Sirény z Titanu - Kurt Vonnegut Jr.
1985, The Sirens of Titan, 1959
Ach ty antikvariáty, ty tě jednou zničí. Bral jsem peníze z brigády. Cinkly mi na účet někdy na jaře v roce 1997. Už jsem nějakou dobu chodil se svojí ženou. Čekával jsem na ní, až skončí ve škole. Cestou jsem ale pokaždé navštívil antikvariát. V mém žebradle tak mimo CD byly i ohmatané výtisky. Slečna knihovnice se na mě usmála už když zaklinkal zvonek na dveřích. Podívala se na mě přes stříbrné obroučky a ihned mě zavedla do rohu, kde bylo staré sci-fi. Tuhle knížku sem přinesla jedna paní, že prý vyklízejí byt po tátovi. Je jako nová a udělám vám cenu. Cítil jsem lehký flirt a přiznám se, že jsem trošku zneužíval v té době svoji vizáž. Býval jsem vysoký, svalnatý i když trošku pohublý student s rozevlátými vlasy. Ona byla přesně typem intelektuální ženy, které na mě vždy letěly. Polichotil jsem ji a získal ještě dvacet korun slevu. Že jste to vy...ale to už utíkám za svojí dívkou. Nadšený, jak jsem zase dobře pořídil.
Je to majstrštyk. Kniha, na kterou se nezapomíná. Příběh, který se mi už v mých dvaceti a pak ještě několikrát otiskl do paměti. Naučil mě se dívat na svět trošku jinýma očima, měnil mě. My lidé máme totiž neskutečnou vlastnost se přeceňovat. Mnohým chybí pokora. Nadhled a humor. Sirény z Titanu jsou aktuální i dnes. A rozhodně stojí za přečtení. Je to dobrota, zákusek o nějakých 272 stránkách, který jsem zhltnul zatímco si moje budoucí manželka dělala zápisky v hospodě. K tomu utopenci a pivo, zlatá a nádherná studentská léta v pulsující a tehdy velmi krásné Plzni. "Tuhle knihu musím ukázat večer Michalovi": řekl jsem jí a utřel si pusu od pěny. Políbila mě a voněla lehce octem a cibulí. Miluju ji, ale moc dobře ví, že večer s námi nebude řeč. Vždycky jsme si s kamarádem sedli a vedli nekonečné diskuze. Jasně, že jsme často jen tak plácali, ale byly to večery, které byly i velmi přínosné.
Začal jsem vyprávět a ihned jsem byl miliardářem, který cvičí na Marsu armádu. Přemýšlel jsem o implantátu v mozku, vysílačce (dnes bychom řekli a máme už čipy), která by všechny ovládala. Co když se dostane do rukou nepovolaným? Hergot, proč jsou všechny staré sci-fi knihy tak vizionářské? Michala nejvíc zaujala Církev Naprosto Lhostejného Boha. Oba dva, i ostatní u stolu usuzujeme, že se celou knihou prolíná černý humor, který máme tolik rádi. Brožovaný výtisk koluje po dalších kamarádech, kteří si zalezlí na pokojích dávají celý text pod tlakem do hlavy. Každý pak vrazí do dveří s výkřiky údivu na rtech. Končíme až k ránu, když jsme totálně opilí. Zase do školy nepůjdeme. Tam je nuda. Tohle je důležitější. Jsem navíc tak trošku za hrdinu, protože jsem přinesl nového skvělého autora.
Asi bych byl se svojí holkou raději na Titanu. Zestárnout, mít děti, budovat a plodit. Učit se, pracovat a odpočívat. Oproštěni od touhy po hmotných statcích, přesto soběstační a spokojení. Jak jednoduché přátelé. Člověk je jako houba celý život. Pomalu mění svoje názory a měl by, joj, měl by postupně získávat moudrost. Často tomu tak není. Myslím si, že Sirény z Titanu jsou přesně tím druhem knížky, která by neměla chybět ve čtenářském deníku každého poctivého fanouška sci-fi. Autora jsem si tímto pro sebe objevil. Poté si sehnal všechny další jeho počiny. Kurt Vonnegut Jr. je svým způsobem geniální. Jeho jazyk a způsob vyjadřování jsem si hodně oblíbil a rád se k němu stále vracím.
Všichni nadávají na podzim, ale já jsem rád. Bude víc času na čtení. Kupuji převážně novinky, detektivky a thrillery. Ale sci-fi mám tak nějak stále v srdci. Podobné příběhy, jako tento od Kurta Vonneguta Jr., mě kdysi utvářely. Myslím si, že mají stále co říct. Tak zase za týden, přátelé. A nezapomínejte na humor. Je stejně, jako knihy kořením života. Děkuji za pozornost.
------------------------------------------------------------------------------------------
Zdá se to neuvěřitelné, ale Vonnegutův román Sirény z Titanu vznikl před čtyřiceti šesti lety, v roce 1959. A zatímco některá starší díla SF přece jen utrpí vývojem vědy, techniky i celé společnosti, tato kniha dodnes oslňuje vtipem, moudrostí, citlivostí, vykreslením postav i rafinovaností zápletky. Znovu se můžete s Vonnegutem vydat na bizarní pouť po Sluneční soustavě i lidské mysli. Znovu se můžete přesvědčit o pravdivosti jeho univerzálního vysvětlení jakýchkoli životních kotrmelců: „Stal jsem se obětí řady náhod, tak jako my všichni.“
------------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook: