Příběh tří stý sedmdesátý první - Návrat k Černé vdově
Měl jsem trošku obavy. Minule totiž naše společné setkání nedopadlo moc dobře. Zažil jsem sice jednu akci na Mácháči s buzničkama, ale tam jsme nebyli všichni. Tentokrát ano. Od začátku jsem se cítil hrozně dobře. Odpoledne byl doma podivný klid. Kolem všichni bláznili kvůli vánocům a já jen smutně koukal z okna. Sousedka vedle z baráku krásně dospěla. Má vlasy pod zadek a když jde, tak ji vlají mezi vločkami. Nádhera. Zasním se a vůbec nevnímám mámu, která mě nutí, abych zavřel okno. Vzpomínám na staré dobré časy, na svoje holky, na partu, která je dnes už dávno jiná. Smečka thrashových psů se rozutekla. Jak se dozvím odpoledne, tak se ani moc nesetkávají. Myslím na blondýnku a Plzeň. Co asi dělá? Pořád se mi do hlavy vkrádá pálivá myšlenka, že je se svým klukem. Děsně žárlím. Je mi vlastně hrozně smutno, přitom jsem ji neviděl teprve týden. Slíbil jsem, že jí napíšu, ale zatím nebyl čas.
Musel jsem vyhazovat celý den sníh na chalupě. Vrátili jsme se až k večeru, děsně utahaní. Po večeři se osprchuju, převléknu do svátečního metalového trika a mám trošku obavy, když jdu směrem na Staré město. Minulý týden jsem poprosil Vencu, který měl v Boleslavi nějaký jednání, jestli by všechny neobešel a neřekl jim, že dneska U Hymrů, trošku zavzpomínáme ne? Jana s Prcalinkou už sedí u stolu a přivítají mě vskutku srdečně. Nejsou tak odtažité, jako minule. Ono je ale fakt, že si dávám velkýho bacha, abych zase nemachroval, jakej jsem děsnej student a jak to v Plzni žije. Jen se mezi řečí zmíním, že mám novej objev. Vypadáš nějakej zamilovanej, usmějí se na mě a já mám najednou pocit, že je zase všechno v pořádku. Že jsem nikam neodešel. Kecáme, jak jinak, o starých časech, o akcích, o metalu. Připadám si jako bych byl už někde daleko, úplně jinde, na vlnách, které už ony nechápou. Ale to nevadí, o všechno se postará nostalgie, znáte to, ne?
Venca s Petrou a Tomáš s Buddhou dorazí za chvilku. Pak se objeví ve dveřích Mirka, to už mám ale co dělat, abych udržel slzy. Připadám si rozhozenej, prožili jsme toho spolu tolik, všechno létá kolem, jako venku sníh. Sem tam se někdo dotkne něčeho smutnějšího, třeba Sabath nám děsně chybí, pořád to bolí, ale znáte to, život musí jít dál. Pořád v nás jsou ti smráďata v džínových vestách, co hrozili u kazeťáku na Radouči. Každý někam patřil, mohl utéct ze sídliště, od hádajících se rodičů. Dát si pivko, pokecat s holkama. Jednu dobu nás bývalo fakt hodně, možná k padesáti, ale dnes? Teď už je to jiné, spousta má rodiny, na metal zanevřelo. Někdo odešel na vojnu, z jiného je punkáč. Probíráme všechno horem a dolem, stalo se toho tolik, co jsem tady tři měsíce nebyl. Obejdu poctivě stůl a každého se zeptám, jak je, co a jak? Všichni bezezbytku se mají dobře. Každý má nějaký vztah, ano i Jana a Prcalinka, dokonce Mirka s pohrobkem našla hodného kluka, co je dobrým tátou.
Asi je fakt, že pokaždé, když se vrátím do Boleslavi, tak spoustě lidem otevřu staré rány. Nemůžu za to, nikdo mi to nevyčítá, ale jsem ten ze staré doby, ten kterýmu zemřela Kačenka, ten, co jezdil s Kristýnkou a tlačil ji i s vozíkem. Chlápek, co mu jednu dobu šlo jen o sex a bydlel s Andreou. Oni se už pomalu usazují, už nejsou v pubertě, našli si k sobě někoho. Jejich partnery ani neznám. A některé ani nikdy nepoznám. Připadám jim samozřejmě jinej, protože bych klidně někam zašel a nějakou se pokusil sbalit. Už to není ono, Smrťáku, měl by si konečně dospět. Rád bych, mí milí, ale není to lehké. Mluvím o blondýnce a mluvím tak košatě a vášnivě, že si Jana s Prcalinkou poklepou na čelo. Ty si zase v tom, ona bude určitě úžasná, ale znáš se. Nabažíš se a stejně s ní nevydržíš. Tak tohle si o mě myslíte? Jako fakt?
