Příběh tří stý sedmdesátý třetí - Šíleně divné vánoce
"Ty si malej Kuba?": zeptá se mě pošťačka, kterou zase toužebně vyhlížím. "Celej táta, ale na rozdíl od tebe je táta fešák": doplní, asi abych měl ještě hezčí vánoce. Jakoby nestačilo, že čekám na dopis od blondýny. Minulý týden jsem jí napsal dva, ve kterých jsem se pokusil vyjádřit všechno, co k ní cítím. Naivně jsem nepočítal s tím, že Česká pošta není z nejrychlejších a trápil jsem se jako každý zamilovaný. Kolem se snažila máma marně vytvořit alespoň nějaký pocit veselých vánoc. Všechny zvyky, které se v naší rodině vždy dělaly, ale získávaly díky opileckým výstupům mého otce na bizarnosti. Chodil jsem raději ven se psem. Sníh nám křupal pod nohama a já záviděl dvojicím, které klouzaly se smíchem po ledu. Dole u Jizery, kam jsme kdysi s klukama chodili bruslit. Zestárl jsem nějak rychle. Možná až zbytečně. Viděl jsem věci, které by neměl kluk v mém věku vidět. Ale asi to byl osud, možná karma za mého otce (jo, každé dítě si myslí, že za hádku rodičů může tak trošku ono, i když to není pravda).
Měl jsem najednou hrozně moc času. Zkoušel jsem si číst venku na lavičce v parku, ale přimrzl mi zadek. Nejhorší ale bylo, že mě bolela někde uvnitř nejistota, jak se blondýna rozhodne. Mohla být jednou z mnoha, ale já podvědomě cítil, že je to ona. Ta se kterou chci být celý život. Už jsem nebyl jen poblázněný mladík, co se chce některé dostat do kalhotek a je více méně jedno, kdo to je, hlavně když je aspoň trošku k světu. Ne, z toho už jsem vyrostl. Objevování jsem měl za sebou. Bylo dlouhé a krásné. Měl jsem vždycky štěstí na ženský. Ale teď šlo všechno stranou. Jsme oblečeni do dárků z minulého roku. Nikdy jsem to hnusný tričko s límečkem neměl na sobě. Připadá mi, že i trošku smrdí zatuchlinou. Máma mě navoní. Bude předvádění šťastné rodinky. Jedeme autem za tetičkama. Myslím si, že ony věděly, ale zachovávaly dekórum. Byly přeci jen ty vánoce. Ptají se na obyčejné věci a jsem jediný, kdo odpovídá. Mámě je do breku, brácha tradičně nemluví, otec je nasranej a tak je to na mě. Takhle vznikají legendy, že jsem ukecanej. Jo, možná v podobných situacích a pak ve chvílích, kdy jsem s lidma, se kterými je mi dobře. Jinak spíš mlčím a pozoruji.
Povídám o Plzni, tetičky se ptají. Jedna z otázek směřuje i na děvčata. Jakoby tušily, že v tom lítám až po uši. Nebylo zase tak těžké to poznat. Máma ale měla jiné starosti a ostatním to bylo jedno. Měl jsem pocit, že do mě někdo řeže ostrým nožem. Netušil jsem, že může něco takhle bolet. Ale odpovím něco v tom smyslu, že zatím nevím, ale něco se rýsuje. Tetičky mě chytly za ruce, obě dvě a já cítil jejich kosti i svraštělou kůži. Podívaly se mi do očí a popřály mi hodně štěstí. Měl jsem pocit, že mi koukají přímo do žaludku. Museli jsme se zvednout a obejít ještě pár lidí. Vánočky, kakao, a s každou další návštěvou byl můj otec podrážděnější. Hele, a to jako může jezdit takhle nalitej autem? Vždyť někoho zabije. Mlč, buď zticha, zašeptá mi máma do ucha. Naštvu se a jdu jako jediný domů pěšky. A co čert chtěl i nechtěl. Potkám několik svých kamarádů. Jana i Prcalinka, obě zavěšené do svých protějšků. Kousek před barákem dokonce i buzničky. Se všemi se pozdravím, pokecáme, ujistím se, že se mají dobře. O sobě raději mlčím. Mám toho spoustu na srdci, trápím se, ale nechci je zatěžovat.
Nastane večer a po třetí hádce začne konečně máma smažit řízky. Zase je mi vyčiněno, že nejím kapra, že jsem nebyl na vojně, že už bych si taky měl najít holku (kdyby jen věděli). Taková vánoční pohoda v paneláku. Nejsme sami. Když jdu ještě raději jednou se psem, tak je mi do breku. Z okolních bytů se ozývá buď neskutečná pohoda a smích a nebo hádky. Divný vánoce, říkám to pořád. Usedneme ke stolu. Máma poprosí otce, aby jako hlava rodiny pronesl řeč. Ten se neskutečně naštve, třískne příborem o talíř a jde si lehnout k televizi. Všichni jsme děsně hezky oblečeni, ale mámě se pomalu začínají rozmazávat šminky. Snaží se zachovávat tvář, ale moc jí to nejde. Je mi jí líto. Tak se snaží a je jasný, že jsem pořád na její straně. Nedovedete si představit, co to je, zažívat každý den psychický teror. Mít žaludeční potíže, hubnout, omdlévat. Ne, neměla si ho brát zpátky, on už jiný nebude. Ale jsou ty vánoce. Jdeme vedle do pokoje. Několikrát se vrátil ke stolu, naládoval si na talíř salát a kapra a mlaská s lahváčem u televize. Jsme mu vosk.
