Příběh tří stý šedesátý osmý - Zlobíme a děláme rotyku
Sedím U Kance na Masarykáči. Pivo mají nějaký kyselý, ale piju ho stejně. Nebo je mi možná blbě z toho, jak jsem se včera opil. Pracovní dny bývají v týdnu k uzoufání stejné. Stačím tak leda pivo někde v rohu na kolejním baru. Mám s sebou knihu a s nikým se moc nebavím. Víkendy dřu. Abych měl peníze, abych přežil. Ale tentokrát je dobrá konstalace hvězd. Jsem tu já, i blondýnka. Včera jsem se jí zeptal, jestli by si se mnou vyšla a ona řekla ano, chápete to, fakt řekla ano! Těším se jak malej a ráno se probudím úplně zpocený. Chvíli nevím, co je a co není pravda. Už se mi snad jiné sny nezdají. Spím s ní. Je to jak porno. Dívám se na ní, jak kráčí ulicí, jak se usmívá, jak tančí, jak se svléká. Udělám pro to všechno. Dáš si ještě jedno, zeptá se servírka s vráskami od kouře. Působím asi hodně mimo, protože se na mě směje pusou bez zubů.
Dám si, i když je hnusný. Co bych taky pil jinýho, pivo je nejlevnější a dlouhodobým zkoušením vím, co se mnou udělá. Víno pít neumím. Nechutná mi. Zkoušel jsem to s Moraváky, ale nejde to. Jsem nastavenej jinak. Kdyby takhle přišla, očistila si pusinku od pěny (oh můj bože) a pak se usmála, snesl bych jí modrý z nebe. Hospoda je ve sklepě, takže nevidím nic. Přijde, když jsem zrovna na záchodě. Jak si poznala, že sedím zrovna tady. Protože máš na stole knížku. Sedne si a bohužel není sama. Nadržená Lenka, její spolubydlící, kterou nemůžu ani cejtit, je s ní. Omluvně se na mě usměje a když jde na záchod, tak mi řekne, že se jí nešlo zbavit. Škoda, mohl to být dobrý večer. Já s ní chci být sám, tokat, snažit se, hergot už taky. Je to pořád dokola. Lenka svádí už jen z principu. Je jí vcelku jedno, jak chlap vypadá. Ona to má jako sport. Nechápu to. Nejsem žádným moralistou, ale zase mám nějakou úroveň, ne? Pijeme a ona se naschvál natřásá, aby jí skákaly prsa. Achjo.
Tady je nuda, musíme někam do šumu, řekne kolem osmé. Ale nám je tu dobře. Skupinka důchodců v rohu, asi nějaký sraz, nám vůbec nevadí. Milí pánové. Lenka to vidí jinak. Pořád mi zdůrazňuje, že je nadržená. Pošlu ji do prdele, už je toho na mě moc. Chtěl bych si povídat jen tak o životě, poznávat pomalinku svoji bohyni, lehounce, vodit se za ruce jak ten největší romantik. Ale nejde to, místo toho poslouchám řeči o tom, jaký tvar penisu je nejlepší. Ona říká čůůůrááák, čůůůrák. Zaplatím. Bohužel musím i za Lenku, která přeci nikdy nebude platit za sebe. Copak jsem stará větev? Nechápu. Ale to skoro nikdo. Jde se kousek vedle do takovýho doupěte, o kterým vím, že tam jedou drogy. Všude jsou gauče, hraje tam house a mě z toho jebe. Blondýnka je taky naštvaná. Hele, jakmile odejde s nějakým klukem, zdrháme. O patro níž je parket. Lenka už se tam svíjí. Jako striptérka. Kolem krouží kluci se zlatými řetězy na krku. Takový ty diskotékový hovada na lovu. Přesně typy, který nesnáším, pošeptá mi blondýnka a já souhlasně přikyvuji. Lence to očividně nevadí. Jí jde o ty ocasy, jak říká.
