Příběh tří stý šedesátý sedmý - Víra tvá tě neuzdraví
Stáli jsme u andělíčka. Byla neděle a věřící zrovna měli mši. Legenda praví, že když si na andělíčka sáhnete, splní se vám sen. Nikdy jsem nebyl pověrčivý, ale těch prasáren, co jsem si přál, to se nedá ani popsat. Blondýnka se tajemně usmívá. Šel jsem ven hlavně kvůli ní. Jako garde se vetřela kamarádka Lenka, jinak taky Kozuše. Holka z jihu Čech, která se na celé koleji kurvila asi nejvíc. Odpusťte mi to slovo, ale jinak to napsat nejde. Ona když viděla kluka, tak se jí rozevíraly nohy. Byl jsem snad jediný, kdo zatím odolával. Pro ní byl každý výzva. Něco jsem slyšel i o tom, že má ráda i holky. Momentálně je mi to vcelku jedno, mým snem je blondýnka. Mám oči jenom pro ní. Vyprávím jí své sny. Ty splněné i očekávané. O koncertech kapel, na kterých jsem byl a které bych chtěl ještě vidět. Poslouchá bedlivě, snad jako jediná na světě. Metalisti v Plzni z mého okolí měli raději zábavovky a tupý heavík.
Byl jsem prostě jinej. V tričku s lebkama jsem se s ní procházel kolem kostela sv. Bartoloměje a rozhazoval rukama. Měla také ráda muziku a knížky. Spojovalo nás taková spousta věcí, že to snad ani nebyla pravda. Navíc jsme si fakt rozuměli, smáli se stejným vtipům. Jiskra přeskočila už dávno, ale ona se pořád zdráhala. Nechtěla podvést svého kluka z Tábora. Cenil jsem to, i když to bylo hrozně náročný. Sám v sobě jsem si řekl, že pokud po Vánocích nebudeme už jen spolu, tak sice smutně (hodně smutně), ale nechám jí být. Kolem jde maminka s kočárkem a když se dítě vykloní, tak blondýnka celá roztaje. A mě secvakne pár věcí. Nevím, jestli jste to také tak měli, ale já najednou věděl, že s touhle kráskou bych chtěl mít párek dětí. Zestárnout s ní. Bylo to jako nějaké dejavu. Jako ty okamžiky kdysi s Kačenkou, s Kristýnkou, vlastně se všemi dívkami. Přesto to bylo jiné. Už jsem chtěl něco víc, než jen ženskou po svým boku. Přemýšlím o tom a poslouchám její vyprávění o dětech. Rozplývá se nad prckem, prohodí pár slov. Jednou z ní bude dobrá matka. Snad budu po jejím boku. Zatím musím jen bojovat a doufat.
Mše trvá děsně dlouho a když vše utichne, tak se po náměstí začnou trousit dvojice. Mají takový ten blažený a laskavě přesládlý úsměv těch, kterým bylo dáno rozhřešení. Oni byli se vším srovnáni, měli svýho Boha, anděly, kteří je ochraňovali, svoji víru, někoho, kam mohli utéct, když jim bylo ouvej. My místo toho chodili do hospody. Nemůžu nějak překousnout, že dost často trpí lidé, kteří si to vůbec nezaslouží. Hovno pane faráři, spravedlnost neexistuje. Konečně vyleze Lenka, celá červená. Vyzpovídala jsem se, můžu šukat dál! Řekne nám hlasitě, až se pár babiček otočí. Ona je z takový tý rodiny, ve který matka chodila do kostela i za komoušů. Otec byl papaláš někde v Budějovicích. Tak si to přeberte. Po revoluci jsou samozřejmě včetně papá děsně pobožný. Jdeme do hospody a vypráví nám, že se mladý kněz při jejich hříchách červenal. Viděla to přes děrované okno ve zpovědnici. A to jsem se mu nesvěřila s análem. Uff. Mám já tohle zapotřebí, řeknu blondýně, když odejde na záchod.
Zítra má přijet její kluk a byl jsem požádán, abych dělal partnera blondýně, aby se jako v tý Plzni neustále podváděný a děsně žárlivý, nenudil. Kecáme v hospodě a já se jí jen tak mimochodem zeptám, jestli to bere fakt tak, že dělá takovou slušnější kurvu a pak se stačí vyzpovídat. Směje se tomu a místo odpovědi dělá oči na číšníka. Není asi vyloženě nymfomankou, ale je jak utržená ze řetězu. Co oči nevidí, srdce netrápí, tvrdí stále dokola a myslí tím, že nesmíme, rozumíš, nikdy a za žádných okolností jejímu starýmu nic prozradit. Chce si ještě užít, než se za něj vdá. Je z dobré rodiny, vcelku bohatý. Kroutím nad tou přetvářkou hlavou a říkám si, jak pro mě bude náročný se neprořeknout. Jdeme na kolej, kde sedí kupodivu dva budoucí ajťáci. Vybere si toho ošklivějšího a když pak s blondýnkou kouříme v kuchyňce, tak slyšíme z pokoje notoricky známé zvuky. Ona u toho děsně křičí a její slova by rozhodně pan kněz nerad slyšel.