Tady máš dárek, zkusí to máma ještě jednou, aby jako byly ty vánoce hezký. Ani neodtrhne oči od nějakýho candrbálu v televizi. Pošle nás do prdele. Rozbalujeme si dárku a přes slzy se usmíváme. Jako každý rok dostanu tričko s límečkem, který je děsně hnusný, ale tentokrát si je vezmu na sebe a obejmu mámu. Bože můj, vidíš to, Ježíšku, ty kurvo, dal bych nevím co za pár obyčejných věcí. Za pohodu, za to, aby se máma usmívala a aby mi blondýnka odepsala. Jdeme vedle do pokoje, protože má v sobě další lahev vodky a blábolí. Usne a děsně chrápe. Pak se vychčije do chodby. Uff. Jdu to uklidit. Šťastné a veselé. Zavřeme se a povídáme si. Brácha tedy mlčí, jen na očích je vidět, že je mu trošku lépe. Jsou oba tak hubení. Máma se snaží přehodit téma a povídá o svém dětství. Zasní se a my jsme najednou s ní, s dědou a babičkou. Jezdíme na saních, touláme se v lesích, lejeme olovo a zažíváme nepřebernou řadu hezkých chvilek. Alespoň ve fantazii, protože sem tam nás přeruší řev odvedle. Delirium je pěkný svinstvo.
Máma se mi pořád omlouvá a já dělám, že mi to nevadí. Bolí to. Jsem na dně. Bojím se, že mě blondýnka nechá, že neudělám v Plzni první zkoušky, protože jsem dutej jak tykev. Klepou se mi ruce, bolí mě břicho. Stačilo pár dní doma v Boleslavi a jsem zase v tom. Jakoby na mě padl černý mrak deprese. Jak v tom můžete žít? Já mám alespoň nějakou naději, světlo. Miluju muziku a knížky a teď jednu krásnou dívku, která mě má ráda. Nasadím si sluchátka, otevřu okno a závidím lidem naproti v domě, protože mají stromek a sedí pod ním a všichni se smějí. Jsou to šíleně divné vánoce, na které v životě nezapomenu. Několik let potom se tohohle svátku tak trošku bojím a všechno se srovná, až když se nám narodí děti. Jo, nesl jsem si s sebou spoustu traumat. Navenek vypadala naše rodina děsně skvěle. Dcera z dobré společnosti, chalupa, baráky, auta. Ale uvnitř se děly ošklivé věci. On byl otec hodně nešťastnej, možná měl i nějakou chorobu, ale to jsme nikdy nezjistili. A propadl chlastu tím nejhorším způsobem.
Usnu vyčerpaný a plný nočních můr. Nepřikládám snům nijaký velký význam, ale brodím se zrovna po kolena ve špinavé stoce. Pak se všechno rozzáří a já najednou vím, co mě mimo těla na blondýnce tolik přitahuje. Je to klid a dobrota, které z ní sálají. Určitě jste viděli někdy obrazy svatých, kteří sestoupili na zem a byla kolem nich aura. Já si představoval, že blondýnka je moje bohyně. Zatím to byly hlavně představy. Už jenom těch pár našich společných chvil, koncertů, filmů, ale hlavně nekonečných rozmluv, mi dávalo za pravdu. Bylo mi s ní děsně dobře. Měli jsme si co říct, což je asi nejdůležitější. A pak taky, byla přesně mým snem i jako ženská. Jihočeška se vším, co k tomu patří. Probudím se a jdu se napít. Do okna září měsíc. Díváš se na něj taky? Pokud ano, tak věř, že tě hrozně chci. Napořád, na věky věků, navždy. Po letech jsem zjistil, že se opravdu dívala. A říkala si podobné věci. Možná to bylo znamení? Nevím.
Další dny se opakovaly ve stejném rytmu. Návštěvy, přetvářka, večerní hádky, neklidný spánek. Naučil jsem se to odstínit. Myslel jsem jen na to hezké. Na její tvářičku, na tělo, na melodii hlasu, která je pro mě hrozně důležitá. Žádný dopis mi zatím nepřišel a můj návrat do Plzně se blížil. Chtěl jsem odjet hned, jakmile to bude možné. Napsal jsem jí, že spolu oslavíme Silvestra, jestli bude chtít, že budu čekat na vlak od Tábora na peróně a když přijede, tak budeme navěky spolu. Chceš? Já bych si to hrozně moc přál. Protože si mojí hvězdou, jo hergot, už jsem zase jak nějakej nadrženej básník. No a co? To se mám jako stydět. Tůdle. Hezký vánoce všem. Jdu si raději pustit něco dobrého. Co třeba Candlemass, ty máme rádi oba. Budu na tebe myslet.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):