Najdeme jednu místnost úplně bokem, kde je trošku klid. Konečně sami. Povídáme si, ale když jsme v nejlepším, tak přijde Lenka s nějakým klukem, sedne si proti nám a on ji začne obírat. Očividně si něco šňupnul. Chci zdrhnout, vzít z týhle hnusný špíny svoji snad milou a utéct. Ale není mi přáno. Nejsem žádnej stydlín, ale na kuřbu se dívat zrovna nemusím. Slovo dá slovo a zvedneme se. Lenka zase mele něco o tom, že bychom se měli přidat, ale pošlu ji zase do prdele. Vylezeme ven a jsme rádi, když potkáme pár bezdomovců na lavičkách. Procházíme se a i když sněží, tak je nám děsně fajn. Chytnu ji za ruku a ona mě nechá. Políbím ji a ona mě nechá. Vypadá to nadějně. Ale pak mě přeruší a pláče. Proč? Ptám se a ona neodpoví. Zase ten její starej. Hele, musíš si vybrat. Buď jistotu, dobrý bydlo a nebo mě, rozevlátýho metalistu. Nabídnout ti můžu jen, že se se mnou budeš smát. Znovu smršť polibků. Zalezeme do rockáče. Konečně pořádná muzika. Děláme neskutečnou rotyku. Tančíme jako o život. Necháváme si pouštět songy, co máme rádi.
Unavení a utahaní jako koně skončíme na baru na koleji. Ještě jedno pivo? Tak jo. Nechci, aby to skončilo, visím ji na rtech. Je to jako setkání dvou lidí, kteří se celý život hledali. Karle, pusť nám tam Zeppeliny. Vaše přání je mým rozkazem. Je tam malý plácek, kolem několik nočních opilců. Nikdo nás nesleduje. Jen já a blondýnka. Ploužáky, ploužáky. Vypadá to děsně dobře. Jenže pak se mi opije tak, že nemůže chodit. Musím ji odnést. Přehodím ji přes rameno. Na pokoji převléknu a napadne mě spousta věcí. Jenže ne, takhle to nechci. Dívám se, jak spí. Teprve ráno, když si dávám cigáro po bolavé noci (sedím totiž v křesle a hlídám ji), mě ocení. Probudí se a je jí blbě. Má milá, co kdybych tě pozval na snídani? Nic velkého, ale myslím, že by tě napravila. Jde do sprchy. Mezitím přijde Lenka, s potrhanýma punčochama. bez kalhotek, jak mi ihned sdělí. Je ještě opilá a vypadá jak děvka za pár stovek. Sápe se na mě, ale řeknu jí, že bych si ho radši utrhl. Jsi špína. A ona na to, že se nemám dělat, že bych byl ještě rád.
Uleví se nám, když ji necháme na koleji a zmizíme do bufáče nahoře na Americké. Přinesu ji koblihy a kafe. Sám si dám vlašák a dva rohlíky. Chvilku na mě kouká a pak mě poprosí, jestli bychom si to nemohli vyměnit. Vtipkujeme, oťukáváme se a já snad poprvé v životě cítím, že si ji chci vzít a mít s ní kupu dětí. Klidně bych byl chudej, ale hlavně, že bychom byli spolu. Musím ji to říct, v borském parku, kde si i přes mráz sednu na lavičku. Abych cítil její zadek ve svém klíně. Je v tom spousta erotiky, ale takové té krásné, smyslné. Toužím po tobě, řeknu jí a ona mezi polibky prosí, abych vydržel, že už to rozsekne. Trpím, jsem úplně mimo. Hele, dobře, já tě budu vždycky chtít. Ale prosím, prosím, ať to netrvá moc dlouho. Mohl bych (obrazně) vykrvácet. Usměje se tak, jak to umí jenom ona a přikývne smutně hlavou. Jo, červená knihovna. Vypadá to tak, tlemíme se tomu a zase zalezeme do hospody.
Pije jenom nealko, protože se ještě trošku stydí. Prý se s nikým ještě takhle neopila. Snad od sedmnácti, co to přehnala někde na zábavě u Tábora s hopsinkou. A protože už vím, že nic divokého mezi námi nebude, dokud k tomu ona sama nedozraje a nevyřeší si své vztahy, tak vyprávím. O sobě, o ní, o všem, co nás napadne. Tvrdím to i dnes, po spoustě let, co jsme spolu. Málokdy se najdou na světě lidi, co k sobě tak perfektně pasujou. Rozumíme si snad ve všem. V knihách, v názorech na svět. Spřízněná duše, se tomu myslím říká. Nastavujeme si svůj budoucí vztah, aniž bychom o tom ještě věděli. Taky vytáhnu notes a je jednou z mála na světě, které přečtu pár svých básní. V jedné se pozná. Ta je o mě? Přikývnu. Dostanu velký polibek, který je už jiný. Není v něm jen vášeň, ale i něco navíc. Nemám moc nápadů, co bychom mohli dělat dál a tak jdeme do kina.
Dávají nějakou francouzskou komedii a hrozně nás baví. Pak si sedneme vedle do hospody a sledujeme lidi na ulici. Říkáme si, kam asi jdou, co dělají, jaký mají problémy. Podle jejich výrazů, podle gestikulace. Jak se někteří vodí za ruce. Jak si nadávají. Pak, v tý velký zimě, s poletujícím sněhem v zádech, vlezou do hospody dva staří manželé. Pán a paní, on ji galantně přisune židli, pomůže s kabátem. Jsou jak z černobílých filmů. Svraštělí a už trošku nemohoucí. Je vidět, že je spousta věcí musí na tělech už dlouho bolet. Ale na ty jejich oči, které měli jeden pro druhého, nikdy nezapomeneme. Stařeček hladí paní po ruce a ona se usmívá jako bohyně. Jiskří to mezi nimi. Pán sem tam pronese tisíckrát slyšený vtip a dáma se přesto usměje. Museli si spolu prožít mnohé, museli mít spoustu starostí. Přesto se mají rádi, váží si sebe. Takové obyčejné štěstí, kterého je všude hrozně málo. Jako šafránu, doplní mě blondýnka. Mluvím totiž, aniž bych to tušil, nahlas. Jdu na záchod a asi koukám na stařečky moc dlouho, protože pán pronese: "Mladíku, opatrně, tohle je moje holka!" Nejlepší vtip večera.
Pak odejdou a my chvilku mlčíme, vstřebáváme všechny myšlenky a představy, které ještě létají několik minut kolem. Pojď, projdeme se a pak půjdeme spát. Touláme se kolem řeky, pak do parku, potkáváme spoustu krásných mladých dvojic, ale žádná není jak pěkná, jako ti dva stařečkové. Povídáme si o tom a oba víme, že chceme něco podobného. Prachobyčejný život. Myslím, že jsem našel tu pravou. Ohlodán už lehce životem, několika vztahy, bolestí i radostí tu stojím a jako bych čerpal nějakou pradávnou energii. Líbí se mi, je děsně sexy, ale takových holek je všude spousta. Ona má něco navíc. Je milá, rozumná a směje se mým vtipům. Rozloučíme se u schodiště na koleji a pošle mi ještě polibek vzduchem. Musím si dát ještě jedno před spaním. Vypiju ho skoro na ex. Sednu si bokem a chvilku přemýšlím. Přijde Lenka zase s někým jiným a prozradí mi, že už dvakrát mrdala a nemá kalhotky. Poděkuju ji za informaci a říkám si, jestlipak ten chlapec ví, na co dneska vleze?
Spím jako dřevo a ve snech vidím dvojici stařečků, jak nám kynou rukou. Usmívají se a vypadají jako andělé. Asi jsou, protože jak mi jinak vysvětlíte, že z některých lidí dobro doslova vyzařuje? Dobrou.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):