Jatka č. 5 - Kurt Vonnegut Jr.
1969 (2016), Argo
Také vás někdy napadlo, jaké by to bylo, stát se Poutníkem (jako Billym Pilgrimem)? Vrátit se a napravit některé zlé věci, které lidé napáchali. Zachránit životy, udělat něco mírně sobeckého i pro sebe? Hodně jsem o tom tenkrát, v roce 1996 přemýšlel. Byla to pro mě doba objevování nových světů. Hlavně tedy v literatuře. Muziku jsem sice stále poslouchal, ale kolem bylo tolik nových vjemů. Kamarádi a kolegové z koleje, se kterými jsme pořádali nekonečné sedánky. S pivem, rumem a spoustou dobrého jídla, které připravily naše milé holky. Fantazie se rozlétla do světa, létala vzduchem. Předháněli jsme se v tom, kdo přinese zajímavější knihu a všechny s ní překvapí. Měl jsem trošku výhodu. Znal jsem se s prodavačkami v antikvariátu. Představoval jsem si, že jednou bude nějaké knihkupectví i moje. Že si udělám jednotlivé regály podle stylů. Úplně jsem to viděl před sebou a svojí budoucí ženě o tom stále dokola básnil.
Život i osud mě zavál úplně někam jinam, ale knihám jsem zůstal věrný navždy. Jatka č. 5 jsou příběhem, který mě doslova rozsekal. Příběh mladého Američana, který přežil válku, dostal se do německého zajetí, byl v Drážďanech, když byly bombardované, je takovým mementem, vykřičníkem pro lidstvo. Jenže znáte to, jsme nepoučitelní. Lidé všeobecně málo čtou a zapomínají. Všechno se pak točí v kruhu, opakujeme se a jiné to už nebude, co se tak rozhlížím kolem sebe. Kurt Vonnegut Jr. má svůj specifický způsob vyjadřování, ne každý jej pochopí a ne každý mu bude rozumět. Není to lehká kniha, ale to snad nikdo neočekával, ne? Máme přeci mozek a měli bychom přemýšlet. A že toho je v tomhle příběhu opravdu spousta. Vyklízíme zrovna obývák, který budeme rekonstruovat. Kniha mi spadla z regálu a manželka mě musela probudit, protože se ve mě opět probudily vzpomínky. Na kolej, na to, jak jsem si ji četl a jak jsem nadšeně přiběhl do našeho nezávazného literárního kroužku. Dokonce si pamatuji, že mi několik kamarádů řeklo, že se jim Jatka č. 5 příliš nelíbí. Já byl ale nadšen a oceňuji jejich sílu i teď, když už mám něco odžito.
Navštívil jsem s Poutníkem krvavé bojiště, lidskou zoo, toulal jsem se s ním na jiné planety. Někdy jsme spolu zažívali absurdní situace, někdy se smáli, někdy byli šokováni krutostí. Jakoby vedle sebe poskládal autor všechny hnusné vlastnosti a činil tak s nadhledem a ironií. Vždyť má stále pravdu a pořád je aktuální. Místo toho, abychom něco budovali, vytvářeli, tak pořád jenom ničíme a jsme oškliví. Pomlouváme se, aniž bychom o druhém něco věděli. S chutí se díváme na popravy, na šikanu v přímém přenosu. Někteří z nás jsou horší než zvířata. A ještě jsme na to děsně hrdí a fandíme tuposti a šílenství. Chtěl bych být pozitivní a většinou také jsem. Snažím se, bojuji, ale čím dál tím víc si připadám jako ten starej blázen Don Quijote v boji s větrnými mlýny. Knížku jsem si opět přečetl a objevil v ní spoustu nových věcí. Hlavní příběh sice není dle mého zase tolik silný, ale jednotlivé obrazy ano. Moje představivost zase doslova pulsovala a nevěděl jsem o světě kolem sebe.
Jednou jsem dal nějaké drobné chlápkovi, co potřeboval na pivo. On mi za to prozradil, že jsme tu jenom jako exponáty v zoo, že mimozemšťané na nás zapomněli a že na nás serou, protože se chováme jako hovada. O tom jsou vlastně Jatka č. 5 také a bezďák je vlastně krásně shrnul v několika slovech. Nevím, zda je četl, asi spíš ne, ale občas si to také myslím. Hrajeme si na to, že jsme na vrcholu řetězce, ale neumíme se podle toho chovat. Čest výjimkám. Zaplať všichni nesvatí, se pohybuji mezi samými chytrými a vzdělanými lidmi. S hlupci se už dlouhé roky nebavím, pokud nemusím. Skeptičtí jsou ale všichni. A tak si znovu a znovu zalézám do svého křesla a přemýšlím. Čtu a dívám se na město pod sebou. Jatka č. 5 bych doporučil všem, kteří rádi překonávají výzvy. Ona je kniha totiž svým způsobem opravdu těžká. Ovlivnila mě hodně. Tehdy, na konci devadeátek, i teď, když je svět zase podivný.
Naděje je snad jen v další generaci. Doufejme. Jen mě trošku děsí, že příliš nečte. Je to škoda, protože film vám nikdy nenahradí zážitek z knížky, stejně jako třeba fotka neukáže sílu koncertu. Co naděláme? Jsem hrozně vděčný za vaši přízeň a na pátek se vždycky hrozně těším. Jednak končí práce a taky....víkend je před námi a bude víc času na čtení. Opatrujte se a schválně dejte Vonnegutovi Jr. šanci. Je to svým způsobem génius. Jo a abych nezapomněl, citát na konec....mějte se co nejlépe...!
„Billy si přelízl rty, krátce se zamyslil, posléze řekl: „Proč zrovna já?“? „To je věru pozemšťanská otázka, pane Pilgrime. Proč zrovna vy? A proč zrovna my, když se to tak vezme? Proč vůbec něco? Prostě proto, že tento okamžik je. Viděl jste někdy brouky lapené v jantaru?... „A právě tak jsme my, pane Pilgrime, polapeni v jantaru tohoto okamžiku. Neexistuje žádné proto…"
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jedno z nejoriginálnějších protiválečných literárních děl všech dob vypráví příběh mladého Američana s německými kořeny, který se za druhé světové války dostal do německého zajetí a přežil fatální bombardování Drážďan, aby se v pozdějším věku dožil situace, kdy přestane být vázán současností a dokáže se přesouvat v čase, což mu není až tak moc platné, neboť ho unesou mimozemšťané a vystaví ho ve své zoo jako exponát člověka dvacátého století.
------------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook: