Příběh tří stý sedmdesátý čtvrtý - Přijela vlakem a zůstala se mnou navždy
Už tři dny jsem nevypil ani jedno pivo. Jsem v jiném světě. Utrpení mladých kluků, když čekají, doufají, modlí se, aby jim řekla ano. Svolila po tom, co před ní tokají, snaží se, jsou lepšími lidmi, protože nebudeme si nic nalhávat, ale spojení muže a ženy nic nenahradí. Jsme tu koneckonců od toho. Takhle jsem o tom samozřejmě nepřemýšlel, ale zažil jsem noci, kdy jsem v polobdění hleděl na prázdnou zeď. Někde za několika zdmi šukala nějaká dvojice. Mají se vůbec rádi nebo jim jde jen o tělesný zážitek? O tomhle jsem přemýšlel. Nechala mě čekat hrozně dlouho a vánoce i Silvestr byly nesnesitelné. Dnes nastal den, který navěky změnil můj život. Ráno se nemůžu najíst. Měla by přijet v deset. Mám žaludek na vodě. Podvědomě tuším, že když přijede, bude mou, když ne, tak nevím. Asi shořím osamocený a smutný. Bolí mě srdce a zároveň je to něco krásného. Kdo zažil pochopí, kdo toho není schopen, je ochuzen o největší z citů.
Opláchnu si obličej a musím to udělat i na záchodě na nádraží. Vlak má samozřejmě zpoždění, jakoby si se mnou osud ještě víc zahrával. Bolestivé zážitky z rodiny, dívky, se kterými jsem dosud chodil. Jakoby všichni byli se mnou a drželi mi palce. Když vystoupila a nechala si nést tašku, oba jsme se rozbrečeli. Obejmuli se, dali si pivo v bufetu a na pokoji na koleji č. A3 začali náš společný život. Rozhodla ses správně, zářil jsem a oddechoval jako po dlouhém běhu. Usmívala se a vyprávěla, jak to říkala svýmu už teď bývalýmu. Vzal to dobře, on byl děsnej flegmouš. Nudila se s ním. Jo holka, to se mnou nebude. Moje rodina i moje povaha nám to nedovolí. Za dvě hodiny jsem se nastěhoval, protože holky měly o hodně čistější pokoje, lepší a plnou ledničku a vůbec mi s nima bylo líp. Představila mě jako svýho partnera. Zářil jsem, to si asi dovedete představit.
Nikdy jsme spolu vlastně nechodili. Rovnou jsem měl kartáček vedle jejího. Muž a žena, plánovali jsme, od začátku. Měl jsem a dodnes mám pocit, že mi čte myšlenky, že mě zná lépe, než já sám sebe. Blondýnka je neskutečně klidnou bytostí. Připomíná mi mojí babičku, která i po válce a všem co si s dědou zažili, byla laskavá, hodná, ale zároveň praktická. Přesně někoho takového jsem potřeboval. Létám občas v oblacích a možná až příliš často sním. Někdy létáme spolu, ale ona je víc praktická, dnes dávno máma od rodiny. Jako bych to tušil už tenkrát. Měl jsem a mám neskutečný štěstí. Nikomu to neříkejte, hlavně né jí, ale jsem pořád, i po více než pětadvaceti letech, zamilovanej až po uši. Pomalu spolu stárneme, zažili jsme toho nad hlavu. Byli jsme chudí jako kostelní myši, když jsem tahal v nemocnici na civilce mrtvoly. Přesto nelituju ani hodiny. A to se samozřejmě dokážeme také pohádat. Mladý metalista, rozháraný a neklidný, našel spočinutí. Když jdeme lesem, na ty naše procházky, kdy si doteď povídáme a radujeme se ze života, držíme se za ruce.
Půjdeme se projít? Navrhnu a jsme venku celý den. Vyprávím jí o tom, jak jsem se trápil, jak ji miluju od první chvíle, co jsem ji viděl, jak jsem si ji promítal v noci na zeď. Představoval si, co všechno s ní budu dělat, jak se mi zdálo, že jsme staří a šediví a stále dokážu žít jen pro její úsměv. Řekne mi, že ty dva dopisy, co jsem ji napsal z chalupy, ji přesvědčily. Nechtěla nikomu ublížit a vybrala si nakonec mě, i přesto, že celá její rodina skoro plánovala svatbu, že její máma (a moje skvělá tchýně), ji osm hodin přemlouvala. Jdeš do nejistoty děvče. Pak je to o dotycích, o elektrice, o tichých koutech, kde si šeptáme do ucha. Jasně, že funguje i chemie, vášeň, mládí, ale také je v tom něco navíc, co jsem dosud nepoznal. Opravdu mě dělá lepším, já chci být hodnější, pozornější. Díváme se na svět stejnýma očima a voníme si. Asi to každý znáte, začátky takové bývají, ale my měli to obrovské štěstí, dar z nebes, že nám to vydrželo. Nikdy v životě jsem ji nepodvedl. Měl jsem spoustu příležitostí. Ve škole, na různých akcích, pak v práci, kdekoliv. Ale vždycky jsem nakonec ucukl. Vzpomněl jsem si na ten vlak, který jsem vyvolával a modlil se k němu.
Začala pro mě úplně jiná etapa života. Dosud jsem s dívkami jen chodil, žil s nimi, ale zároveň moc neplánoval dopředu. Mám z pekla štěstí, nikdy jsem neměl žádnou zlou, ani slepici, vždycky jsem zažil jen to krásné. Nemůžu se tím pádem zúčastňovat tolik častých nadávek na manželky, partnerky. Nevím, o čem všichni mluví a právě v takových momentech jsem hrozně šťastný, že tohle řešit nemusím. A mám to od prvního dne, co spolu žijeme. Vím, jsme velkou výjimkou, občas se nám dokonce stává, že jsou lidi nevěřící a zlí, ale je nám jich spíš líto. Nebavíme se taky s každým a své přátele si opravdu velmi pečlivě vybíráme. Od příjezdu zpožděného vlaku jsme spolu. Divoké noci, usměvavé dny. Mám nejkrásnější holku na koleji. Kdo nevěří, ať jde někam. Někteří kluci mi závidí a pomlouvají mě. Sem tam se najde nějaký machýrek, co se pokusí mi ji přebrat, protože je fakt nádherná (mimochodem, kočka je to pořád), ale ona jde pokaždé za mnou a přivine se. Párkrát se kvůli ní i poperu. Když odejdu na záchod a zůstane sama na baru. Mám pak šrámy, ale vím za co bojuju. A má milá taky.
Nevím, co bych dělal, kdyby nepřijela. Ani na to nechci myslet. Ten klučina, co byl jako malý indián, co měl skvělou partu, co mu zemřela holka, co se staral o jednu na vozíku, co rád tokal a hledal, co měl rodinu nanic, který hledal a nevěděl co, najednou našel. Cítil jsem to. Změnilo se mi všechno. Už jsem nebyl sám, myslel jsem na svoje budoucí děti. Fakt, od začátku jsme plánovali, že jednou budeme mít alespoň dvě. Mě to do té doby ani nenapadlo. Ale s ní jsem chtěl. Asi příroda, osud, nevím, ale jsem tomu neskutečně rád. Je skvělé, že když je mi smutno z práce, z některých lidí okolo, že když mě naštvou, mám se ke komu přitulit. Máme se navzájem. A víte co je nejlepší, pořád je to neskutečná legrace. Některé památeční hlášky, když musela rok ležet s dvojčaty v břiše, když jsem se málem zbláznil na civilce, když přišly nějaké ty nemoci, jsou legendární. Přijela vlakem a zůstala se mnou navždy. Konečně jsem měl taky v něčem štěstí. Nebyl jsem na všechno sám. Většinou vstávám dřív, je opuchlá z noci, rozcuchaná a chvilku se na ní dívám. Mám ji takhle nejraději. Nenamalovanou, u kamen na chalupě, ve vytahaném svetru. Nebo v šatech a sukních. Když vlaje ve větru, nebo v lese, kde jsme sami.
