Příběh tří stý sedmdesátý čtvrtý - Už aby ten konec roku skončil
Slíbili jsme si s blondýnkou, že se potkáme na nádraží v Plzni první víkend po Silvestru. Jenže já to nemohl v Boleslavi vydržet. Jak byl otec doma a měl dovolenou, tak to bylo něco šíleného. Každý den byl nalitej už kolem desátý ráno. Byl jsem jeho velmi častou obětí. Máma mě krotila, když jsou ty svátky, musíš být pokorný, přeci jen je to tvůj otec. Jenže on se začal otírat o moje holky. O tu děvku, co umřela v autě a pak o tu na kriplkáře. Nevydržel jsem to a se slzami v očích a s neskutečným údivem, jak se můj otec s chlastem změnil, jsem mu všechno řekl. Co si o něm myslím. Chvilku mlčel, kýval se v opileckém limbu a pak mi jednu natáhl. Přímo to obličeje. Mám monokla a je mi smutno. Jedu do Plzně. Ve vlaku si ke mě přisedají různé ženy, většinou ty s pečovatelským komplexem. Já ale nechci, mám svoji blondýnku. Čekám na ní celý život.
Ležím na pokoji a koukám do stropu. Nechce se mi jíst, ani pít. Jenže studentíci z vedlejšího pokoje jsou jiného názoru. Vytáhnou stoly na chodbu, naloží je chlastem a chlebíčky a pije se. Sedím v rohu a nemám rád Silvestra. U nás v partě se vždycky říkalo, že na poslední den v roce pijou jen amatéři. Něco na tom bude. Jindy tak upjaté holky jsou najednou nalíčené a dotyky od nich čím dál tím víc odvážnější. Mluvím potichu, o monoklu si ledacos vyslechnu a ještě ve mě dozrávají divné a slzavé vánoce roku 1996. Jsem momentálně sám, máš pravdu, ale mám jednu v hledáčku. Ne nechci ti dát pusu. Tisíce otázek, asi dnes nebudu dobrým společníkem. Ale některé dívky tohle mají rády. Mlčím a ony se vypovídají. Vypadá to, že jim naslouchám, ale myslím na něco jiného. Pak někdo přinese slivovici, ořechovku a dám si. Několikrát dokola. Pak bliju u výtahu jenom šťávy, protože jsem celý den nejedl. Nějaká černovlasá mě odvede do pokoje, dokonce si lehne ke mě, hladí mě po vlasech, ale usnu. Když se probudím, tak už tam není. Nebo to byl jen přelud? Nevím. Ale napsala mi na papírek vzkaz. V deset dole na baru, až se trošku prospíš. A srdíčko, to asi přeludy neumí?
Nikam se mi nechce. Je mi tak trošku do breku. Pouštím si ze starého kazeťáku jen smutné songy. Samej starej rock a doom metal. Přijede blondýna? Nebo ne? Vybodne se na mě? Měla jet někam lyžovat, s celou partou. Když jsem si představil, jak leží v posteli s někým jiným, zaryl jsem si nehty do dlaní. Bolelo to. Stejně jako monokl od otce. Nešlo ani tak o tu ránu, na tu sere pes, ale o ponížení, o to, že vám vlastní táta nadává a je hnusnej. Pořád před sebou vidím ubrečenou mámu, která je jak nějaký zvířátko, chycený do pasti. Klepou se mi ruce. Přidám volume, pořádně a hodně moc. Stoupnu si doprostřed chladného pokoje. Kývám se a zase jednou mi dochází, že mi hudba a potažmo metal vždy v životě pomohly. Vyplavil jsem ze sebe emoce, všechno zlé. Někdo klepe na dveře. Tak jdeš? Přišla si pro mě. Hele, ale já jsem smutnej a dneska se mnou asi moc zábava nebude. Pokusím se tě rozesmát. Řekne a dá mi pusu. Achjo, já přeci nechci. Obejmu ji a začnu se omlouvat. Ani nevím za co. Už aby ten konec roku skončil.
Jdeme do baru a ona chce pořád tančit. Jsem jak v nějakým snu. Chce mě zase opít? Nosí mi pořád nějaký panáky, pivo a jakmile zazní ploužák, tak mě tahá na parket. Myslím úplně na něco jiného. Na blondýnku, jak to s ní dopadne, na rodiče, na svoji partu z Boleslavi. Je Silvestr a měl bych se děsně bavit a přitom je mi smutno. Toulám se v jiné dimenzi, nechávám svoje tělo, aby si tady na zemi hrálo na život. Mám trošku výčitky, že jí kazím večer. Ale vypadá, že jí to nevadí. Čím jsem si tě tak získal, zeptám se a usměje se tajemně, jak to umí jen krásné ženy. Vybrala jsem si tě. Kdyby to bylo tak jednoduché, má milá. Já nejsem žádnej tajemnej princ, se na mě podívej. Vypadám jak vágus a jinej nebudu. Pohladí mě a pak ji neslyším. Přepnu do jiného módu a stane se ze mě král večírku. Když už do pekla, tak na pořádném koni. Piju rum z jejího pupíku. Tančím na baru, skáču jako rocková hvězda do vyhecovaného davu. Další pověstná pitka na kolejích.
Narvu barmanovi do kazeťáku Protector, dneska se bude hrát pro mě a pro blondýnu. To řvu stále dokola a všichni si myslí, že je to jako děsná prdel, protože ta, se kterou tančím a pařím, je černovlasá. Kdyby jen věděli. Ona září, konečně jsi takový, jakého tě znám. Odvážu se fakt hodně, jak jsem frustrovanej z rodiny i z nejistoty, jestli mě bude blondýnka chtít, tak jsem jak drak. Někdo hulí venku trávu, ale mi máme šampaňské. Nemám ho rád, ale když se odpočítává, tak křičím taky. Koukám zase na měsíc a říkám si, jestli na mě myslí, jestli si na mě vůbec vzpomene. Posílám jí stovky pus, i ty které dostává holka s černými vlasy. Jméno si nepamatuji, obličej taky moc ne, ale vím, že byla fakt hezká. Měla malá prsa, kterými se ke mě pořád tiskla. Je Nový rok a já se modlím za všechny své blízké. Zdraví, pohodu a trošku toho posranýho štěstí vám přeju. Snad bude lépe, snad otec konečně odejde a snad mi ty starej fousatej sadisto - bože dopřeješ aspoň pár hezkých chvilek s mojí vyvolenou.
Vlastně jsem udělal hrozně dobře, že jsem se takhle opil. Nejsem totiž ničeho schopen. Ona by asi fakt chtěla, ale nejde to. Hurá, pomyslím si snad poprvé v životě. Měl bych být tak nějak chlapsky nešťastný, ale když usínám, usmívám se. Sranda je, že ona mi druhý den ráno říká, jako to bylo hezké. Byla totiž opilá ještě víc než já, jestli to tedy jde. Snažím se myslet pozitivně a i když mám děsný hlad a na koleji je ticho po bouři, jdu si číst. Znovu se ztratím ve své fantazii. Volám do vesmíru, aby přijela, aby ten vlak zastavil, ona vylezla ven a obejmula mě. Klepou se mi ruce, když na ní pomyslím. Hergot kámo, si jak stará bába, buď trošku chlap. Ale moc to nejde. Venca mi otevře bar, načepuje pivo a připiju mu na vše dobré v snad lepších časech. Chvilku kecáme o životě. Stejně je to zvláštní. Pořád hledáme, snažíme se, chceme jen kousek, aspoň malej kousek štěstí. A jsme pro to schopný skoro zázraků. Čekám na tebe, doufám, že přijedeš. Šeptám do tmy a nechci myslet na pověru, jak na Nový rok, tak po celý rok. Spím totiž sám, ve studeném pokoji, za zvuků doom metalu. Volal jsem mámě a prý v pohodě. Ale moc jí to nevěřím, asi jen nechtěla, abych vstupoval do dalších dní se smutkem.
Konec roku skončil, černovláska se přišla několikrát zeptat, jestli nepůjdu ven, ale nešel jsem. Zbývalo pár dní do okamžiku, kdy se měl můj svět navěky změnit. Ještě jsem nevěděl, že i na mě, na metalistu, čtenáře a kluka, co toho na svůj věk prožil možná až příliš, také čeká hvězda. Netušil jsem, že to bude na celý život. Že všechno, co se do té doby odehrálo, bylo sice důležité, velké, někdy hodně bolestivé, ale zároveň tak krásné, se změní. Jeden večer měl rozhodnout o všem. Chtěl jsem bojovat, chtěl jsem ji víc, než cokoliv jiného. Jako ve starých spisech, jako v bájích, jako v knihách, které napsali velcí spisovatelé. Lítal jsem v tom až po uši. Buď a nebo. Bál jsem se a těšil zároveň. Pořád dokola jsem si představoval vlak od Budějovic, který zastaví. Hergot ne, musím ven. Všude bylo zavřeno, ale to mi nevadilo. Toulal jsem se městem, sám a přitom už jsme byli dva. Věřte tomu nebo ne, ale cítil jsem její doteky, slyšel její smích. Ona nebyla přeludem, ale splněným snem, jestli se to takhle dá vůbec napsat. Otáčel jsem se, jestli nejde kolem po ulici. Viděl jsem její tvář v příbězích, které jsem četl.
Hele, tady mají otevřeno. Špeluňka kousek od autobusáku, všude samá spodina, fetky a děvky. Sedl jsem si dozadu, dal si pivo a asi se moc blbě usmíval, protože ke mě pořád někdo chodil, dělal si ze mě legraci a vůbec jsem byl všem pro smích. Vůbec mi to nevadilo. Cítil jsem, že všechno zlé jednou pomine, že musí, že otec jednou odejde, že už bude klid, že se konečně stanu dospělejším, že vyjdou skvělé nové desky, že se s ní jednou povedu po městě a budu neskutečně hrdý. Dopil jsem a šel zpátky. Ještě dva dny...nebo tři? Nějak to neutíká. Potkám cestou stařenku a stařečka a beru je jako další ze znamení. Vedou se totiž za ruce. A přesně tohle chci i já. Jsem rád, že skončily poslední dny minulého roku. Dívám se do předu, rozhodnutý bojovat. Ostatně jako vždycky.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):