Příběh tří stý sedmdesátý druhý - Zimní vinylová mise
Je těsně před vánoci a píše se rok 1996. Hlavní hrdina našeho příběhu je mladý, stále trošku rozervaný muž. Už má pocit, že se našel. Chybí jediné, jeho žena, jeho bohyně. Když odjížděl z Plzně a zavřel za sebou dveře na koleji, měl příjemný pocit. Rozloučili se spolu v dobrém. Jen nevěděl, jak se rozhodne. Zvítězí on a nebo jeho sok. Ten měl mnoho výhod. Znal blondýnku dlouhé roky, mnohé spolu prožili, měl už práci, hrál hokej, byl zajištěný a u jejich rodičů to měl velmi dobré. Byl to navíc hodný kluk. Ona se přesto začala přiklánět více na stranu dlouhovlasého metalisty z Boleslavi, který pořád mluvil jen o hudbě, o knihách a o tom, jak věří v nekonečné dobro. Měl to doma zase nanic. Rodiče se samozřejmě pohádali. Po několika dnech klidu opět nastalo peklo na zemi. Nekonečné křičení. Měl se učit, za chvilku je tu zkouškové, ale zase se mu nedostalo klidu. Bolelo ho břicho od stresu a nenapadlo jej nic jiného, než že se sebere a odjede na několik dní na chalupu. Přemýšlet, číst si a poslouchat staré desky.
Jo, takhle nějak jsem to viděl. Připadalo mi, že mě má každý rád, mí staří kamarádi z Boleslavi, mí noví z Plzně, moje snad nová holka s blonďatými vlasy. Jen ty rodiče mi dávali co proto. Pokecal, zažil jsem pár akcí, ale už stačilo. Svět byl zase v plamenech. Když jsem slyšel od rána do večera křik za dveřmi, výčitky, naschvály, opilecké výstupy, musel jsem ven. Nejdřív jsem chodil na dlouhé procházky se psem. Hodně mrzlo a často mi byla zima, ale pořád lepší, než sedět doma. Obešel jsem i příbuzné a ujistil se, že je u nich vše v pořádku. Bylo. Nikdo netušil, že je to u nás doma tak nanic. Raději jsem vzal krosnu, omluvil se za svoji nepřítomnost a slíbil jsem, že na Štědrý den se vrátím. Bral jsem na brigádě slušnou výplatu a docela jsem se na samotu těšil. V báglu jsem měl rum a když jsem platil jízdenku, záviděl jsem dvojicím, které jely na dovolené. Smích, obyčejný smích, co bych za něj dal. Člověk si dětství s sebou táhne celý život. Ještě, že to moje bylo tak krásné. Zato konec puberty stál doma...ale vy víte za co.
Jsem na tohle hodně citlivej, potřebuji jistotu, mít se kam vracet. Chalupa v Jizerkách ve mě vždycky vzbuzovala jen hezké vzpomínky. Lítali jsme tady s klukama po lesích, zažívali různý dobrodružství. Otevřu zasněžené dveře a dýchne na mě zatuchlina. Nikdo tu není, což považuji momentálně za velkou výhodu. Ještě ráno mi bylo krásně teplo. V jedný hospodě v Jablonci. Dal jsem si pořádnej nášup a pak se šel jen tak projít. Koneckonců, měl jsem prázdniny. Kousek nad schody u autobusáku byl starý bazar. Normálně tam prodávali hlavně knížky, ale tentokrát mě zaujal nápis na ceduli před obchodem. Výprodej gramodesek. U nás a co vím, tomu nikdo vinyl neříkal. Každý mluvil jen o deskách. Byl to pro mě starej nosič, kterej mě vyloženě točil kvůli tomu, že mě nutil vstávat a obracet strany. Já byl zpočátku kazetovej, ale to hlavně z toho důvodu, že se dalo kopírovat a z Polska k nám proudily plné igelitky levných záznamů. Osobně jsem měl vždycky nejraději CD. Je skladný, zvuk (pokud se povede), tak je taky nejlepší. Starý věci, jako tenkrát desky, jsem měl rád, ale že bych byl nějaký velký sběratel, to zase ne.