Trošku mě to mrzí, já ale bral vždycky všechno děsně vážně. Jinak to neumím. Jako se nedokážu přetvařovat a někdy mám blbý kecy. Dám si raději rum a obrátím tok slov k někomu jinému. Sklenice cinkají, pivo teče proudem, užívám si všechny rozesmáté tváře. Jsem hrozně rád, že jsem s vámi. Výčepák je tu už dávno jiný, ale atmosféra je super. V jedenáct nás ale přesto, že je pátek, vyhodí. Asi nechtějí naše peníze. Hele, půjdeme do Vdovy? Nadhodím před hospodou. Za Sabatha! Křičím do tmy a přidají se všichni. Nikdo neřekne, že nejde. Je nám spolu dobře. Šíleně moc dobře. Sem tam si mě někdo odchytí a řekne mi, že se mu občas stýská. Když žije ve stereotypu, když je v práci. Tak se zasní a vzpomene si na to, co jsme spolu prožívali. Byly to krásný časy co? Někdy mám taky chuť se vrátit. Spoustu věcí bych udělal jinak, přehodnotil svoje názory. Ale to nejde. Hlavně, že jsme byli rovní a nikdo z nás nebyl svině. Jdeme žrát!
Když procházíme přes Radouč, všechny holky i teploušci brečí jako želvy. Nikdo nemluví, jen posmrkávají. My s Vencou, protože jsme drsňáci, tak koukáme jiným směrem. Je to tady pořád stejný. Čekáme, kdy vyleze ze stínu Prcalík a pošle nás do prdele, kdy Kytka a začne hned, co slyšel za novou desku. Usměvavý Sabath, co mohl být klidně náš fotr. Dokonce i Petra z daleké Bratislavy vycítí situaci. Jana začne zpívat Debustrol. Než dojdeme na konec, nahoru na skálu, tak řveme z plných plic. Tak jsem Antikrist, tak jsem Antikrist! A SERU NA VÁS PANE! Nekonečně dlouho se objímáme a Jana s Prcalinkou a Mirkou, holky z prapůvodní party, mi promočí triko a pořád dokola mi říkají, jak jsou rády, že mě mají. Já taky, já taky. A nebojte, budu se vracet. Musíme to zapít. Tak s jde.
Černá vdova patří už dávno někomu jinému. V pronájmu ji má nějakej takovej ten vesnickej metalista, který sice stále drží linii, ale také prý hraje hazard a většinu tržeb rozfofruje. Alespoň se to říká. Zatím je všechno ještě v pořádku. Dáme pivo v přilehlé hospodě, kde sedí štamgasti. Pořád vzpomínáme. Kdo dnes hraje? Nějakej heavík z Hradiště, prozradí nám krásná holka, co jde zrovna kolem. Dám se samo do řeči, ale po chvilce mě to přestane bavit. Já i ostatní se diví, co to se mnou je. Musím si dát pivo a přemýšlím, jestli jsem normální, jestli mě nezachvátila nějaká nemoc. Venca mluví o ztrátě sexuální chuti. Jana se ke mě vilně vine a ptá se mě, co to se mnou dělá. Jste blbí, směju se. Nakonec to rozlouskne Mirka, která ně mě kouká už nějakou dobu hodně zasněně. My jsme byli stejně vždycky propojeni zvláštním poutem. Někdy jsme měli pocit, že si čteme myšlenky. Ty myslíš na blondýnku, co?
Hrát se začne až v deset. Je to hrozný, fakt šílený. Falešný, tupý a uječený. Ale jak jsme opitý, tak to s Vencou roztančíme. Jen tak, z čiré radosti. Protože jsme spolu a nemáme zrovna aspoň chvilku žádné starosti. Návrat do Černé vdovy se myslím vydařil. Když tak koukám na ty svý kamarády, tak je mi to úplně jasný. Hrozně mi lichotí, že všichni přišli. Zvali jsme i nějaká ta má předešlá děvčata, ale nějak se jim nechtělo. Nebo už ani nebydlely v Boleslavi. Ale to je v pořádku, přece nebudeme jitřit staré rány. Už tak bylo těch emocí až nad hlavu. Paříme jako o život, točíme se v kruzích, automaticky si vzpomínáme na všechny svý kdysi tak častý sestavy a kreace. Vyvolává to v nás salvy smíchu. Pořád dostávám nějaký pusy, holky na mě visí a říkají mi, jakej jsem skvělej kluk a jak se jim stýská. Pak jdeme domů snad dvě hodiny, neustále se loučíme a slibujeme si, jak se budeme pravidelně setkávat. Moc dobře vím, že se to nestane, ale zrovna teď jsem stejně rád.
"Kterej debil tady nechal ty kecky, se na to vyseru, místo toho, aby makal, tak akorát někde chlastá, ani nebyl na vojně....": vrátím se po několika málo hodinách spánku do reality. Otec se zrovna vrátil ze sklepa, kam chodil pít. Míval tam dlouhé roky levnou vodku. Vylezu z pokoje, slušně popřeju všem krásné ráno a po jednom malém chlebu s máslem za sebou zase zavřu dveře. Hádají se. Brácha leží tiše na posteli a kouká do stropu. Nasadím si sluchátka a rozložím před sebou spoustu starých kazet. Měl bych blondýnce napsat dopis. Musím, jestli s ní chci být (a jakože fakt chci), tak musím. Ale až zítra. Pustím si Sodom a nechám myšlenky, aby se rozlétly směrem do historie. Když mě za několik hodin máma zavolá k obědu, tak se usmívám.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)