Příběh tří stý padesátý devátý - Psí srdce
Zase na mě křičí. Nemám prý štěkat, ani skákat na dveře. Jakoby ho necítili. Můj páníček. Mám jich tedy víc. Jeden ale smrdí alkoholem a není na něj spolehnutí, jedna mi dává jídlo a pak jeden mladej, u kterýho si nejsem úplně jistej, jestli vůbec dokáže mluvit. Na první pohled spokojená rodinka, postaráno je o mě opravdu dobře, ale pod povrchem to někdy hodně vře. Většinou, když přijde ten, kterému říkají otec ze sklepa a má skelný pohled. Ale teď se těším. Říkají tomu pátek a on právě přijíždí. Těším se moc. Klepu pahýlem ocasu, co mi ve třetím dni mého života usekli, o lino v předsíni a když otevře dveře, skočím na něj. Usmívá se a olíbáme se navzájem. Vůbec mu nevadí, že jsem právě dojedl maso a mám vousy od mastnoty.
Sotva ho pozdraví, tak musím já. Zalezu si k němu na gauč a on mě drbe na břiše. Vrním, hrozně si to užívám. Pokaždé mi něco přiveze. Nějakou dobrotu. Mluví na mě a vypráví mi v pokoji o nějaký prsatý holce, že prý je to konečně ta pravá, že to cítí v kostech. Slovu kost rozumím a zvednu hlavu. Zbytku moc ne. Já mám rád taky jednu fenu ze sousedství, ale je na mě moc vysoká. Jsem totiž malej knírač. Pes s velkým srdcem. Aspoň to o mě říkají. Chodím s pánem na cvičák a poslouchám hrozně rád. Zaslechl jsem něco o tom, že pojedeme na chalupu. Ale to až zítra. Musíme ven. Bere mě na Radouč, do chráněný krajinný oblasti. Mám to tam moc rád. Jsou tu syslové, které když honíte, tak krásně kvičí. Ještě jsem žádného nechytil, ale ono to jednou přijde.
Připadá mi dneska takovej zvláštní. Pořád se mnou mluví a i když všem slovům nerozumím, tak na jeho tváři vidím, že zase sní. To on dělá. Většinou si sedne, zapne nahlas muziku a čte si. I teď, když je skoro tma, tak má v žebradle knížku. Taky další dobroty pro mě. Běhám okolo, očůrávám rohy, proháním hezký fenky. Potkáme i jednoho zajíce, ale vypadá divně, tak ho ignoruju. Odpustím si i jednu kočku, protože dnes je náš den a nebudu si ho kazit nějakými zákazy. Jdeme po písku, nad skálou, nad kterou se vznáší spousta vůní. Cítím i Jizeru, řeku, ve které je spousta rybiček. Ty já moc rád, stejně jako vanilkový rohlíčky. Tuším, že by mohly zase brzy být. Chvilku si sedne do trávy, i když je zima a čte si. Pak mě dává povely, to mám nejraději. Jsme jedno tělo a jedna mysl. Cítím se děsně svobodně a tak trošku jako člověk. Jen chodím po čtyřech.
Ráno mě probudí brzy a dá mě na vodítko. To moc nemusím, ale chápu to, protože jdeme přes město. Do autobusu musím mít náhubek, ale mlčím. Chce se mi děsně na záchod, ale vím, že by mě dal na zadek, tak to vydržím až do Jablonce. Pak se proběhnu a je mi děsně dobře. Tady to voní hodně chutně a taky když vylezeme kousek nad město, tak jsou tady vesnický psi, se kterýma bych se hrozně rád popral. Štěkáme na sebe, ale držím se u něj. Připadá mi tenhle víkend fakt zvláštní. Jakoby na něco myslel. Snažím se ho rozveselit. My sice neumíme mluvit, ale rozumíme vám. Jen to někteří z vás nechápou. Hele a na rovinu, sousedovic pudl taky není moc chytrej, ale co jsem pochopil, tak mezi lidma je to taky podobně. Některý jedinci vašeho druhu jsou zlí. Ty ale k mýmu pánovi nesmí, pokousal bych je.
Zatopí v kamnech a já se za ně schoulím. Zase kroutí hlavou, jak to můžu vydržet, ale mě dělá vedro fakt dobře. Pořád si čte a kouká na nějaký obrázek. Je na něm blonďatá holka s brýlemi. Líbí se mi, i když vypadá úplně jinak než všechny ostatní, co zatím měl. Některé voněly krásně. Jedna byla na vozíku, tu si pamatuji úplně nejvíc, byla fakt moc hodná a dávala mi jen maso, které mám fakt rád. Ostatní byly taky dobrý, ale u některých jsem trošku cítil, že na mě žárlí. Někdy jsem to dělal naschvál, když si mě vůbec nevšímal nebo si s dívkami olizoval hlavy a pak dělal takový směšný pohyby, tak jsem někdy zaštěkal. Nebo skočil do postele, aby věděli, že tu jsem taky. Ale tentokrát je fakt jinej. Takovej víc zasněnej. Nevím, možná se trápí a podle jeho hlasu asi trošku jo. Není to takový, jako když ho něco bolí nebo se pohádá s tím co smrdí chlastem, ale je to něco mezi smutkem a radostí.