To se ale tenkrát před vánoci změnilo. Dneska se každý vytahuje, kolik za co kde utratil a jak je děsně nezávislej, že poslouchá ten vinyl, ale u mě zvítězila cena. Měli tu spoustu dobrot za pět korun za kus. Přehraboval se tam nějakej mastnej vlas. Řekl jsem pardon, já bych taky něco vzal a začal jsem nakládat všechno, co mělo známý nápis. Nebo samozřejmě lebku. Moc deathovek tam nebylo, přeci jen se jednalo fakt o výprodej, ale pár kousků jsem taky našel. Slečna prodavačka, mimochodem nejkrásnější holka široko daleko s úsměvem, že se mi málem podlomila kolena. Ale řekl jsem si ne, nech toho, mysli na blondýnku. A světe div se, fungovalo to. Usmál jsem se také, zaplatil pár stovek a odtáhl si obrovskou tašku. Málem jsem sněhem neprošel. Chalupa byla doslova zavátá a musel jsem nejdřív zatopit. Gramodesky jsem zatím hodil do rohu, všechno má svůj čas. Kamna chvilku čoudí, měl se nechat vyčistit komín, ale to bych po našich chtěl moc.
Dám si rum a vytáhnu knížku, co mi půjčil Michal v Plzni. Nějaký beatníci, ale tentokrát mě to moc nebaví. Já moc básně nečtu, nerozumím jim. Jen málokdy se dokážu naladit přesně na vlna autora. Raději sáhnu po sci-fi. Jsem chvilku na jiné planetě a bojujeme s emzáky. Pak se do mě dá děsná zima. Hergot, ty kamna fakt netáhnou. Zabalím se do spacáku a vůbec mi nedojde, že se setmí. Venku začne sněžit. Padá a padá a padá. Dočtu knížku a říkám si, co budu dělat. Nebudu se tu sám nudit? Ne, nebudu, plánů mám spoustu. Nahoře je celá obrovská knihovna, kterou jsem zatím zdolal tak z poloviny. Děda knížky sbíral a měl hodně dobrý vkus. Široký. Jdu nahoru. Kouří se mi od pusy a musím foukat, abych odstranil prach. A hele, co to tady leží? Kouknu se bokem na sešit v pevných šedivých deskách. Cože? To je naše kronika, co jsem psal, když jsme si s bratránky hráli na indiány.
Je mi najednou úplně jedno, že mám zmrzlé ruce. Tohle jsou příběhy ještě předtím, než jsme objevili metal, než jsme začali být puberťáky. Dětská naivita, ten krásnej svět, ještě oproštěnej od pomluv a zla. Čisté duše jsme bývali. Jako malí skauti, říznutí Vinetouem a KODkama. V zápiscích se to hemží pravdou, ctí, slušností. Občas se mi chce brečet, ale většinou se neskutečně směju, protože jsme byli fakt jak Rychlí šípy. Uprostřed přírody, na horách, ale i kolem Boleslavi, jsme zažívali skvělá dobrodružství. Byli jsme všímaví. Teď se moje máma pohádala s tetou a vše šlo do kopru. Jak jinak, majetek a možná trošku závisti, nevím, co si sestry udělaly. Faktem ale je, že se to podepsalo i na našem vztahu s bratránky. Dočtu celou kroniku a znovu ji odložím na místo. Bohužel se pak ztratí, protože souboj v rodině pokračuje a objeví se až po 25 letech. Přinese mi ji moje teta, které normálně skoro ani nezdraví. Že by ji také četla? Bylo to krásný dětství, takové to, na které vzpomínáte celý život. Jsem toho koneckonců důkazem.
Slezu dolů a přinesu si pár starých kalendářů a časopisů s dívkama. To jsem dopadl. Tahle chalupa zažila většinu mých dívek, děly se tu krásné věci. A teď tu jsem jak nějaký samotář. Mám ale naději, lunch meat, spoustu rumu, papír a tužku. Rozhodl jsem se, že napíšu blondýnce do Tábora dopisy. Mám velké plány, ale padne tuna papíru a všechno mi připadá děsně patetický a obyčejný. Zasloužíš si víc, roztrhám další stránku. Raději snesu dolů gramofon. Tak co jsem si to koupil? Nejdřív zkouším nějaký heavíky, ale nemám na to vůbec náladu. Zaujmou jenom Candlemass a Paradise Lost. Jsem fakt pořád ten mladej blázen, kterej, když se zamiluje, tak je to celým tělem? Jinak to neumím. O tomhle se hrozně těžko píše a bývám pak hrozně vyčerpaný, ale faktem je, že ji vidím všude. Ještě jsme spolu ani nespali. Odjela a já zůstal sám. Jak nějakej šáhlej básník. Přiložím do kamen a nejdou mi umýt ruce od uhlí. Samota je naprd. Neumím to. Ale asi se budu muset učit. Jo, jasně, stačilo zazvonit u sousedů, kámošova ségra mě miluje už odmalička a je to neskutečná kost, ale já nechci. Chápete to? Já ne.
Trápím se hladem a zase mi připadá všechno ohlodané až na kost. Usnu a zase se probudím, protože dohraje deska. Pořád mě je nebaví otáčet. Je mi smutnu, dělám si naděje, chvílemi se i trošku modlím, i když totální bezvěrec, říkám si, proč to podceňovat. Třeba tam někdo nahoře je a uslyší mě a předá zprávu blondýně. Díváš se na stejný měsíc jako já? Občas prokoukne mezi mraky. Konečně přestalo sněžit. Jsem opilej a smutnej, jak jen mladej kluk může být. Obléknu si boty a jen tak, bez bundy, vyrazím do mrazu. S lahví rumu v ruce. Procházím se kolem a dá se do mě neskutečná zima. Je mi to jedno. Hej, slyšíš mě? Jsem tu pro tebe a vždycky budu. Prosím. Mám pocit, že se každou chvíli zblázním. Já jsem fakt asi zamilovanej až po uši. Jsem v tom. Usnu v křesle u kamen. Nezdá se mi vůbec nic. Což je divný, protože přes den na ní myslím, kudy chodím.
Jak vlastně vím, že je to ta pravá? Jak bych to jenom řekl. Jasně, že je v tom přitažlivost a touha i spousta vášně. Líbí se mi jak se usmívá, jak chodí a když tančí, padám skoro do mdlob. Nějaké ty holky jsem už měl, ale tady je to přeci jen jiné. O hodně víc si s ní rozumím, když spolu kecáme. Nebo se jen tak procházíme. Dělá mě lepším, alespoň tak to vnímám. Je můj život (a pořád to tak platí). Probudím se děsně rozlámanej. Bolí mě hlava a když se napiju horské vody z kohoutku, tak se málem udusím. Klepe se mi ruka. Přesto si sednu a napíšu dva dopisy. Každý má tři stránky. Nějak se tam nerozkecávám, píšu kupodivu stručně a jasně. Nevím, dodnes mám něco v mlze, ale je to asi to nejlepší, co jsem kdy napsal. I s odstupem času. Žádné překlepy, žádné přepisování nebo že bych chtěl něco dodat nebo nedej bože opravit. Vyznal jsem se. Obyčejně, od srdce. Za zvuků Candlemass. A asi jsem je napsal fakt dobře, protože když jsem přijel zpět do Plzně, vrhla se mi kolem krku a byla už jen moje. Navěky věků, amen. Ale nepředbíhejme.
Nikdo jiný nikdy ty dopisy nečetl. Jen já a ona. Moje žena. Moje bohyně. Jojo, je to tak. Problém trošku byl, že ve vsi měla pošta přes vánoce zavřenu. Musel jsem do Jablonce. Vzal jsem tedy běžky, trochu těch peněz a sjel dolů. A co čert nechtěl. Potkám ve výprodeji gramodesek (kam jsem se znovu vydal, protože ty ceny byly fakt super) Vencu a Petru. Co ty tady? Roztáhnu hubu do rohlíku. Kdybys věděl, jak rád vás vidím. Naložíme si tašky na záda, já k tomu ještě lyže a už dopředu vím, že dnes se na chalupu nevrátím. I stane se. Tolik radosti. Jak je, povídej, vyprávěj. Viděli jsme se sice před pár dny na srazu v Boleslavi, ale tam nebyl čas tolik pokecat. Oni jsou hrozně skvělí. Opiju se jako Dán, spím u nich a pokaždé, když mám hladinkou (což je skoro pořád), tak mluvím o blondýně. Ty ji popisuješ jako Afroditu, jako bohyni lásky. No dyk, kdybys ji viděl! Je úžasná, snažím se překřičet The Exploited, které jsme si oba koupili ve výprodeji.
Druhý den ráno, cestou do kopců, na běžkách málem vypustím duši. Co mě to napadlo? Na zádech krosnu a ještě na ní přivázanou obrovskou tašku s deskama. Konečně jsem doma. Opět proběhne celý rituál s vytápěním. Já z té zimy nikdy nevyjdu. Pamatuji si, že jsem si musel lehnout. A z boku jsem se díval na nápis Botas. Ještě jsem ani všechno nevybalil. Usnu a tentokrát jsme spolu. Jdeme na Černou studnici a já jí vyprávím o tom, co jsme tady vyváděli jako malí caparti. Čteme si starý knížky i moji kroniku. Usmívá se na mě a když dojdeme nahoru na hřebeny, tak se mi ztratí v náručí. Už jsme se několikrát objímali. Cítím ji. Její vůni. Díváme se do očí. Probudím se i přes zimu zpocený. A mám neodbytný pocit, že moje dopisy právě čte. Což je hloupost, takhle rychlá Česká pošta nikdy nebyla a nebude. Venku pomalu svítá. Zalezu si ještě chvilku do postele a vezmu si s sebou knížku. Nějak netuším, kam tu obrovskou hromadu desek dám. Asi zase na půdu, mezi ostatní vzpomínky.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):