Když je hotovo a milý studentík odejde s úsměvem idiota na tváři zpět na bar, pochlubit se svým kamarádům, můžeme dovnitř. Blondýnka si potřebuje vzít peníze. Lenka leží na posteli a je zcela nahá. Na břiše má zaschlý zbytky ajťáka a smrdí to tam jak v laciným bordelu. Tahle bude jednou učit děti, uff. Školou samozřejmě proplouvá s lehkostí kozatých žen. Přitom, má děsně bílou pleť a od pohledu pohled i obličej děvky. Ale znáte to, spoustě chlapům tohle stačí. Hele, nechceš mě omrdat? Zeptá se jen tak mezi cigárem a kafem, které si dává jen v kalhotkách, které si milostivě oblékne. Má fakt velký až obrovský prsa. Houpou se jí a ráda je očividně vystavuje. Pořád se chichotá a mě docvakne, proč je tak oblíbená. Ona se totiž směje všemu, co řeknu. Má to nacvičený. Objekt si pak přijde, že je děsně vtipnej, což teda momentálně fakt nechci. Připadám si rozpačitý a je mi trapně. Zažil jsem už ledacos, ale takhle otevřenou konverzaci nikoliv. Na mě je to sprostý, primitivní. Mám nějakou úroveň, ne?
No tak půjde blondýna do baru, když se nechce dívat. Hihihihi! Tohle je fakt sen, mít takovou spolubydlící. Poděkuju a že ne a získám si tím velkej respekt u svý budoucí manželky. Hele, co kdybych ti ho tedy jen vykouřila? Zeptá se ještě, ale už jsme na odchodu. Jdeme do města a celou dobu se bavíme o tom, jak nechápeme tuhle podivnou osobu. Na jednu stranu svatá, v šatičkách jak jeptiška v kostele, v kleče u modlitby, na druhou jihočeská děva, krev a mlíko, tak šíleně do větru. Potkal jsem na kolejích různé osoby, ale ona v tomhle ohledu fakt vedla. Mluvíme raději o něčem jiném. Zabrousím na muziku, řeknu dokonce i pár osobních věcí o sobě. Blondýnka pije malé pivo, existuje pravidlo, že to co dám já ve velkejch, tak ona v malejch. Rozumíme si, koukám snad ve všem. Jen když zavedu řeč na nás dva, tak mlčí a smutně kouká. Musí to být šílené, když s někým chodíte tolik roků a pak se objevím já. Chápu ji, fakt ji chápu. Snažím se být o to víc okouzlující.
Honem, vstávat! Přiběhne Lenka k nám do pokoje a začne mi mačkat přirození. Zrovna se mi zdá o blondýně a nejdřív si myslím, že se mi splnil sen, ale pak se šíleně leknu. Venca je tady! Cože? Její starej přijel. Začínám si vzpomínat na noční procházku borským parkem hned u věznice. Na pár obejmutí a polibků. Věděl jsem, cítil jsem, že by mě chtěla. Ale pak se vždycky rozbrečela a že nemůže, že musím ještě chvilku počkat. Trošku jsem se naštval, toužil jsem po ní až moc, ale řekl jsem něco o trpělivosti. Vyskočím a běžím do sprchy. Nejsou tam klíče a ona (Lenka) několikrát vleze za mnou. Že prý jen záda a ať se nedělám, že ji nechci. Ne fakt ne, díky. Omlouvám se a dávám si raději studenou sprchu. Když vylézám ven, leží v mé posteli. Odhrne deku a dělá si to rukou. Pojď, pokyne mi. Do prdele, co to kurva děláš? Starýho máš před barákem a ty chceš šukat s někým jiným? Hele fakt sorry.
Venku někdo zatroubí. Koukám, pán je netrpělivý. Místo pozdravu se mě zeptá, co jsme tam tak dlouho dělali. Vykoktám něco o tom, že jsem se nemohl probudit. Lenka kropí oči a stydlivě s nima mrká. Jak prvnička. Během několika chvil u ní dojde k šílené proměně. Nemá ani triko s výstřihem, ani minisukni. Je slušnost sama. Přehodila výhybku a pobíhá kolem svého rudolícího šamstra jako služka. Venoušku sem, Venoušku tam. A on rozkazuje. Párkrát to zkusí i na mě, ale já na tohle nejsem, tak se jen zašklebím a pošlu ho do prdele. Lenka mě hned vyplísní, že mluvím sprostě. Jdeme nejdřív k holkám na pokoj. Blondýnka mezitím uklidila. Bokem mi ukáže igelitku s odpadky. Šprcky, roztrhaný kalhotky. Ty vole, hnus. Ale hra pokračuje. Naskočíme na ní tak nějak automaticky.