Chodíme spolu do lesa. Nechá mě na volno, ale jen když vylezem na louku. Je tu spousta stop, po kterých se chci vydat. Ale pokaždé mě zavolá zpátky. Pokouší se mi zase házet míček, ale ignoruju ho. Umím stopovat, mám dvoje zkoušky, ale aportování je pod mojí úroveň. Nikdy to dělat nebudu, nemusím se podbízet a mám svoji hrdost. Ať si pro to dojde sám. Udělá to a pak se jdeme proběhnout. Je docela vítr a jemu vlají vlasy. Křičí. Směje se a bere mi pořád hlavu do dlaní. To mám moc rád, ale už se těším do chalupy na teplo. Čte si a neustále knížku odkládá, dívá se na fotku a z gramofonu zní jen smutné písničky. Pořád nevím, co mu je. Ale asi bude v pořádku, protože když vezme do ruky propisku a začne šustit po papíře, tak je spokojený. Občas vykřikne, chvílemi i pláče, ale vím, že to musí udělat, aby mohl dál čmárat.
V noci se k němu přitulím, protože je zima. Vyhasne v kamnech a on oddechuje tak hlasitě, že je mi blbý ho budit. Je něco po půlnoci, to vím moc dobře, protože vidím velký měsíc, když jde na záchod. Pustí mě před chalupu. Jen si zaběhnu ke stromu a zase rychle dovnitř. Nemůžeme oba spát. Je krásná, ale už mrazivá noc. Obejme mě a pak tiše šeptá. Říká mi, že mě má rád. Vlastně pardon, že JÍ má rád. Nejdřív nevím koho, ale pak mi dojde, že je to ta holka z obrázku. Zase usne a já mu olížu pořádně tvář. Usměje se ze spaní a já doufám, že se mu zdá o mě. Ale nevím, nejsem si jistej, takhle se choval pokaždé, když pak přivedl nějakou dívku. No, uvidíme. Zatím má moje srdce. Moje velký psí srdce.
Protáhne se a řekne mi něco o tom, že bude bojovat. Dám hlavu na stranu, jakože nerozumím a on mi říká ty můj moulo moulovatej, což se mi tedy fakt nelíbí. Copak jsem nějakej pokojovej plyšák? Ne, já jsem malej velkej pes. Provázím ho od puberty. Vyzvedl si mě kdysi v bouřce a krmil mě pinzetou. Vypiplal mě a já mu za to budu věrný až do smrti. Stýská se mi po něm. Jak jsem už říkal, pánů mám docela dost, ale on je jedinej pravej. Poslední dobou je tu docela málo. Proto si chci každej víkend s ním fakt užít. Podrbe mě za ušima a jdeme se ještě projít. Povídá mi a já z jeho hlasu cítím rozpolcenost. Taky se mu po mě stýská, ale zároveň by chtěl být co nejvíc s tou dívkou z fotky. Nechápu ho, ale je to přeci jen člověk. Navíc kluk, tak trošku zase ztracenej. Mám ho fakt rád, protože je s ním sranda. A samozřejmě, jeho pamlsky jsou stejně nejlepší. Co vám budu povídat. Tohle přece ví každý Psí srdce.
Na nádraží na mě čeká ta, která mi dává jídlo. Mám ji taky moc rád, ale je mi smutno, když mě můj pán obejme, řekne něco o moulech a zmizí v autobuse. Mává mi a já štěkám. Pak nechci chodit na vodítku a vůbec dělám rotyku. Přijdeme domů, tam leží u televize další pán, co smrdí chlastem. Zaběhnu do pokoje. Toho, co mlčí úplně ignoruju a vyskočím na gauč, kam normálně nemůžu. Je tu jeho svetr. Asi si ho zapomněl. Čichám do něj a hrozně se mi stýská. Už aby zase přijel. Třeba příště přiveze tu holku z fotky a bude ještě veselejší než normálně. Jsem utahanej. Jdu asi spát. Doufám, že se mi bude zdát o chalupě, o pořádných kostech a klidně bych se nezlobil, kdyby mě ve snech navštívila i fena z vedlejšího vchodu. Docela bych s ní zaběhl na Radouč. Třeba se to povede, až zase přijede můj pán. Dobrou.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):