důkaz, že píšu dobře. Uměla totiž být i pěkně kritická. Neměl jsem sice ještě tolik zkušeností, ale psal jsem od srdce.
Cestovali jsme. Začali jsme několika výlety po okolí. Psával jsem nám i takový vtipný deník. Někdy s námi jely i Alena a Míša. A jestliže mi dřív v dámské společnosti chyběl nějaký kamarád, tak tentokrát jsem to vůbec nepociťoval. Moje budoucí žena pro mě totiž byla i důvěrníkem. Nikdy jsem nechápal, jak se může někdo svěřovat s intimními věcmi v hospodě a ne své ženě. My to máme jinak, ale narovinu. To ve spoustě věcí. Vybudovali jsme si to postupně, pomalinku, zkusili několik cest a odboček a nakonec vždy zvítězila upřímnost. Na veřejnosti jsme se špičkovali, někdy šli i za hranu, dělali si prdelky jeden z druhého. Když si to vezmu kolem a kolem, tak nám to vydrželo dodnes. Někdy mám pocit, že některé lidi život semele. Že už nejsou takoví, jako kdysi byli. Že se z nich vytratila víra. Za sebe mohu jen říci, že jsme od začátku žili podle hesla - v dobrém i ve zlém. Zatím to vychází a je to přes 26 let. Tak nám držte palce.
Holky přijedou až večer. Mám husu. Zítra nechoďte nikam na oběd, řekne Alenka. A pak se rozbrečí. Brácha měl nějaký těžký záchvat. Je v nemocnici. Tak ji obejmu a snažím se ji utěšit. To bude dobrý holka, uvidíš, musí být. Věř tomu. A s tou husou vám pomůžu, uděláme si večírek, co vy na to? Tohle bylo krásný období. V něčem divoký, ale nádherný. Život mezi ženami jsem si doopravdy užíval. Kdo by taky ne, co?
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