On je tedy asi z města, ale neskutečnej vidlák. Vypráví jen o sobě, o tátovi a je s ním hrozná nuda. V každé druhé větě pronese něco o tom, že se mu nelíbí, jak vypadám, že takhle by slušnej kluk neměl nosit vlasy, trika a tak dále, známe to. Taky jsem nebyl ještě na vojně, nedělal rajóny, nepochodoval na buzerplace. Lenka mu jako jediná visí na rtech. Jsme v hospodě kousek od koleje a když kolem projde nějaký ze studentů, kterému dala a dívá se na ní (a že to jsou vlastně všichni, i chromej František, který byl sice geniální matematik, ale jinak totální mimoň), tak Venca vyjede. Je takovej hřmotnej a každýmu by dával do držky. Ale Venoušku, lásko, přece by si nežárlil. Já se jen učím, to víš, my učitelky toho máme hodně. Ti toho na nás zase naložili. Mám čas jen na školu a v neděli chodím do kostela. Ty vole, tak já kvůli takovýhle parodii vynechal jeden den učení, přednášek? Že jsem byla včera na mši? Ptá se mě poněkolikáté. Omluvím se, představoval jsem si, jak si to před pár hodinama přede mnou dělala. Achjo.
Konverzace je i nadále tupá a tupější. Několikrát jsem kopnut pod stolem. Protože nechápu. Já neumím lhát, je to na mě děsně znát. Na očích, na větách i hlase. Jenže on je Venca fakt totální tupoun. Konečně si dávají polibek u jeho nového automobilu Favorit. Ona fakt brečí, ty krávo, ona má fakt na tváři slzy. Parádní herecký výkon, ona snad fakt věří tomu, co říká. Lež má krátké nohy děvče, řeknu, když zatroubí fanfarónsky na rozloučenou. Mává dokonce kapesníčkem. Už nás nemůže vidět. Otočí se na mě, na tváři už dávno svůj klasický kurevský výraz a pronese něco o tom, že by šíleně mrdala. Začnu se šíleně smát. Tlemím se jak blázen a za chvilku se přidá i blondýna. Nejdřív na nás kouká a směje se taky. Myslí si naivně, že se smějeme jejímu starýmu, se kterým zase tak krásně vyjebala. Nic ji nedojde. Zmizí a my se jdeme kousek projít. Téma je jasné.
Lenka se převlékne a je snad ještě odvážnější než dřív. Když se vrátíme do baru na kolej, tak už je v obklopení několika kluků. V pravidelných intervalech odchází nahoru na pokoj a pokaždé s jiným. Musí bejt jak hodinová štětka. Nějak nechápu, co na ní všichni vidí? Snadnou dostupnost? Že nemá žádnou hrdost? Jí to tak nepřijde. Má svýho Boha, církev, u které se jednou za čas vyzpovídá a vše je zase v cajku. Jdu na záchod a po jedné akci ji potkám. Hned po mě vyjede. Řekne mi, že blondýna mi nikdy nedá, že je hloupá, protože je věrná tomu svýmu. Já jí seru, protože jsem s ní ještě nespal a ona dosáhne vždycky svýho. Pak se mě ptá, proč ji nechci. Chci mít malou řeč, promluvit ji do duše, tak nějak normálně jí vysvětlit, že v patnácti bych byl asi první v řadě, ale teď už zkrátka ne. Vůbec mě naposlouchá, místo toho se mi snaží strčit jazyk do pusy. Odstrčím ji a zařvu na ní, že prostě není můj typ, že se mi nelíbí. A uteču.
Trvá to ještě nějakou dobu, než si najdeme s blondýnkou vlastní pokoj. Lence se vyhýbám, jak to jen jde. Ale zprávy mám z první ruky. Vrcholem je asi dvojice dělníků, sbalených někde ve městě. Musí se povolat uklízečka se savem. Pak je chvilku klid. Jednou dokonce sedí Lenka jen tak tiše v rohu. Popíjí nějaký nealko a má vážnou tvář. Nikde jinde není místo, tak si sedneme vedle. Povídáme si, jak jde život a tak. Je nám moc dobře. Najednou se rozbrečí. že prý má kapavku. Řeknu jí, že to bude v pořádku. Máš přece svýho boha, svoji víru, které tě sice neuzdraví, ale aspoň ti dává naději a sílu být lepší děvka. Vůbec to zase nepochopí. Jen se smutně usměje a řekne něco o tom, že ještě dvě tři kontroly a bude zase moc někoho ošukat. Pozvání pořád platí. Vezmu blondýnku za ruku a celou procházku se smějeme jak blázni. My se nepotřebujeme a nemusíme přetvařovat. Nejsme dokonalí, ale začínáme se mít čím dál tím víc rádi. Já ji teda miluju a zrovna teď si myslím, že i ona mě. Je to hrozně osvěžující a povznášející. Na Lenku si celou cestu vůbec nevzpomeneme.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):