Když jí utopence, tak je zapíjí malým pivem. Kecáme o čemkoliv. A pořád si máme co říct. Nechápu krásný holky, který neumí mluvit, nemohl bych s nimi chodit. Některé otevřou pusu a mě je jich líto. Ženská musí bejt kus, ale nesmí mít v hlavě nasráno, jinak mě nerajcuje. Říkával kdysi Prcalík, ale to už je tak hrozně dávno, že se tomu ani nechce věřit. Vyprávíme si. O životě. Trávíme několik nocí v kuse jen spolu. Nechodíme do školy, stejně je zkouškový. Vůbec nevím, jestli mě nevyhodí, ale to je teď jedno. Mám důležitější věci na práci. Vynechávám ze svého života smutné věci, abych ji nevyděsil. Noční můry sice sem tam ještě mívám, ale už to není nic hrozného, postupně se ztrácejí. Párkrát se mě zeptá, o čem mluvím ze spaní. O Kačence, o otci. Zkrátím to, nechci mluvit o ošklivých věcech. Nechci nám to kazit. Když se pak časem všechno protrhne a řeknu jí to, nevyděsí se, jen mě pohladí po tváři a uklidní mě. Umí to. Jako nikdo jiný. Hej slunce, máš konkurenci. Taky jí tak stále říkám, slunce mého života. Mám i jedno malé slunce, které ale vnímám jako fotřík. A kluka, co je stejnej jako já. Chceme pro ně klidnější život, než jsem měl já. Aby se víc usmívali. Zatím se to snad daří.
Ty piješ večer čaj? Já jen ráno a ani to není moc čaj. Spíš vymáchanej pytlík. Nemám rád vlastně ani moc kafe, ale že si to ty, tak jej budu pít. Víc pokecáme. Postupně, pomalinku si dolaďujeme detaily. Jsme každý jiný, já kluk, ona holka, ale postupně dáváme vše dohromady. Ne, fakt do mě nikdo nedostane houby, já je miluju. Achjo, ale nemůžeme být přece úplně stejní, v tom je ta krása, v odlišnostech, ve spojení dvou rodin. Založili jsme tenkrát vlastně klan v Plzni. Bojujeme od začátku spolu o své místo na slunci. Jsme tu sami, bez rodičů, kteří jsou daleko. Někdy to bude hodně těžké, ale to zatím neřešíme, protože jsme mladí, neskutečně zamilovaní a je nám spolu děsně dobře. Jasně, že v něčem trošku naivní, ale to k životu přeci patří. Beru všechno děsně vážně, fakt bych za ní položil život, ale zároveň vše plyne s takovou lehkostí. Jsou to drobnosti, špičkování, lehké náznaky, dvojsmysly, vtípky, které nepatří na veřejnost. Tohle nás spojuje od první chvíle. Neprožíváme sobecky každý sám sebe, ale snažíme se, aby byl ten druhý spokojený. Někdy mi to tak nejde, ale snažím se, to se přeci počítá, ne?
Někdy se válíme smíchy tak, že mě bolí bránice. Říkám jí želva, protože když jí stáhnu obličej dozadu, tak fakt vypadá jako malý tvor s krunýřem. Durdí se kvůli tomu, vymýšlí různé přirovnání i na mě. Ale nefunguje to. Tak co želva, jdeme spát? Zalezeme do peřin, jo promiň, ty už bydlení máš. Jsem jako fakt děsně vtipnej. Takhle je to vlastně pořád. Když ale dojde na vážnou situaci, jsem tu pro ní. Musím. Jsem tu od toho na světě. Někdy tenkrát jsem si vzpomněl na jednu větu, kterou jsme říkávali v partě. Existuje opravdu velmi malá pravděpodobnost, že se na světě potkají dva lidí, kteří k sobě fakt patří. Mě se to povedlo. Je to díky tomu, že je blondýnka neskutečně hodná, milá, laskavá, sexy, že mě umí obejmout tak, že ve mě hrkne. Píšeme si každý den, jak dva staří blázni SMS, a pokaždé je jak puberťáci zakončíme něčím hezkým. Tenkrát jsme spolu začali žít a byli pořád spolu. Trvá to a já někdy, když jsem na chalupě, nebo jen tak ráno cestou do práce, děkuji za každou hodinu, za každý den. Neuměla vařit, ale rychle se naučila. Říkám ji, že ji pořád hrozně žeru, že jsem její fanoušek. No řeknu vám, ještě že ten vlak přijel.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):